ZRCADLO (poetický text napsaný asi v osmnácti letech)
Měli jsme doma zrcadlo. Staré, odřené zrcadlo v dřevěném rámu. Jeho hladina byla stříbrná a lesklá jako vzpomínky. Ztracená fantazie v něm ožívala jako ve studánce s živou vodou. Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je nejkrásnější na světě? Ano, tak se ptala zlá macecha z pohádky o Sněhurce. Možná, že to bylo ono zrcadlo. Anebo alespoň střípek z něho, z toho obrovského, v němž bylo vidět celé království. Zlá královna je kdysi ze vzteku rozbila, jako čaroděj v pohádce o Sněhové královně. Pohádkám patřilo zrcadlo odjakživa. Pohádkám a minulosti. Obcházela jsem je jako Alenka v říši divů a zkoušela se dostat na druhou stranu, kde je všechno obráceně, - Dívenka procitla ze sna a do očí jí blýskla stříbrná plocha zrcadla. Vstala z lůžka modrá noční košilka jí spadla až ke kotníkům. Bosé nohy pohladily starý odřený koberec. Dotkla se zrcadla a dívka za ním udělala totéž. Ne, není možné dostat se tam. Zrcadlo vzpomínek. Vynořují se z něj jako z kouzelného jezírka. Objeví se v něm stará fot