Blog Evy Hájkové

  Zima už dlouho kraluje krajině. Znovu a znovu roztahuje svůj hermelínový plášť po polích, po zahradách, po střechách. Znovu a znovu zamrzají louže, rybníky a jezera. Po krátkých oblevách se zima vítězoslavně vrací s plnou náručí sněhových vloček, které vítr ochotně rozfoukává po kraji. Jen si mne ještě užijte, holenkové, hvízdá nám zima do promrzlých uší. Vím, že všechno na světě má svůj čas a že zima si – marná sláva - hlídá ten svůj. Nic nám nedaruje. Ale koncem února už s velkou opatrností vyhlížím aspoň určitý náznak, stopu, nějaké letmé znamení budoucího jara. Přibývá denního světla, o tom nemůže být pochyb. Kdykoliv se slunečním paprskům podaří prozářit hustou clonu zimních mlh a mračen, prokřehlý kraj se rozveselí a pookřeje, jako by ho užuž pohladila teplá ruka jara. Před týdnem jsem zahlédla několik zajíců honících se po poli. Nezačíná jim právě teď čas námluv? Blázínkové! Byli tak zabraní do svého úkolu postarat se včas o nové zaječí pokolení, že se neopatrně přib...

  ŘÍJNOVÉ RÁNO Podzim ulehl do kraje s přikrývkou plnou deště. Jak je teď slunce vzácné! Teprve dnes po několika dnech zazářilo v plné kráse. Vyjdu si po ránu do polí. Vlevo se zelená ozim. Napravo žloutne a vadne lán kukuřice. Tráva u cesty od léta neposečená ohýbá se až k zemi pod tíhou ranní rosy. Všude je svěže a mokro a v sluneční záři třpytí se krůpěje křišťálového jasu až oči přecházejí. V dálce se nad lesy vznášejí vodní páry. S toupají k nebi v podobě mraků. Jeden z nich právě rozepjal svá orlí křídla nad vlhkou zemí až na chvíli zastínil slunce. Mokrá p ole hned pohasla a zešedla. Ale p otom se znovu rozzářila tisíci křišťály. Nebe nad mraky je jasně modré s bleďoučkým srpkem měsíce. Je tak nenápadn ý a jemný že ho uvidí jen ten kdo se nebojí zvednout hlavu vzhůru. Třešňové listí bezmocně visí ze stromu ač ještě není žluté. Pár vrabců vzlétlo na osluněnou střechu a kdesi v opuštěném sadu se chechtá straka. ADVE...