Blog Evy Hájkové

  PASTEVCI HVĚZD A MRAKŮ J sme pastevci hvězd  Noc co noc nemůžeme se dopočítat  svých oveček Beran i Býk putují po obloze koupou se v nebeské rose zlatými kopýtky zvoní o Mléčnou dráhu  a dávají si pozor na Lva Jsme pastevci mraků Den co den bílí beránci plují po nebi  Vítr jim čechrá bílou vlnu a sl unce jim ji protkává zlatavou nití  A my tu dole s očima upřenýma vzhůru  putujeme cestou necestou  prachem a kamením  blátem i suchem Jak nomádi života  hledáme travnaté pastviny  u tichých vod kde lze alespoň nakrátko  rozbít svůj stan  než bude zase stržen  Hledáme zelené pláně  s nevšedními západy slunce  Ne pro nebeská stáda  ale pro sebe Sami jsme totiž ovce nebeského Pastýře  ztracené  a nalézané  STRES  Kde se vzal tu se vzal  Vynořil se odněkud s úšklebkem  Chce k prasknutí nafukovat problémy  Chce spustit závory světa  a zavřít dveře radosti  ab...

  Kdysi dávno, když jsem byla ještě malá holčička, seděla celá naše rodina večer v kuchyni, tatínek si přinesl harmoniku a jedna z mých starších sester řekla: Tati, zahraj Bublinu. A tatínek zahrál smutnou písničku, která se zpívala na valčíkovou notu: „ Zda hochu víš, když duhu zříš v bublinách mýdlových, že vše je klam, i život sám, i jeho radost a smích. Za čas, jenž kupředu pádí, poznáš, cos nechápal v mládí – jen bublina vzhůru letí, s ní všechno letí bůhví kam. Po čem kdo v snách ruku svoji vztáh, to už je v dálných dálavách. Láska, úsměv, štěstí - bláhový je klam. Jen všem bublinám slávu věstí a jen slz pár zbývá nám.“ Bohužel si nepamatuji celý text (a nikde ho dnes nelze nalézt, na rozdíl od textů jiných starých písní). Neznám ani autora. Jen vím, že to pak ještě pokračovalo: „Když z hocha už stane se muž záměrů velikých, tu stačí den, vteřina jen a holé trosky jsou z nich…“ Prostě smutná píseň, plná frustrace a zklamání ze života. Tenkrát jsem moc nechápala, proč se ...

  Za mého dětství žil ještě starý svět. Byl totiž součástí tehdejšího nového světa, který je vlastně dnes už taky starý. Ale tenkrát byl nový a moderní. Starý svět však v něm byl stále přítomen – žil ve starých lidech, kteří pamatovali nějakých padesát, šedesát, sedmdesát let nazpátek, žil ve starých knihách, ve starých filmech, ve starých domech a v různých starých věcech. Starý svět je svět, který minul a zároveň neminul úplně. Myslela jsem si, že dobře vím, jaké to bylo v tom starém světě; že si nejenom dovedu představit, jak to v něm vypadalo a co se tam dělo, ale umím si vybavit i jeho atmosféru. Prostě jsem se do starého světa uměla vcítit nebo jsem si to aspoň myslela. A byla jsem vždy ráda, že to umím. Zdá se mi, že dnešní mladí mají o minulosti jen mlhavé představy nebo se jí vůbec nezabývají, čímž jsou o něco ochuzeni. Narodila jsem se starším rodičům. Byli pamětníky ještě starších časů než rodiče mých vrstevníků a často vzpomínali na mládí. Já jsem jejich vzpomínkám r...

                AUTOBUS Oranžový sluneční kotouč visí nad hnědou zemí. Je polovina března, blíží se šestá večerní. Autobus jede po silnici mezi holými poli. Okénkem vozu vidím známou krajinu. Po rušném odpoledni ve městě se vracím domů - tam, kde mě čekají. Večer si lehnu do měkkého lůžka. Svět bude najednou daleko i blízko. Než usnu, oknem zahlédnu kousek nočního nebe a na něm známou hvězdu. A rozlije se ve mně tichý pokoj. Díky za tento den! STEHLÍCI Celou zimu létali k nám na okno. Stála tam miska s krmením. Ačkoliv mrzlo, málokdy ji přikryl sníh. Malincí tvorečci, ale houževnatí. Jejich barvy jsou červená, černá, žlutá bílá a hnědá. Jejich domovem jsou zahrady, sady, aleje, stromy a keře na okraji lesa. Nevědí nic o válce v Íránu, o hrůzách, které se dějí v různých částech lidského světa. Nemají konto v bance. Neznají chrámy konzumu. Nezamykají svůj dům na klíč. Celým jejich majetkem je úhledné hnízdo z trávy a větviček. A ani na tom nelpí. Dv...