BUBLINA

 

Kdysi dávno, když jsem byla ještě malá holčička, seděla celá naše rodina večer v kuchyni, tatínek si přinesl harmoniku a jedna z mých starších sester řekla: Tati, zahraj Bublinu. A tatínek zahrál smutnou písničku, která se zpívala na valčíkovou notu:

„Zda hochu víš, když duhu zříš v bublinách mýdlových, že vše je klam, i život sám, i jeho radost a smích. Za čas, jenž kupředu pádí, poznáš, cos nechápal v mládí – jen bublina vzhůru letí, s ní všechno letí bůhví kam. Po čem kdo v snách ruku svoji vztáh, to už je v dálných dálavách. Láska, úsměv, štěstí - bláhový je klam. Jen všem bublinám slávu věstí a jen slz pár zbývá nám.“

Bohužel si nepamatuji celý text (a nikde ho dnes nelze nalézt, na rozdíl od textů jiných starých písní). Neznám ani autora. Jen vím, že to pak ještě pokračovalo: „Když z hocha už stane se muž záměrů velikých, tu stačí den, vteřina jen a holé trosky jsou z nich…“ Prostě smutná píseň, plná frustrace a zklamání ze života.

Tenkrát jsem moc nechápala, proč se v té smutné písničce z časů velké hospodářské krize zpívá o bublině. Děti totiž mají bubliny rády a nespojují si je vůbec se zklamáním, nýbrž se zábavou. Když bublina praskne a rozprskne se, je to legrace. Vždyť, pokud máme mýdlovou vodu a brčko, uděláme novou bublinu a budeme to dělat tak dlouho, dokud nás to nepřestane bavit.

Mou oblíbenou a jen zřídkakdy dosažitelnou hračkou byl balónek naplněný heliem. Balónek, který létá, a když nedáte pozor, tak vám uletí velmi vysoko a daleko. A už ho nikdy nedohoníte. Není sice tak křehký jako mýdlová bublina, protože jeho stěny jsou z gumy a ne z mýdla, ale i on snadno praskne, když se setká se špičatým ostřím nebo tvrdou hranou. Avšak ani když neuletí ani nepraskne, nemůžete se z něj dlouho těšit, protože po čase přestane létat.

Dnes si můžete helium koupit domů a nafouknout si balónků, kolik chcete a kdy chcete. Ale pro mě to byla tehdy vzácnost, ke které jsem se dostala jen o některých svátcích nebo o poutích. Pokaždé jsem si balónek radostně přinesla domů s tím, že si s ním budu hrát, že bude nadnášet moje maličké panenky a bude to pro ně, jako by létaly skutečným vzdušným balónem. Jenže ráno už balónek nevisel u stropu, nýbrž ležel na podlaze nebo se vznášel jen nízko nad ní. Jaké zklamání!

Léta ubíhala a já jsem dospěla. Bubliny i balónky se pro mě staly minulostí. Byla jsem zamilovaná a mé srdce přetékalo štěstím. Jednoho dne jsem přijela do Prahy za svým nastávajícím, který tam studoval. Šli jsme spolu do zábavního parku vyzkoušet horskou dráhu. Jen tak z legrace jsme si ve stánku koupili balónek. Potom jsme jeli tramvají i s tím balónkem. Mezi cestujícími byla maminka s malým chlapečkem. „Mami, mami, já chci taky balónek“, volal chlapeček. Už jsme měli vystupovat, tak jsem zareagovala rychle. Přistoupila jsem k dítěti a řekla mu: „Ten balónek je pro tebe“. A předala jsem mu ho. Chlapeček se rozzářil. Měli jsme radost, že má radost. Když jsme vycházeli z tramvaje, oslovila mě nějaká starší paní, která nás předtím v tramvaji pozorovala. Řekla mi: „Slečno, ani nevíte, jaký jste udělala dobrý skutek. Vy budete v životě vždycky šťastná.“

Tehdy jsem ještě nechápala, že mi těmi slovy vlastně požehnala. Nechápala jsem to, protože jsem si myslela, že požehnání je něco, co se děje v kostele (kam jsem nechodila). Věřím, že se toto požehnání od neznámé paní naplnilo. Přestože tu a tam jsem se cítila i nešťastná. Štěstí a radost totiž aspoň někdy musí být vystřídány smutkem a bolestí. Jinak by život byl příliš plochý a mělký. Bez smutku bychom necítili radost, nevěděli bychom totiž, co to je. Bez občasného pocitu neštěstí, ztráty a marnosti bychom nerozuměli tomu, co je to být šťastný.

Chlapečkovi balónek jistě zakrátko splaskl, pokud mu ještě předtím neuletěl. Balónek, stejně jako prchavá bublina, nevydrží dlouho, ale vzpomínka na ně může trvat celý život. Vlastně i ten náš život, i když to není jen pouhý „klam“, jak se zpívá v té písni, uprchne docela rychle. Ale je ještě jiný život, který ten náš „malý“ život přesahuje, a ten je věčný. Je dobré si to pamatovat, a to jak v krásných, tak v těžkých chvílích. Neřídit se pouhými emocemi, které jsou skutečně prchavé jako bubliny, ale pamatovat si, že Bůh je přítomen v každém z těch okamžiků – ve štěstí i v neštěstí, v životě i ve smrti. Že je s námi „po všechny dny našeho života“.