JARO 24 - básně

 

OBLAKA

Oblaka nikdy nebývala tak krásná,

jako teď, když je mi už hodně přes šedesát.

Pozorovala bych je celé hodiny.

Jsem jako veliký zvon obrácený srdcem k nebi

naplněný vzpomínkami na minulost, která ve mně žije.

Radost i žal se spolu bez nepřátelství mísí.

Dětství i mládí se stýkají s dospělým věkem.

Jako by celý život trval jen jediný den,

který začíná rozbřeskem a končí soumrakem.

A zvonivý pohár srdce se plní slzami,

co přetékají přes okraj a zavlažují zemi.

Díky, díky, díky za život!

Za život obyčejný, neobyčejně krásný.

Nikdy jsem neviděla tak nádherná oblaka,

jako teď, když je za dveřmi stáří.

PŘED JARNÍM DEŠTĚM

Na kopci kvetou šeříky

- bílé a fialové.

Sní tam svůj sen

o včerejším slunci.

A dole ve vsi

stará Boží muka

- šedivý zděný kříž

s ukřižovaným

Ježíšovým tělem.

Vysoko nad ním

letí po nebi ptáci.

Na podezdívce kříže slova:

„Já jsem vzkříšení a život“.

Kdo touží, porozumí.

Potemnělé nebe se níží.

Schyluje se k dešti.

Už vidím svůj dům,

ukrytý v záplavě

jabloňových květů.

Ať prší na to,

co je zaseto,

aby to klíčilo!

Klíčky

jsou klíče k životu.

MÁJ

Šťavnatá jarní zeleň

a nekonečný blankyt oblohy

s lehkými bílými obláčky

plujícími ve svátečním tichu.

Hravý vánek chladí slunné odpoledne

a povívá barevnými stužkami májky.

Jsou jako z dívčích copánků.

Zpomal svá křídla,

poštovní holube,

i tak se vrátíš domů.

Ještě se, léto, zdrž na teplém jihu

a šetři si svůj žár

na jiné časy.

A jaro, ještě po ránu

zalévej trávník krůpějemi rosy

či deštěm májovým.

Ještě nás chvíli nech

vnímat tu jarní něhu sedmikrásek

a konvalinek skrytých v listí

a vůni hlohu v parku.

Než otevřou se brány léta

a červen vtančí do kraje.