OČEKÁVÁNÍ JARA

 

Zima už dlouho kraluje krajině. Znovu a znovu roztahuje svůj hermelínový plášť po polích, po zahradách, po střechách. Znovu a znovu zamrzají louže, rybníky a jezera. Po krátkých oblevách se zima vítězoslavně vrací s plnou náručí sněhových vloček, které vítr ochotně rozfoukává po kraji. Jen si mně je ještě užijte, holenkové, hvízdá nám zima do promrzlých uší.

Vím, že všechno na světě má svůj čas a že zima si – marná sláva - hlídá ten svůj. Nic nám nedaruje. Ale koncem února už s velkou opatrností vyhlížím aspoň určitý náznak, stopu, nějaké letmé znamení budoucího jara.

Přibývá denního světla, o tom nemůže být pochyb. Kdykoliv se slunečním paprskům podaří prozářit hustou clonu zimních mlh a mračen, prokřehlý kraj se rozveselí a pookřeje, jako by ho užuž pohladila teplá ruka jara.

Před týdnem jsem zahlédla několik zajíců honících se po poli. Nezačíná jim právě teď čas námluv? Blázínkové! Byli tak zabraní do svého úkolu postarat se včas o nové zaječí pokolení, že se neopatrně přiblížili až k rušné silnici.

Celou zimu krmíme ptáčky. Stehlíky, sýkory koňadry i modřinky, zvonky zelené i hrdličky. Občas se objeví i strakapoud. Létají k nám do krmítka na zahradě i na okno, kam klademe misku se slunečnicovými semínky. A dnes jeden z těch malých zpěváčků usedl na vršek jabloně a zazpíval z plna hrdla (nebo spíš zplna hrdélka). Možná zpíval o tom, jak se těší, až sleze sníh a sluníčko začne hřát; až si najde družku a oba začnou společně pečovat o vajíčka a pak o mladé. Bude to dřina uživit rodinu. Ale přečkat zimu, aby jeden nezmrzl a neumřel hlady, to je ještě větší dřina.

Potom přilétlo celé hejno těch drobných opeřenců; dvacet nebo ještě víc. Rozesadili se po větvích a po chvilce všichni naráz uletěli, jako když do nich střelí. Ráda se na ně dívám.

Dříve nás navštěvovali i ježci a veverky. Letos je jediným zvířetem zanechávajícím na zahradě stopy ve sněhu sousedova kočka. Občas projde kolem skleněných dveří, na okamžik se zastaví a vrhne svůj zkoumavý pohled na mě, která sedím u stolu za počítačem a dívám se ven. Někdy si kočka změří pohledem také andulky, které u okna s chutí ozobávají klásek senegalského prosa zavěšený na drátě klece. A pak lhostejně pokračuje ve své obchůzce.

Na parapetu okna mi kvetou orchideje a červený brambořík. V kelímcích od jogurtu čekají právě vysetá semínka rajčat na své rašení. Papriky už se proklubaly na světlo, ale jsou to zatím jen slaboučké jemné klíčky, které je třeba opatrně zalévat, aby neuschly ani neutonuly v přelité půdě. Řízky pelargonií tu skromně očekávají svůj budoucí růst a kvetení.

V noci teploty klesají hluboko pod nulu. Už aby ty mrazy přestaly! Tak zřídkakdy teď za oknem vidím hvězdy! I měsíc svítí málokdy, věčně zahalen mlhou či oblaky. Nemusím ani stahovat roletu, když chci celou noc klidně spát. Měsíční světlo mě nemůže rušit.

I zahrada za okny v klidu odpočívá a možná sní o jaru. Ať si zatím tiše sní! Však se už brzy probudí a začne nás denně překvapovat drobnými jarními zázraky, které uvidí pouze ten, kdo má otevřené nejenom oči, ale i srdce.