Blog Evy Hájkové

Populismus je politický přístup spočívající ve snaze oslovit běžného člověka, který se domnívá, že nemá na nic vliv, že nemá zastání a že jsou přehlíženy jeho zájmy. Populisté obvykle dělí společnost na lid a elitu, přičemž vyvolávají dojem, jako by lid byl zcela dobrý, morálně čistý (a všechno by se mělo dít podle jeho vůle), zatímco elita je zlá a zkažená, sleduje pouze vlastní zájmy a lidu nenaslouchá. Někdy poukazují na „vnitřního nepřítele“, který se z toho „dobrého lidu“ sám vyděluje a v zájmu elity jedná proti němu. Populističtí politici se pochopitelně snaží, aby po příštích volbách zaujali místa oné „zkažené elity“ a za tím účelem slibují splnit nesplnitelné. Populismus nemá žádnou teoreticky propracovanou ideologii a strategii, jakou byl třeba marxismus, jíž je zapotřebí se řídit. Populismus je čirá praxe, při níž se mohou tvořivě kombinovat různé ideologické prvky, podle toho, jak se co a komu zrovna hodí. Populismus je starý více než dva tisíce let. Populisté se vyskytovali...

Svého času jsem se pokoušela proniknout do tajů filosofie Slavoje Žižeka. Zaujalo mě u něj mnoho myšlenek, mimo jiné také pojem velký Druhý. Velký Druhý není osoba; představuje něco jako společenské tabu, zákon, popřípadě nepsaný zákon, který je všeobecně respektován. Morální pravidlo. Respekt k velkému Druhému nás uchrání přede vším, co nemáme nahlas říkat, pokud chceme být danou společností považováni za slušného člověka. Například před vulgární mluvou, ale i před vyslovování názorů, považovaných ve společnosti za extrémní. To, že si něco jen myslíme či představujeme, velký Druhý neřeší, on se „dozví“ jen to, co je řečeno nahlas. Pokud bychom velkého Druhého chtěli nějak zosobnit, Žižek uvádí jako příklad soudce. Před soudcem (který velkého Druhého vlastně zastupuje) je logické mít se na pozoru a jednat s ním uctivě, pokud si člověk nechce přidělávat problémy. Soudce není ani tak zástupcem státní moci, jako zástupcem práva a zákona – tedy toho, co daná společnost považuje za správné...

1.Timoteovi 1,12-17 Děkuji našemu Pánu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, že mě uznal za spolehlivého a určil ke své službě, ačkoli jsem byl předtím rouhač, pronásledovatel a násilník. A přece jsem došel slitování, protože jsem ve své nevěře nevěděl, co dělám. A milost našeho Pána se nadmíru rozhojnila a s ní víra i láska v Kristu Ježíši. Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného přijetí: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě, avšak došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří, a tak dosáhnou věčného života. Králi věků, nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému Bohu buď čest a sláva na věky věků. Amen. Milé sestry, milí bratři, ústředním sdělením této perikopy je vyjádření Pavlovy vděčnosti za to, že se mohl stát z milosti Boží šiřitelem evangelia, dobré zprávy o odpuštění hříchů a o spáse skrze smrt a vzkříšení Ježíše Krista, přičemž právě fakt, že on sám bý...

Ave crux, spes unica - česky Vítej kříži, jediná naděje. Tato latinská věta se někdy uvádí ve spojitosti s příběhem Edith Stein alias sestry Terezie Benedikty od Kříže, která ji použila i ve svém posledním vzkazu z koncentračního tábora. Vlastně jde o verš ze starobylého křesťanského hymnu Vexilla regis prodeunt (Kourouhve krále ční vzhůru) pocházejícího z konce šestého století. Odpůrci křesťanství se při zmínce o kříži, symbolu utrpení a smrti, jistě utvrdí ve svém odporu a ve své negativní představě o této víře a přitakají Nietzscheho myšlence, že je křesťanství nihilistické a že se staví proti síle tvořivého života. Evangelium se svým radikálním odpuštěním navíc eticky odporuje běžné představě o morálce. Lidé mají raději, když vítězí spravedlnost – když řádní lidé jsou odměněni a zlí potrestání. Většina si možná zároveň myslí, že to tak v životě stejně nechodí. Jenže utrpení je podle nich dobré leda pro masochisty. Věci však nejsou jednoduché. Existuje křesťanství pouze vnějškové a ...

