Příspěvky

BUBLINA

  Kdysi dávno, když jsem byla ještě malá holčička, seděla celá naše rodina večer v kuchyni, tatínek si přinesl harmoniku a jedna z mých starších sester řekla: Tati, zahraj Bublinu. A tatínek zahrál smutnou písničku, která se zpívala na valčíkovou notu: „ Zda hochu víš, když duhu zříš v bublinách mýdlových, že vše je klam, i život sám, i jeho radost a smích. Za čas, jenž kupředu pádí, poznáš, cos nechápal v mládí – jen bublina vzhůru letí, s ní všechno letí bůhví kam. Po čem kdo v snách ruku svoji vztáh, to už je v dálných dálavách. Láska, úsměv, štěstí - bláhový je klam. Jen všem bublinám slávu věstí a jen slz pár zbývá nám.“ Bohužel si nepamatuji celý text (a nikde ho dnes nelze nalézt, na rozdíl od textů jiných starých písní). Neznám ani autora. Jen vím, že to pak ještě pokračovalo: „Když z hocha už stane se muž záměrů velikých, tu stačí den, vteřina jen a holé trosky jsou z nich…“ Prostě smutná píseň, plná frustrace a zklamání ze života. Tenkrát jsem moc nechápala, proč se ...

STARÝ A NOVÝ SVĚT

  Za mého dětství žil ještě starý svět. Byl totiž součástí tehdejšího nového světa, který je vlastně dnes už taky starý. Ale tenkrát byl nový a moderní. Starý svět však v něm byl stále přítomen – žil ve starých lidech, kteří pamatovali nějakých padesát, šedesát, sedmdesát let nazpátek, žil ve starých knihách, ve starých filmech, ve starých domech a v různých starých věcech. Starý svět je svět, který minul a zároveň neminul úplně. Myslela jsem si, že dobře vím, jaké to bylo v tom starém světě; že si nejenom dovedu představit, jak to v něm vypadalo a co se tam dělo, ale umím si vybavit i jeho atmosféru. Prostě jsem se do starého světa uměla vcítit nebo jsem si to aspoň myslela. A byla jsem vždy ráda, že to umím. Zdá se mi, že dnešní mladí mají o minulosti jen mlhavé představy nebo se jí vůbec nezabývají, čímž jsou o něco ochuzeni. Narodila jsem se starším rodičům. Byli pamětníky ještě starších časů než rodiče mých vrstevníků a často vzpomínali na mládí. Já jsem jejich vzpomínkám r...

Jarní básně

                AUTOBUS Oranžový sluneční kotouč visí nad hnědou zemí. Je polovina března, blíží se šestá večerní. Autobus jede po silnici mezi holými poli. Okénkem vozu vidím známou krajinu. Po rušném odpoledni ve městě se vracím domů - tam, kde mě čekají. Večer si lehnu do měkkého lůžka. Svět bude najednou daleko i blízko. Než usnu, oknem zahlédnu kousek nočního nebe a na něm známou hvězdu. A rozlije se ve mně tichý pokoj. Díky za tento den! STEHLÍCI Celou zimu létali k nám na okno. Stála tam miska s krmením. Ačkoliv mrzlo, málokdy ji přikryl sníh. Malincí tvorečci, ale houževnatí. Jejich barvy jsou červená, černá, žlutá bílá a hnědá. Jejich domovem jsou zahrady, sady, aleje, stromy a keře na okraji lesa. Nevědí nic o válce v Íránu, o hrůzách, které se dějí v různých částech lidského světa. Nemají konto v bance. Neznají chrámy konzumu. Nezamykají svůj dům na klíč. Celým jejich majetkem je úhledné hnízdo z trávy a větviček. A ani na tom nelpí. Dv...

OČEKÁVÁNÍ JARA

  Zima už dlouho kraluje krajině. Znovu a znovu roztahuje svůj hermelínový plášť po polích, po zahradách, po střechách. Znovu a znovu zamrzají louže, rybníky a jezera. Po krátkých oblevách se zima vítězoslavně vrací s plnou náručí sněhových vloček, které vítr ochotně rozfoukává po kraji. Jen si mne ještě užijte, holenkové, hvízdá nám zima do promrzlých uší. Vím, že všechno na světě má svůj čas a že zima si – marná sláva - hlídá ten svůj. Nic nám nedaruje. Ale koncem února už s velkou opatrností vyhlížím aspoň určitý náznak, stopu, nějaké letmé znamení budoucího jara. Přibývá denního světla, o tom nemůže být pochyb. Kdykoliv se slunečním paprskům podaří prozářit hustou clonu zimních mlh a mračen, prokřehlý kraj se rozveselí a pookřeje, jako by ho užuž pohladila teplá ruka jara. Před týdnem jsem zahlédla několik zajíců honících se po poli. Nezačíná jim právě teď čas námluv? Blázínkové! Byli tak zabraní do svého úkolu postarat se včas o nové zaječí pokolení, že se neopatrně přib...