Blog Evy Hájkové

  Jedna z přednášek Martina Bubera, židovského filosofa náboženství (1878-1965), přednesená ve třicátých letech 20. století ve Frankfurtu a. M. se nazývala Moc ducha . Buber se zde vyjadřuje k dobové repaganizaci, čili pokusům o obnovu pohanství, a polemizuje s jedním jejím představitelem (H. Keyserling). Souvisela zmíněná „repaganizace“ s nadcházejícím nástupem nacismu? O tom se přednáška nezmiňuje. Někteří filosofové prý měli za to, že nový obdiv k pohanství byl způsoben dlouhodobým zanedbáváním „telurických sil“. Buber je nazývá živelnými silami. Filosofové vyzvedávající pohanství poukazovali na antiku jako na poslední kultivovanou epochu v Evropě, v níž člověk přijímal sám sebe v úplnosti své bytosti. Keyserling kladl otázku, proč by člověk nemohl vytvořit obdobnou epochu, nějakou novou kulturu, do níž by znovu začlenil ony telurické síly. Tato kultura by prý mohla překonat tu antickou, vzhledem k hlubšímu a úplnějšímu poznání, kterého člověk mezitím dosáhl. Proti tomu Buber ...

  Snad každý z nás někdy zažil letní prázdninový čas – čas, kdy se nic nemusí. Ráno je jako vymalované – nebe modré se zlatou sluneční září, vzduch po noci ještě chladivě svěží. Člověk může zavřít dům a zamířit někam k lesu, cestou mezi lány zlatě okrového obilí. Někdy přichází chvíle, kdy nemáte chuť s nikým mluvit ani nikoho potkat (ač jindy vám to naopak může být milé). Jdete a jdete a les vás chce vtáhnout dovnitř, ale vy odoláte a posadíte se v otevřené krajině na odpočívadle pod dubem, které je umístěno hned vedle stezky vedoucí do vedlejší vsi. Lidé, co venčili psy, se s nimi už vrátili domů. Snad tu bude ticho. Já to znám. Sednu si na dřevěnou lavici k dřevěnému stolu a dívám se kolem. Ten ošklivý modrý odpadkový koš by tu být nemusel, ale je to přece jenom lepší, než aby lidé odhazovali odpadky na zem. Kam nasměrovat svůj pohled? K lesu? K úvozu lemovanému stromy a křovinami? K poli s obilím? K nebi? Ucho rychle zachytí ptačí trylek, který se docela pravidelně opakuje. Ch...

KONVALINKA Rolničky jak z porcelánu obléká si konvalinka Ani večer ani k ránu nezazvoní nezacinká Ukrývá se v stinném koutu zavinutá do kornoutu Nezacinká nezazvoní ale zato krásně voní CHVÁLA VĚTRU Můj větře který vaneš kudy chceš Chladivý větře jsi mírný i prudký jak lidské srdce Jsi bez tvarů a bez barev A přece je tě vidět když pohupuješ větvemi stromů a stébly trávy Umíš pohladit tvář Jemně nadnášíš motýly a čechráš ptákům peří Zvedáš ze země prach Prudce se opíráš do plachet i do praporů Lomcuješ křídly oken A převracíš prázdné popelnice Můj živý větře odnes na svých perutích všechno zkažené a zatuchlé A provoň zemi svěžím vzduchem LIDÉ DNEŠKA Chceme žít své malé životy Velký svět nám je drtí Sázíme růže za ploty a bojíme se smrti Že nepustí nás přes čáru co černou rukou vyměří až ve svém černém taláru neslyšně stane u dveří Až přijde konec poznáme jak krátký čas jsme žili Ko...