Svět je čím dál tím menší a lidé si v něm vzájemně hledí do oken i do talířů. Každý každého může nějak ovlivňovat či napodobovat ho, a to po všech stránkách, tedy i po stránce duchovní. A tak sotva vyšel ateismus z módy, začali se bývalí křesťané, nebo spíš jejich potomci, poohlížet po cizích duchovních proudech. Křesťanství se jim totiž jevilo jako beznadějně zastaralé, ideologické, patriarchální, totalitně-univerzalisticko-uzurpátorské a jánevímjaké ještě. Kladly se mu za vinu všechny nectnosti západní civilizace, jež si od šedesátých let 20. století sype popel na hlavu za to, že ovládala svět (zatímco teď prý už se snaží to nedělat). Upadající křesťanskou víru začal nahrazovat eklekticismus různých náboženských směrů. Tato nezávazná kvazireligiozita, která je vším možným, jen ne uceleným duchovním systémem, se někdy nazývá Nový věk (New Age). Encyklopedie nových náboženství se o Novém věku vyjadřuje slovy: „Ať se o něm řekne cokoliv, může to být pravda.“ A všímá si i jistého konz...

Křesťanství je monoteistické náboženství. Monoteismus vyznává jediného Boha, Bůh je jeden, protože není jenom můj, jenom tvůj, nebo jenom jeho. Bůh je Bohem všech lidí. On spojuje. A Bůh je jeden, protože není jiný bůh na moři, jiný na pevnině, není bůh pro to a pro ono, ať už máme na mysli místa nebo lidská konání. Bůh působí kdekoliv a kdykoliv. Monoteismus však není jeden. Různí monoteisté mohou věřit každý v úplně jiného Boha, což je poměrně známá věc. Dokonce i dva křesťané se mohou v pojetí Boha trochu lišit. Natolik už se rozrůznili. Ve škole mě učili, že monoteismu předcházel polyteismus. Z hlediska ateismu, tehdy vládnoucího, byl monoteismus celkem logicky vzato historický pokrok – čím méně bohů, tím lépe. Nejlépe vůbec žádný. Až mnohem později jsem se dočetla, že monoteismus prý je starší. Lidé však mají neodolatelný sklon k polyteismu - ten má proto tendenci opakovaně se vracet. Nakonec i v dnešní „civilní“ podobě – stručně vyjádřené známou větou „každý má svou pravdu“. Ane...

V čem jsem se v životě nejvíce mýlila? To je opravdu těžká otázka. Celý lidský život je vlastně neustálým zbavováním se omylů a iluzí – o světě, o životě i o sobě samém. Nakonec si člověk všechny ty omyly (které někdy mohly vést i k nesprávnému jednání) musí odpustit. A ztracené iluze si musí něčím nahradit. Nejlépe něčím, co už nelze ztratit. Obojí je snazší pro věřícího než pro ateistu. Ateista totiž musí odpustit sám sobě (což může být někdy hodně těžké), zatímco věřícímu odpouští Bůh, který ho zná lépe než on. A ten mu také namísto iluzí může poskytnout naději, tak potřebnou pro život. Jeden z mých největších životních omylů tkvěl právě v tom, že jsem víru v Boha pokládala za pošetilost, protože jsem měla nesprávnou představu o tom, co to vůbec znamená věřit. Nevěděla jsem, že můj zájem o témata studijního předmětu „vědecký ateismus“, který jsem projevovala už od střední školy, je vlastně zájmem o náboženství, ba dokonce že může být skrytou touhou po transcendenci, po navázání kon...