CO JE NEZBYTNÉ? (kázání na 2. března 2025)

 

38 Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta,

39 která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo.
40 Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“
41 Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí.
42 Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“

/Lk 10, 38-42 /

Marie a Marta byly dvě sestry žijící v Betanii, vesnici nedaleko Jeruzaléma. Dovídáme se o nich od evangelisty Jana, když popisuje vzkříšení jejich bratra Lazara Ježíšem. Od Jana se také dovídáme, že „Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval“. Byli to tedy jeho přátelé. Lukáš vzkříšení Lazara nezmiňuje, ale v několika větách zachycuje krátkou epizodu Ježíšovy návštěvy v domě obou sester. Vypadá to jako srovnání jejich povahových rysů. Nebo možná spíš jejich stupně zaujatosti Ježíšovým učením. Ježíš Marii, která sedí u jeho nohou a naslouchá mu, chválí, zatímco Martu zabývající se obsluhou hostů laskavě napomíná. To je z textu celkem jasně patrné.

Je skutečně Martina činnost zbytečným pachtěním se nebo je spíš odpovědností za blaho bližních?

Už od počátku křesťanství byl Mariin přístup k Ježíšovi stavěn nad Martin. Zabývání se duchovními věcmi bylo v raném středověku chápáno jako mnohem důležitější nežli praktická činnost, byť užitečná. Takto k tomu údajně přistupoval už svatý Augustin. Jan Amos Komenský Ježíšovo napomenutí Martě („jen jednoho je třeba“) povýšil na název své knížky Unum necessarium – Jedno nezbytné. V závěru toho spisu Komenský píše o sobě, o tom, jak si ho Bůh postupně přiváděl k sobě a dával se mu poznat, a svou předchozí (literární i jinou) činnost zde hodnotí jako „marné pobíhání Marty“: „Poznávám tak, že vše, co jsem dělal až dosud, bylo buď marné pobíhání Marty (i když z lásky k Pánu a jeho žákům) nebo se pobíhání střídalo s odpočinkem, teď však jsem pevně rozhodnut usednout s Marií k nohám Páně, abych se radoval s Davidem a volal: ,Mně je nejlépe přidržet se Boha´.“

Komenský zde tedy nazývá „marným pobíháním Marty“ všechno to, co až dosud napsal. Můžeme říct, že občas se sice mýlil, ale jakou škodou by pro nás bylo, kdyby byl celý život jen seděl u nohou Páně, „nepobíhal“ by a nic by nám po sobě nezanechal!

V dnešní době, která přichází s požadavkem emancipace žen, se otevřel ještě jiný pohled na Marii a Martu: Podle něj Marta je ta, která se plně ztotožnila s ženským údělem, k němuž byly ženy po tisíciletí vychovávány - starat se o domácnost. Ve své omezenosti tímto údělem, který jí přisoudila společnost, si nedovede představit, že by jako žena mohla dělat také něco jiného. Zatímco Marie je ta, která už je od tohoto tisíciletého „zákona“ osvobozena a může se zcela a bez výčitek věnovat tomu, co bylo dosud vyhrazeno mužům. Ona už nemá pocit, že něco musí, protože je žena. Ona už může „sedět u nohou svého Mistra“, což bývalo privilegium žáků, kteří se chtěli učit duchovním věcem.

A tak je zase vyzvedávána Marie, i když z jiné příčiny.

Když jsem začínala číst Bibli, i já jsem hned zkraje projevovala větší porozumění pro Marii, zatímco na Martu jsem se dívala vyloženě kriticky. Časem jsem však svůj pohled do jisté míry přehodnotila. Uvědomila jsem si, že já sama se v duchu tak trochu přirovnávám k Marii. Možná se ve mně maličko uhnízdila i jakási pýcha (já jsem ta, která se zajímá o duchovní věci a ne jenom o to, co bude k večeři). Později jsem začala vidět, že i starat se o to, co budou mít druzí k večeři, je vysoce duchovní záležitost. Ne sice starat se, co budu mít já, ale starat se, co budou mít mí blízcí. Vždyť i Komenský uznává, že Marta to dělala z lásky k Pánu a jeho žákům. A láska je přece vysoce duchovní záležitost. I Pavel věděl, že bez lásky by nebyl nic.

Martě se dá vytknout snad jen to, že se se svou žádostí o pomoc neobrátila na Marii přímo, ale pokusila se vzít si za prostředníka Pána; žádat ho o napomenutí své sestry. Kdyby Ježíše znala lépe, věděla by, že ho k ničemu takovému nepřiměje a místo toho se od něj sama dočká napomenutí. Vždyť platí, že konáš-li dobrý skutek, neupozorňuj na sebe (Mt 6, 3) a nepoukazuj na to, že druhý nedělá totéž, co ty.

Ženy v evangeliích

Dá se říct, že Ježíš v dobách svého pozemského působení vyzvedl ženy jako nikdo předtím a vlastně ani nikdo dlouho po něm. Ukázal přesvědčivě, že ženy mají stejnou hodnotu jako muži. Už to, že Ježíš obě sestry (pro něj původně cizí ženy) miloval, čili považoval je za své přítelkyně, a nechoval se k nim povýšeně, znamená mnoho. A víme, že to není jediný příklad, jak byl Ježíš k ženám vstřícný. Ježíšův vztah k ženám považuje N.T. Wright v knížce Překvapivá naděje za jeden z přesvědčivých důkazů toho, že evangelia jsou původní texty napsané Ježíšovými učedníky, že nevznikla až mnohem později, jak tvrdili někteří učenci. Argumentuje tím, že byla-li by evangelia napsána prvotní církví teprve v průběhu prvního století a ne na základě pravdivých osobních svědectví, vypadala by možná trochu jinak. Říká, že kdyby je byl napsal, dejme tomu, apoštol Pavel, pak by bylo v evangeliích Ježíšovo chování k ženám pravděpodobně upozaděno; něco by bylo možná i vynecháno. Vždyť Pavel v listech nevzpomíná ani to, že vzkříšený Ježíš se jako první a přede všemi učedníky zjevil Marii Magdalské.

Nelze si nevšimnout, že Pavel dá víc na dobovou morálku a dobové zvyklosti než Ježíš. Je to pochopitelné. Chcete-li oslovovat, přesvědčovat a dávat dohromady nové lidi, musíte brát alespoň částečně ohled také na to, co oni sami považují za mravné; co za mravné považuje soudobá společnost. A tehdejší společnost nepovažovala za obvyklé ani za mravné, aby ženy zaujímaly vedoucí nebo jinak důležitá místa. Pavel chtěl získávat a zapojovat lidi do církve, která měla být pro svět příkladem. Zatímco za Ježíšem chodily zástupy samy od sebe.

Ale vraťme se k sestrám Marii a Martě. Marie si podle Ježíšových slov vybrala moudře. Vybrala si, oč nepřijde. Oč tehdy přišla Marta? Možná o to nejvzácnější - o několik chvil nebo hodin, které mohla strávit s Ježíšem. Mohla sedět u Něj a dívat se Mu do očí, naslouchat Jeho hlasu, což je jistě to nejlepší, co může člověka v životě potkat.

J. A. Komenský, který použil Ježíšova slova pronesená k Martě jako název pro svou knihu, ji zakončil připomínkou toho, co pro nás Ježíš udělal, čeho se pro nás vzdal, aby nám ukázal, co je tím nejdůležitějším, tím jedním nezbytným, co k životu potřebujeme. Oželet věci, které nejsou důležité; když na to přijde, vzdát se i sebe sama, jenom ne Boha, žít v Boží přítomnosti a radovat se z ní.