Bůh je láska (kázání)

 

13 Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha.

14 A my jsme spatřili a dosvědčujeme, že Otec poslal Syna, aby byl Spasitelem světa.

15 Kdo vyzná, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu.

16 Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.

17 V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu – neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě.

18 Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.

19 My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.

20 Řekne-li někdo: „Já miluji Boha,“ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.

21 A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.

1 Jan 4, 13-21

Milí bratři, milé sestry,

Dnešní perikopa pochází z listu apoštola Jana. Apoštol Jan byl jedním z Ježíšových učedníků. Má se za to, že byl dokonce oním učedníkem, kterého Ježíš miloval a kterému také dával svou lásku najevo, například tím, že ho u stolu míval po svém boku. Proto se mu někdy říká Miláček Páně. Jan byl původně rybářem, stejně jako jeho bratr Jakub Zebedeův, nebo jako Petr či Ondřej. Evangelista Marek se zmiňuje o tom, že Ježíš dal bratřím Zebedeovým přezdívku Boanerges, což v překladu znamená „synové hromu“. Lukáš zase vypráví o tom, jak obyvatelé jedné samařské vesnice Ježíše nepřijali a oba bratři, Jakub a Jan ihned navrhovali Ježíšovi, že na ně svolají oheň z nebe, aby je zahubil, jako to kdysi udělal Eliáš. Inu, jako „synové hromu“. Ježíš je za to musel pokárat a připomenout jim, že Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit. Z této příhody i z přezdívky je vidět, že Jan možná býval člověkem vznětlivým, který byl rychle se vším hotov; i člověkem ctižádostivým, který usiloval o to, aby brzy mohl sedět na trůnu slávy vedle Ježíše (Mk 10, 37). Ale jak velmi ho změnila Mistrova blízkost, takže právě on jediný z apoštolů zůstal s Ježíšem pod křížem až do hořkého konce! „Syn hromu“ se po Ježíšově boku proměnil v milovaného apoštola, který později kázal, že Bůh je láska. Prý se dožil vysokého věku. Jan byl jediným z apoštolů, který neměl zemřít a nezemřel mučednickou smrtí.

Podle církevní tradice působil potom v Efesu. Svatý Jeroným vypráví o Janovi, který se již jako velmi starý muž dával do shromáždění křesťanů přinést. A jediné, co stále opakoval, bylo: „Děti, milujte se navzájem“. Na otázku, proč je to tak důležité, prý odpovídal: Protože je to příkaz Pána a pokud se to bude uskutečňovat, stačí to.“ Ano, Jan si myslil, že to stačí. Oponoval lidem, kteří přicházeli s novým učením o Kristu, neměli však lásku a vnášeli do církve nepokoj. Po smrti apoštolů Petra a Pavla už církev přestávala být tím, čím bývala. Oni zbudovali základy, ale to, co je zbudováno, musí se také udržovat. Podle Watchmanna Nee právě to udržování bylo Janovým posláním. Jeho úkol byl naznačen už při jeho povolání. Zatímco Petr byl Ježíšem povolán ve chvíli, kdy se svým bratrem Ondřejem vrhal sítě do moře, Jan byl povolán, právě když potrhané sítě opravoval. (Mt 4,21)

Jan věděl, že to, co církev buduje a udržuje pohromadě je především láska. Odtud jeho kladení důrazu na to, že Bůh je láska, což je řečeno i v naší perikopě. Jsou to známá slova, často citovaná a všeobecně kladně přijímaná. Vždyť komu by se nelíbilo to, že Bůh je láska? Kdo by nechtěl být milován? Záleží však také na tom, co si pod Boží láskou představujeme. Znamená Boží láska to, že se nám bude dařit vždy dobře? Ne, nemusí to tak být. Boží lásku je zapotřebí poznat, prožít ji a uvěřit v ni. Apoštol Pavel napsal ve svém listu Římanům: "Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán." Láska je jako pohár naplňovaný vínem. Když je až po okraj, začne přetékat. Když srdce přetéká láskou, obrací se člověk k druhým lidem. Musí dál předat lásku, která mu byla dána. Středověký křesťanský filosof Tomáš Akvinský řekl o dobru: „Dobro se nejen přirozeně rozlévá, nýbrž čím je dokonalejší, s tím větší hojností a tím dokonaleji se sděluje." Jistě budete souhlasit, že láska a dobro patří k sobě, že obojí je Boží podstatou. A tak obojí se „rozlévá“. Milovat někoho znamená přijímat ho takového, jaký je a chtít pro něj dobro. Právě tak nás miluje Bůh.

Jan říká: „My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás“. Ano, podstatou křesťanství není naše láska k Bohu, ale Boží láska k nám. Bůh nás miluje a současně jsme jím uschopňováni k lásce - k němu samému i k lidem. To on způsobuje, že můžeme růst v lásce. Od něj pochází nová schopnost milovat, která překračuje hranice přirozené lásky k našim nejbližším. Ta je při-rozená, protože je nám v-rozená. Kdysi bývala samozřejmostí. Rodina byla zárukou dobrého života a kdo ji neměl, byl na tom bídně. Ježíš však věděl, že uzavřenost rodin do sebe způsobuje, že některé bohatnou, zatímco jiné chudnou. Nechtěl, aby se láska pěstovala jen v hranicích jednotlivých rodin. V Mt 5,46 říká učedníkům: Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? Ježíš mluvil o tom, že je třeba milovat i nepřátele. Jan mluví o milování bratří: Kdo nemiluje bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. V Janově listu je myšlen bratr duchovní, nikoliv bratr tělesný.

