Blog Evy Hájkové

Ave crux, spes unica - česky Vítej kříži, jediná naděje. Tato latinská věta se někdy uvádí ve spojitosti s příběhem Edith Stein alias sestry Terezie Benedikty od Kříže, která ji použila i ve svém posledním vzkazu z koncentračního tábora. Vlastně jde o verš ze starobylého křesťanského hymnu Vexilla regis prodeunt (Kourouhve krále ční vzhůru) pocházejícího z konce šestého století. Odpůrci křesťanství se při zmínce o kříži, symbolu utrpení a smrti, jistě utvrdí ve svém odporu a ve své negativní představě o této víře a přitakají Nietzscheho myšlence, že je křesťanství nihilistické a že se staví proti síle tvořivého života. Evangelium se svým radikálním odpuštěním navíc eticky odporuje běžné představě o morálce. Lidé mají raději, když vítězí spravedlnost – když řádní lidé jsou odměněni a zlí potrestání. Většina si možná zároveň myslí, že to tak v životě stejně nechodí. Jenže utrpení je podle nich dobré leda pro masochisty. Věci však nejsou jednoduché. Existuje křesťanství pouze vnějškové a ...

Svět je čím dál tím menší a lidé si v něm vzájemně hledí do oken i do talířů. Každý každého může nějak ovlivňovat či napodobovat ho, a to po všech stránkách, tedy i po stránce duchovní. A tak sotva vyšel ateismus z módy, začali se bývalí křesťané, nebo spíš jejich potomci, poohlížet po cizích duchovních proudech. Křesťanství se jim totiž jevilo jako beznadějně zastaralé, ideologické, patriarchální, totalitně-univerzalisticko-uzurpátorské a jánevímjaké ještě. Kladly se mu za vinu všechny nectnosti západní civilizace, jež si od šedesátých let 20. století sype popel na hlavu za to, že ovládala svět (zatímco teď prý už se snaží to nedělat). Upadající křesťanskou víru začal nahrazovat eklekticismus různých náboženských směrů. Tato nezávazná kvazireligiozita, která je vším možným, jen ne uceleným duchovním systémem, se někdy nazývá Nový věk (New Age). Encyklopedie nových náboženství se o Novém věku vyjadřuje slovy: „Ať se o něm řekne cokoliv, může to být pravda.“ A všímá si i jistého konz...

Křesťanství je monoteistické náboženství. Monoteismus vyznává jediného Boha, Bůh je jeden, protože není jenom můj, jenom tvůj, nebo jenom jeho. Bůh je Bohem všech lidí. On spojuje. A Bůh je jeden, protože není jiný bůh na moři, jiný na pevnině, není bůh pro to a pro ono, ať už máme na mysli místa nebo lidská konání. Bůh působí kdekoliv a kdykoliv. Monoteismus však není jeden. Různí monoteisté mohou věřit každý v úplně jiného Boha, což je poměrně známá věc. Dokonce i dva křesťané se mohou v pojetí Boha trochu lišit. Natolik už se rozrůznili. Ve škole mě učili, že monoteismu předcházel polyteismus. Z hlediska ateismu, tehdy vládnoucího, byl monoteismus celkem logicky vzato historický pokrok – čím méně bohů, tím lépe. Nejlépe vůbec žádný. Až mnohem později jsem se dočetla, že monoteismus prý je starší. Lidé však mají neodolatelný sklon k polyteismu - ten má proto tendenci opakovaně se vracet. Nakonec i v dnešní „civilní“ podobě – stručně vyjádřené známou větou „každý má svou pravdu“. Ane...

V čem jsem se v životě nejvíce mýlila? To je opravdu těžká otázka. Celý lidský život je vlastně neustálým zbavováním se omylů a iluzí – o světě, o životě i o sobě samém. Nakonec si člověk všechny ty omyly (které někdy mohly vést i k nesprávnému jednání) musí odpustit. A ztracené iluze si musí něčím nahradit. Nejlépe něčím, co už nelze ztratit. Obojí je snazší pro věřícího než pro ateistu. Ateista totiž musí odpustit sám sobě (což může být někdy hodně těžké), zatímco věřícímu odpouští Bůh, který ho zná lépe než on. A ten mu také namísto iluzí může poskytnout naději, tak potřebnou pro život. Jeden z mých největších životních omylů tkvěl právě v tom, že jsem víru v Boha pokládala za pošetilost, protože jsem měla nesprávnou představu o tom, co to vůbec znamená věřit. Nevěděla jsem, že můj zájem o témata studijního předmětu „vědecký ateismus“, který jsem projevovala už od střední školy, je vlastně zájmem o náboženství, ba dokonce že může být skrytou touhou po transcendenci, po navázání kon...

Když samota mě tíží Uprostřed shluku lidí A stáří když se blíží Co nazpátek jen vidí Když bolest přepadne mě A klidný spánek zruší Když temné hadí plémě Chce proniknout mou duší Když obchází mé lože Spoléhám na anděly Vím že jsi se mnou Bože A nic nás nerozdělí

Jiří František Chaloupecký (původně František Chaloupecký) patří k těm význačným osobnostem dělnického hnutí, kterým nelze vytknout v podstatě nic jiného než jejich radikálnost. Vzhledem k tomu, že zemřel příliš brzy, se nestihl nijak kompromitovat. Přesto se na něj vcelku zapomnělo. Příliš brzy v jeho případě znamenalo jak z hlediska fyzického stáří – dožil se necelých 32 let – tak z hlediska časového úseku v dějinách dělnického hnutí, jehož aktivita po letech bojů vyústila až v ustavení reálně-socialistických režimů a k jejich zaslouženému pádu. Ale když člověk pevně věří v nějakou ideu, pak je vlastně krásné umřít mladý a nedožít se jejího zhroucení. Narodil se 28. února 1890 v Dolních Počernicích, v rodině železničního zřízence, a zemřel před devadesáti pěti lety v Praze. Od dětství byl tělesně slabý, ale bystrý na duchu, takže rodičům bylo doporučeno, aby ho dali na studia. Na reálce se však záhy začal projevovat jako „buřič“, takže byl po ukončení kvinty dotlačen k odchodu. Poté...

NEPODMÍNĚNÝ ZÁKLADNÍ PŘÍJEM Všeobecným nebo též nepodmíněným základním příjmem se rozumí jistá státem garantovaná peněžní částka, pravidelně vyplácená všem lidem bez rozdílu, jejímž smyslem má být základní zajištění lidského života. Nejde tedy o protihodnotu za určitý výkon, ale o dávku, k níž opravňuje sama existence lidské bytosti. Proč vlastně tato idea, která je ve své podstatě ideou osvobození člověka od nutnosti, vznikla? V dnešním globalizovaném světě hrají v určování hodnoty lidské práce dominantní roli trhy. Je to taková smutná realita dnešní doby, se kterou se prý nedá nic dělat. Proč smutná? Od trhů se totiž nedá čekat, že budou uznávat hodnotu lidské práce moudře a uvážlivě. Trhy na jedné straně oceňují výrobu zcela nesmyslného zboží, pokud se podaří kupujícím umně vsugerovat, že ty věci nutně potřebují, a na druhé straně vůbec neocení vysoce hodnotnou sociální práci. Její příjemce si ji totiž většinou sám nezaplatí. Nemá k dispozici žádnou protihodnotu, kterou trh ...