Jarní básně

Oranžový sluneční kotouč

visí nad hnědou zemí.

Je polovina března,

blíží se šestá večerní.

Autobus jede po silnici

mezi holými poli.

Okénkem vozu

vidím známou krajinu.

Po rušném odpoledni ve městě

se vracím domů -

tam, kde mě čekají.

Večer si lehnu

do měkkého lůžka.

Svět bude najednou

daleko i blízko.

Než usnu,

oknem zahlédnu

kousek nočního nebe

a na něm

známou hvězdu.

A rozlije se ve mně

tichý pokoj.

Díky za tento den!

STEHLÍCI

Celou zimu létali

k nám na okno.

Stála tam miska

s krmením.

Ačkoliv mrzlo,

málokdy ji přikryl sníh.

Malincí tvorečci,

ale houževnatí.

Jejich barvy jsou

červená, černá, žlutá

bílá a hnědá.

Jejich domovem jsou

zahrady, sady, aleje,

stromy a keře

na okraji lesa.

Nevědí nic

o válce v Íránu,

o hrůzách, které se dějí

v různých částech

lidského světa.

Nemají konto v bance.

Neznají chrámy konzumu.

Nezamykají svůj dům

na klíč.

Celým jejich majetkem

je úhledné hnízdo

z trávy a větviček.

A ani na tom nelpí.

Dvakrát do roka

snesou několik vajíček,

vyvedou mladé

a naučí je létat.

Zákony, jimiž se řídí,

čtou ze svého srdce

a z odkrytých nebes.

Své povinnosti plní pokorně

a bez odmlouvání,

přestože smrt na ně číhá

za každým keřem.

DUBNOVÝ DÉŠŤ

Z nebeských výšin

padají na zem

dešťové krůpěje.

Když náhle duben

pohrozí mrazem,

tráva se zachvěje

jak struna na houslích.

Slunce však neklame.

I kdyby padal sníh,

jaro je tady,

jaro je v rozletu.

Už kvetou sady!

A je to jarní déšť,

co padá do květů.

Není to sníh.

Deštíku dubnový!

Kolikrát (kdo to ví),

kolikrát padal jsi

do vlasů mých?

ÚTĚK

Když náš sen

rozbijí na kusy,

když utrpíme ztrátu,

spěcháme do Emauz,

tam, kde nás neznají,

kde nikdo

nevztyčí prst

a neukáže:

Vidíte je?

To jsou oni!

Tam skryjeme se, snílci,

před světem bezesným.

Před krutým světem,

co příbíjí sny na kříž

a šlape

v okovaných botách

po Božím království.

A cestou tam

potkáme vzkříšený život.

Skutečný život!