Láska boží (láska agapé) je nezasloužená, dává se zdarma, bez náhrady, bez reciprocity, bez posuzování, zda někdo je či není příbuzný nebo člověk ze kterého bude nějaký užitek. Nezaslouženou láskou miluje Bůh nás. Proto ten, kdo pozná, že je takto milován, nemůže nemilovat bratra. Ne všichni křesťané byli Ježíšovi zcela oddáni. Ale nedalo se většinou dělat nic jiného než se snažit na ně nějak výchovně působit. Nabádat je k lásce. Janovi šlo o milování (duchovních) bratří, ne o milování nepřátel, kterých bylo všude kolem mnoho. Není důvod si myslet, že by církev byla k lidem mimo ni nějak nepřátelská, ale obráceně to asi platilo. Proto byly důležité především vztahy uvnitř církve. Ty měly být příkladem pro ty, kdo stáli vně. Církev jimi přitahovala další lidi a početně rostla.

Zároveň však, zvláště v pozdějších dobách, přibývalo pokušení, že církev se uzavře, že se stane jakousi novou rodinou, která žije jen pro sebe. Podobně tomu bývá dnes, kdy se křesťané, kteří - přiznejme si to - patří nejčastěji ke středním vrstvám, rádi scházejí mezi sebou, chystají si navzájem pohoštění, ale kdyby mezi ně znenadání přišel třeba nějaký chudák bezdomovec, tak by možná nebyl vítán.

Jan říká, že Boží láska v nás dosáhla svého cíle. Ne v tom, že jsme dokonalí, ale že jsme byli zbaveni strachu. Nejen strachu z Božího soudu, ale měli bychom být zbaveni i jiných strachů, protože láska přece nezná strach. Věřící by se tedy neměli bát ani věcí a jevů, s nimiž se denně setkávají v tomto životě: například kontaktu s těmi bezdomovci a lidmi na společenském dně. Neměl by je ovládat ani strach z uprchlíků, homosexuálů, liberálů, neomarxistů, z očkování, různých společenských novot (a nevím čeho všeho ještě se křesťané bojí).

Tak jako v Novém zákoně byla položena otázka „Kdo je můj bližní?“, mohli bychom dnes položit otázku „Kdo je můj bratr v Kristu?“ A kdo z lidí je nepřítel? Je bratrem i ten bezdomovec, který je navíc nevěřící? Jsou všichni lidé bratři a sestry? Nebo jsou všichni lidé, kteří nejsou součástí církve, jejími nepřáteli? Kdo je dnes vlastně nepřítelem církve? Ten kdo ji nemá rád? Kdo ji kritizuje? Co když si dnešní církev kritiku zaslouží? Platí opravdu Janovo „neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě“? Připomeňme si, jaký je Bůh a jací bychom tedy měli být i my: spravedliví, pravdomluvní, dobří, věrní, svatí, trpěliví, plní lásky, milosrdní, soucitní, spolehliví, důvěryhodní, velkorysí, stálí, moudří, mírní a laskaví. Jsme takoví? Nebo alespoň víme o sobě, že takoví nejsme?

Chodit ve světle znamená poznat Boha. A poznat ho znamená dát se mu poznat. Možná se nám to bude zdát divné - dát se poznat (vždyť Bůh všechno ví). Jenže Bůh chce, abychom to věděli i my, abychom znali své hříchy a přiznali si je. Proto Jan mluví o tom, že Bůh je světlo. Kdo žije v temnotě, vidí hříchy u druhých, ale u sebe ne.

Bratři a sestry,

z Janových listů se dovídáme, že Bůh je světlo, Bůh je láska, Bůh je pravda a Bůh je věčný život. To neznamená, že Bůh není osoba nebo že je dokonce něco abstraktního. Bůh je prostě zdrojem toho všeho. Někteří badatelé tvrdí, že pisatel Janova evangelia není totožný s pisatelem Janových listů. Existují však dobré důvody, proč se domnívat, že evangelista Jan a apoštol Jan, autor našeho listu, jsou jedna a táž osoba. Například jazykový rozbor obou textů. Janovy listy i evangelium mají jednoduchou větnou stavbu a vyskytují se v nich stejné slovní obraty, které se v jiných částech Nového zákona nevyskytují. Třeba „zůstávat v Bohu (lásce)“ a obráceně, jak je to formulováno i v 16. verši naší perikopy. V Janově evangeliu pak je: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. (J 6, 56) "Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce (J 15, 5)

Dále se v obou knihách vyskytuje sousloví „položit život“. V evangeliu stojí: "Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.“ (J 10, 11) "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ (J 15, 13) A v Janově listu: "Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry.“ (1Jan 3, 16)

Nebo je to formulace „přejít ze smrti do života“: „Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.“ (J 5, 24) A v listu: „My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. (1Jan 3, 14). A také se v obojím vyskytuje obrat „Spasitel světa“. V evangeliu: „Oné ženě pak říkali: „Teď už věříme ne pro to, cos nám ty o něm řekla; sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa.“ (J 4, 42) A v listu: „A my jsme spatřili a dosvědčujeme, že Otec poslal Syna, aby byl Spasitelem světa.“(1Jan 4, 14)

Tolik o apoštolu Janovi a jeho listech. Stále bychom měli mít na mysli jeho slova o tom, že „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm“. Bez lásky by se všechno rozpadlo. Ona je tím, co nás drží při životě a dělá z nás součást jednoho velkého celku.

Amen