Příspěvky

Od ateismu k víře

V čem jsem se v životě nejvíce mýlila? To je opravdu těžká otázka. Celý lidský život je vlastně neustálým zbavováním se omylů a iluzí – o světě, o životě i o sobě samém. Nakonec si člověk všechny ty omyly (které někdy mohly vést i k nesprávnému jednání) musí odpustit. A ztracené iluze si musí něčím nahradit. Nejlépe něčím, co už nelze ztratit. Obojí je snazší pro věřícího než pro ateistu. Ateista totiž musí odpustit sám sobě (což může být někdy hodně těžké), zatímco věřícímu odpouští Bůh, který ho zná lépe než on. A ten mu také namísto iluzí může poskytnout naději, tak potřebnou pro život. Jeden z mých největších životních omylů tkvěl právě v tom, že jsem víru v Boha pokládala za pošetilost, protože jsem měla nesprávnou představu o tom, co to vůbec znamená věřit. Nevěděla jsem, že můj zájem o témata studijního předmětu „vědecký ateismus“, který jsem projevovala už od střední školy, je vlastně zájmem o náboženství, ba dokonce že může být skrytou touhou po transcendenci, po navázání kon...

Když samota mě tíží...

Když samota mě tíží Uprostřed shluku lidí A stáří když se blíží Co nazpátek jen vidí Když bolest přepadne mě A klidný spánek zruší Když temné hadí plémě Chce proniknout mou duší Když obchází mé lože Spoléhám na anděly Vím že jsi se mnou Bože A nic nás nerozdělí

Příběh dávného aktivisty

Jiří František Chaloupecký (původně František Chaloupecký) patří k těm význačným osobnostem dělnického hnutí, kterým nelze vytknout v podstatě nic jiného než jejich radikálnost. Vzhledem k tomu, že zemřel příliš brzy, se nestihl nijak kompromitovat. Přesto se na něj vcelku zapomnělo. Příliš brzy v jeho případě znamenalo jak z hlediska fyzického stáří – dožil se necelých 32 let – tak z hlediska časového úseku v dějinách dělnického hnutí, jehož aktivita po letech bojů vyústila až v ustavení reálně-socialistických režimů a k jejich zaslouženému pádu. Ale když člověk pevně věří v nějakou ideu, pak je vlastně krásné umřít mladý a nedožít se jejího zhroucení. Narodil se 28. února 1890 v Dolních Počernicích, v rodině železničního zřízence, a zemřel před devadesáti pěti lety v Praze. Od dětství byl tělesně slabý, ale bystrý na duchu, takže rodičům bylo doporučeno, aby ho dali na studia. Na reálce se však záhy začal projevovat jako „buřič“, takže byl po ukončení kvinty dotlačen k odchodu. Poté...

Nepodmíněný základní příjem

NEPODMÍNĚNÝ ZÁKLADNÍ PŘÍJEM Všeobecným nebo též nepodmíněným základním příjmem se rozumí jistá státem garantovaná peněžní částka, pravidelně vyplácená všem lidem bez rozdílu, jejímž smyslem má být základní zajištění lidského života. Nejde tedy o protihodnotu za určitý výkon, ale o dávku, k níž opravňuje sama existence lidské bytosti. Proč vlastně tato idea, která je ve své podstatě ideou osvobození člověka od nutnosti, vznikla? V dnešním globalizovaném světě hrají v určování hodnoty lidské práce dominantní roli trhy. Je to taková smutná realita dnešní doby, se kterou se prý nedá nic dělat. Proč smutná? Od trhů se totiž nedá čekat, že budou uznávat hodnotu lidské práce moudře a uvážlivě. Trhy na jedné straně oceňují výrobu zcela nesmyslného zboží, pokud se podaří kupujícím umně vsugerovat, že ty věci nutně potřebují, a na druhé straně vůbec neocení vysoce hodnotnou sociální práci. Její příjemce si ji totiž většinou sám nezaplatí. Nemá k dispozici žádnou protihodnotu, kterou trh ...

Můj život ve Slezsku

Opava, kdysi hlavní město rakouského a později krátce i československého Slezska, se vlivem historických událostí neustále proměňuje. K horšímu i k lepšímu, rozhodně to však není žádné poklidné maloměsto. Opava se stala po Ostravě mým druhým domovským městem. Nenarodila jsem se v ní ani si ji nevybrala za své bydliště. Opava mi byla v podstatě přidělena. Před více než třiceti lety nám byl na opavském sídlišti Kateřinky nabídnut byt, který jsme naléhavě potřebovali. Nejdřív jsem jako někdejší ostravská skalní patriotka nechtěla o stěhování ani slyšet. Jenže naléhavá potřeba daná rodinnou situací poměrně rychle zvítězila.  Opavu jsem samozřejmě znala (není daleko od Ostravy), ale nikdy dříve mě nenapadlo, že tam někdy budu doma. Ač šedesátitisícová, působila na mě dojmem malého města. Když jsme se s manželem prvně jeli podívat na náš nový družstevní byt, těsně před jeho dokončením, byla jsem z toho tak rozrušená, až mě přepadl jeden z mých tehdy častých záchvatů migrén...