Příspěvky

CESTA

Nedávno jsem šla známým lesem. Někdy ten les bývá sluncem prozářený, jindy zasmušilý. Tehdy byl spíš zasmušilý. Jdu, jdu a přemýšlím, o čem bych měla psát. Už jsem psala o biblických stromech, horách, ptácích, o nebi, o vodě, o polní trávě, o Hospodinových nádvořích a křídlech. Nad čím v Bibli se mám ještě zamyslet? Šla jsem lesní pěšinou, brouzdala se spadaným listím, které ji už pomalu zakrývalo, a vysokým krokem jsem překračovala všude se plazící ostružiní, takže jsem si po chvíli nebyla jistá, zda vůbec jdu správně, nebo jen tak kličkuji mezi stromy v místech, kudy žádná pěšina nevede. Kdysi vedla cestička lesem okolo drátěného plotu chránícího mladé stromky. Později se drátěný plot vyvrátil, i s kůly, na něž byl připevněn, a celé roky ležel jen tak na zemi, zatímco lidé po něm šlapali, protože byl částečně zarostlý travou a zapadaný listím. Trčící dráty a kůly sice trochu překážely v chůzi, ale byly takovým orientačním předmětem, podle kterého člověk poznal, že jde tam, kam chce.
Okomentovat
Další informace

ZRCADLO (poetický text napsaný asi v osmnácti letech)

 Měli jsme doma zrcadlo. Staré, odřené zrcadlo v dřevěném rámu. Jeho hladina byla stříbrná a lesklá jako vzpomínky. Ztracená fantazie v něm ožívala jako ve studánce s živou vodou. Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je nejkrásnější na světě? Ano, tak se ptala zlá macecha z pohádky o Sněhurce. Možná, že to bylo ono zrcadlo. Anebo alespoň střípek z něho, z toho obrovského, v němž bylo vidět celé království. Zlá královna je kdysi ze vzteku rozbila, jako čaroděj v pohádce o Sněhové královně. Pohádkám patřilo zrcadlo odjakživa. Pohádkám a minulosti. Obcházela jsem je jako Alenka v říši divů a zkoušela se dostat na druhou stranu, kde je všechno obráceně, - Dívenka procitla ze sna a do očí jí blýskla stříbrná plocha zrcadla. Vstala z lůžka modrá noční košilka jí spadla až ke kotníkům. Bosé nohy pohladily starý odřený koberec. Dotkla se zrcadla a dívka za ním udělala totéž. Ne, není možné dostat se tam. Zrcadlo vzpomínek. Vynořují se z něj jako z kouzelného jezírka. Objeví se v něm stará fot
Okomentovat
Další informace

JEŽÍŠ A RODINA

  Křesťanům obhajujícím rodinu se často vytýká, že Ježíš měl na rodinu úplně jiný názor. Že ji neobhajoval, nepřikládal jí důležitost, nýbrž naopak – radil ji opustit pro Boží království. Svou matku oslovoval „ženo“, jako by pro něj byla cizí (J 2: 4, J 19: 26). Když za ním přišla spolu s jeho bratry, neznal se k nim a vyjádřil se: „Kdokoli plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr, má sestra, má matka.“ (Mt 12; 50) Jak to tedy vlastně je? Je podpora rodiny v souladu s křesťanstvím a s Ježíšovým učením nebo ne? V období Staré smlouvy byla rodina, která byla ovšem pojímána poněkud šířeji než dnes, základem společenství a středobodem lidského života. Tehdejší rodina stála na patriarchátu. Komenský v knížce Unum necessarium (Jedno nezbytné) poznamenal, že otcové rodin v době před potopou „řídili lidstvo“. Ale patriarchální rodina (dokonce s více manželkami) trvala i u Židů mnohem déle. Trvala v době soudců i v době králů. Ve starých dobách se lidé velmi obávali neplodnosti.
Okomentovat
Další informace

VYŠŠÍ SPRAVEDLNOST (kázání)

  Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. /Mt 5, 38-48/ Možná se někdo z vás zeptá: k čemu to pojmenování „vyšší spr
Okomentovat
Další informace

POMÍJIVOST

  Častou metaforou pomíjivosti je v Bibli „polní tráva“, či pouze „tráva“. Trávou jsou patrně myšleny různé byliny rostoucí nejen na polích či pastvinách. Někdy je k trávě přirovnáván nepřítel či mocný člověk. Ten, kdo je slabší, se totiž rád utěšuje tím, že i ten mocnější je pouhý člověk a není zde navěky. Sám Bůh ústy Izajáše připomíná: „Já, já jsem váš utěšitel. Proč se tedy bojíš člověka, jenž umírá, lidského syna, který je jak tráva? (Iz 51, 12) Podobná myšlenka se objevuje také v Jakubově listu: „Bohatý ať myslí na své ponížení – vždyť pomine jako květ trávy: vzejde slunce a svým žárem spálí trávu, květ opadne a jeho krása zajde. Tak i boháč se vším svým shonem vezme za své“ (Jk 1, 11). Přirovnání slavných k polní trávě dokonce vešlo jakožto přísloví do obecného povědomí: „Všechna sláva polní tráva.“ Proroci a žalmy připomínají, že kterýkoliv člověk, stejně jako tráva, časem zanikne. Je dobré si uvědomit, že jsme jako tráva. Pokorní si jsou vědomi, že jsou součástí stvoření.
Okomentovat
Další informace