STARÝ A NOVÝ SVĚT

 

Za mého dětství žil ještě starý svět. Byl totiž součástí tehdejšího nového světa, který je vlastně dnes už taky starý. Ale tenkrát byl nový a moderní. Starý svět však v něm byl stále přítomen – žil ve starých lidech, kteří pamatovali nějakých padesát, šedesát, sedmdesát let nazpátek, žil ve starých knihách, ve starých filmech, ve starých domech a v různých starých věcech. Starý svět je svět, který minul a zároveň neminul úplně.

Myslela jsem si, že dobře vím, jaké to bylo v tom starém světě; že si nejenom dovedu představit, jak to v něm vypadalo a co se tam dělo, ale umím si vybavit i jeho atmosféru. Prostě jsem se do starého světa uměla vcítit nebo jsem si to aspoň myslela. A byla jsem vždy ráda, že to umím. Zdá se mi, že dnešní mladí mají o minulosti jen mlhavé představy nebo se jí vůbec nezabývají, čímž jsou o něco ochuzeni.

Narodila jsem se starším rodičům. Byli pamětníky ještě starších časů než rodiče mých vrstevníků a často vzpomínali na mládí. Já jsem jejich vzpomínkám ráda naslouchala. Měla jsem navíc to štěstí, že jsem větší část života pracovala v archivu, tedy v zařízení, kde byly regály od podlahy ke stropu zaplněny kartony naditými svědectvím o starých časech.

Starý svět v nás žije díky vzpomínkám a vyprávění starých lidí, ale také díky knihám a filmům, a to nejen díky těm vědeckým a dokumentárním. Také beletrie a umělecké filmy nám pomáhají s utvářením obrazu starého světa v nás. Umění má schopnost být pravdivé, i když příběhy a jejich protagonisté mohou být dílem fantazie. Představu o tom, jak lidé žili, jak se oblékali a chovali, což je také důležité, získáváme snad ještě častěji z dobrých románů a filmů než z učebnic dějepisu. Ze všeho, co načerpáme z různých zdrojů, si poté, co si vše přijaté postupně nějak propojíme a uvědomíme si souvislosti, ve své mysli vybudujeme jakýsi obraz o tom, co bylo.

Někdo může namítnout, že taková představa o minulosti je pouhým konstruktem, že ve skutečnosti nezrcadlí minulost naprosto přesně. Ale cožpak můžeme minulost vnímat nějak jinak, než tak, že si ji pro sebe jakoby znovu konstruujeme? Nikdo to nemůže udělat za nás, ačkoliv se k přijetí nabízejí už hotové konstrukty minulosti, vytvořené jinými lidmi, třeba mnohem erudovanějšími, než jsme my, kteří mají nastudováno víc podrobností, než my. Můžeme se jejich poznatky inspirovat, dokonce bychom je měli brát v potaz, podobně jako autentické vzpomínky jiných lidí, ale o minulosti si stejně musí každý z nás vytvořit svou vlastní představu. Ta představa nám totiž musí dávat smysl. Minulost by v ní měla nějak směřovat k přítomnosti, k našemu osobnímu životu, k našemu místu ve světě, jak ho pociťujeme a chápeme. A také k očekávané budoucnosti. Nemůžeme žít v čiré přítomnosti. Musíme do ní nějakým způsobem pojmout minulost i budoucnost.

Vzpomínám si na promluvu papeže Lva XIV. o letošních Velikonocích (https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2026-04/lev-xiv-o-dvou-interpretacich-udalosti-vzkriseni.html ) Dlouho jsem přemýšlela o smyslu následující věty: „Stejně jako Vzkříšený, stále živý a přítomný, zachraňuje minulost před destruktivním koncem, tak velikonoční poselství zachraňuje naši budoucnost od budoucnosti v hrobě.“

Chtěl tím asi vyjádřit, že Ježíš je tím, kdo dává smysl naší minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Tím, kdo propojuje zdánlivou nesmyslnost a chaotičnost našeho života ve smysluplný celek. Ježíš je tím, kdo propojuje minulost s budoucností skrze přítomnost. On je vlastně tím, kdo propojuje a zároveň odděluje Starý a Nový zákon. Augustin kdysi o Starém a Novém zákonu napsal: „Nový zákon je skryt ve Starém a Starý zákon je zjeven v Novém.“ (In Vetere Novum latet, in Novo Vetus patet). Starý a Nový zákon svého času a svým způsobem představovaly něco jako starý a nový svět, ač to možná většina současníků onoho přelomu nevnímala. Většinou vůbec nepoznali, že se něco mění.

Existuje taková stará revoluční píseň, v níž se zpívá „nechť zhyne starý, podlý svět“. Asi ji složil někdo, kdo svět, ve kterém žil, velmi nenáviděl (možná měl k tomu důvod). A patrně doufal v nějaký jiný budoucí svět, který bude mnohem lepší než ten starý.

Jak se vlastně svět stává starým nebo naopak, jak se obnovuje? Světem myslím pochopitelně lidský svět, viděný subjektivně, tedy lidskýma očima. Jen člověk přece může svět hodnotit jako starý, nový, dobrý nebo špatný… Jen člověk anebo Bůh!

Svět se stává starým pozvolna a nepozorovaně. Asi jako se mladý člověk stává pozvolna a nepozorovaně starým. Pořád si připadá mladý a má plno možností. A hle, najednou zjistí, že už je starý a že těch možností podstatně ubylo. Nicméně, samotné to stárnutí (i když u člověka je dáno nejen subjektivně, ale také objektivně) probíhalo nepozorovaně. Tak jako nový rok ztrácí svou novost (tedy stává se starým rokem) jen poznenáhlu. Není dáno žádné rozhraní, kdy rok přestane být novým a stane se starým rokem. Ale obráceně to jde - protože praktické důvody nás vedou k jasnému členění času. A tak máme v kalendáři předěl, kdy končí jeden rok, tedy starý, a začíná jiný, tedy nový. Jasně rozlišeno.

Když jsem byla malá holčička, tak mi tatínek vždy, když se blížil konec roku, vyprávěl pohádku o setkání Starého roku s Novým rokem. Starý rok měl podobu vetchého vousatého stařečka a chodil o holi, kdežto Nový rok vypadal jako chlapec. Oba se setkali v zasněženém, mrazivém lese, chvíli prý spolu zápasili, protože Starý rok se nehodlal jen tak vzdát své vlády, ale Nový rok zvítězil, protože byl mladý a plný síly, zatímco síla Starého roku mizela jako pára nad vodou. Musel tedy předat žezlo. Nový rok se pak chopil vlády, zatímco Starý rok se v lese skrčil pod smrček a umřel tam. Platí, že čas jde kupředu, nikoliv dozadu. Bůh neustále obnovuje tvář své země, jak je psáno v Ž 104, 30. Odkaz na tento verš žalmu 104 použil i J. A. Komenský ve svém Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské. Obnova je život.

Také náš život má být především život. Nemá nám vládnout minulost, tedy starý svět, přestože on nikdy úplně nezmizí, ale něco z něj v současnosti (a zároveň v nás) přetrvá. Budoucnost je otevřená, jako byl otevřený Ježíšův hrob po vzkříšení. A bude jistě dobrá, protože i otevření hrobu bylo dobré. Bylo to znamení vítězství života nad smrtí, která do života sice patří, protože je jeho součástí, ale nesmí mu vládnout.