Blog Evy Hájkové

V sedmnáctém století se setkáváme s něčím, co by se dalo nazvat rozhraním dvou epoch. S paradigmatickým zlomem, jenž měl za následek vznik moderní doby, moderního myšlení, moderní vědy a klasické evropské kultury. V Evropě tehdy vedle sebe koexistovaly a fungovaly různé myšlenkové systémy, různé formy religiozity, ba i různé mentality. Křesťanství, ač zde bylo už tisíc let pevně zakotveno jakožto vítězná ideologie, bylo znovu konfrontováno s návratem pohanského myšlení. Nejednalo se jen o umění a filosofii. Vedle křesťanské etiky se objevuje například novostoická etika. Uprostřed toho myšlenkového kvasu se v roce 1642 setkaly dvě významné osobnosti své doby – filosof a teolog Jan Amos Komenský a René Descartes, zakladatel moderního myšlení, moderního racionalismu a moderního subjektivismu. Vedli spolu několikahodinový rozhovor, aniž se navzájem pochopili. Oba byli kritiky dosavadního myšlení, ale zatímco Komenský chtěl přezkoumávat, co bylo špatné a co bylo dobré, Descartes šel mnohem ...

Občas se setkávám s tím, že někteří křesťané úplně odmítají evoluci, včetně poznatků moderní vědy, protože v Bibli přece stojí psáno něco jiného. O evoluci v ní nic není. Písma vznikala v době, kdy člověk neměl o materiálním světě žádné vědecké poznatky. Poznával jej empirickým a praktickým způsobem. A pochopitelně, byl také schopen vnímat jeho krásu, což se v biblických knihách nádherným způsobem odráží. Současný svět je někdy pokládán za „odkouzlený“. Jako první prý s tím pojmem odkouzlení přišel v 18. století Friedrich Schiller. Další autoři to pak převzali. S rozvojem vědy získával člověk moderní doby víc a víc vědomostí o hmotném světě – jak, co se týká jeho šíře (vesmír), tak směrem do hloubky (atomové jádro). Moderní věda zkoumá od 19. století také psychiku člověka, stav jeho duše. Opět to není nic proti Bohu. Nejde o pokus Boha obejít. Je dobré o psychologii něco vědět, je dobré navštívit v případě potřeby i psychologa nebo psychiatra, ačkoliv nemůžeme stoprocentně spoléhat na...

Mám za sebou více než třicet let služby v archivní badatelně. Za ta léta jsem se setkala s mnoha studenty, kteří přicházeli studovat archivní materiál jako podklad pro své diplomové či jiné práce z oboru historie a příbuzných nauk. Nemohu se zbavit dojmu, že u studentů historie, zvlášť těch začínajících, došlo během těch let k jakémusi poklesu úrovně vědomostí. Přitom množství literatury a pramenů, které ti mladí lidé musí během svého pobytu na univerzitě nastudovat, je možná rozsáhlejší než dřív. Na studentech je však patrná i jakási nezralost, například v komunikaci. Nedávno mě zaujal článek, v němž se píše, že jeden z historiků, který přijímá nové studenty na obor historie na Cambridgeské univerzitě, tvrdí, že zkoušení často nerozeznávají fikci od faktografických knih. (www.lidovky.cz/kultura/britsti-studenti-se-historii-uci-z-fiktivnich-romanu-u-zkousek-pohori.A170602_124551_ln_kultura_jto ) Přemýšlela jsem, nakolik tento jev může souviset se vzrůstající oblibou žánru fantasy. Fant...

Svět rozhodně nepřipomíná procházku růžovou zahradou. Ani se nevyvíjí přímou čarou k dokonalosti. Daleko spíš kráčí vpřed způsobem „ode zdi ke zdi“. Nové události se často odehrávají jako reakce na předchozí události. A taková reakce je většinou velmi silná. Vývoj bývá následkem předchozího vývoje, kterýžto byl následkem ještě staršího vývoje. A budoucí vývoj bude zřejmě následkem toho současného. Reformace byla reakcí na negativní jevy v římskokatolické církvi a protireformace byla reakcí na reformaci. Francouzská revoluce byla reakcí na feudální útlak a na královský absolutismus. Revoluce „zplodila“ Napoleona a reakcí na něj byla restaurace starých pořádků po vídeňském kongresu. Reakcí na metternichovskou reakci byla revoluce 1848. Komunismus byl reakcí na zbídačování proletariátu za kapitalismu a fašismus byl reakcí na komunismus. Komunismus zanikl – a my tu máme zpět problémy, ze kterých vznikl. Člověk se tím děním ve světě může nechat strhávat, může se přidávat na tu či onu stra...

Populismus je politický přístup spočívající ve snaze oslovit běžného člověka, který se domnívá, že nemá na nic vliv, že nemá zastání a že jsou přehlíženy jeho zájmy. Populisté obvykle dělí společnost na lid a elitu, přičemž vyvolávají dojem, jako by lid byl zcela dobrý, morálně čistý (a všechno by se mělo dít podle jeho vůle), zatímco elita je zlá a zkažená, sleduje pouze vlastní zájmy a lidu nenaslouchá. Někdy poukazují na „vnitřního nepřítele“, který se z toho „dobrého lidu“ sám vyděluje a v zájmu elity jedná proti němu. Populističtí politici se pochopitelně snaží, aby po příštích volbách zaujali místa oné „zkažené elity“ a za tím účelem slibují splnit nesplnitelné. Populismus nemá žádnou teoreticky propracovanou ideologii a strategii, jakou byl třeba marxismus, jíž je zapotřebí se řídit. Populismus je čirá praxe, při níž se mohou tvořivě kombinovat různé ideologické prvky, podle toho, jak se co a komu zrovna hodí. Populismus je starý více než dva tisíce let. Populisté se vyskytovali...

Svého času jsem se pokoušela proniknout do tajů filosofie Slavoje Žižeka. Zaujalo mě u něj mnoho myšlenek, mimo jiné také pojem velký Druhý. Velký Druhý není osoba; představuje něco jako společenské tabu, zákon, popřípadě nepsaný zákon, který je všeobecně respektován. Morální pravidlo. Respekt k velkému Druhému nás uchrání přede vším, co nemáme nahlas říkat, pokud chceme být danou společností považováni za slušného člověka. Například před vulgární mluvou, ale i před vyslovování názorů, považovaných ve společnosti za extrémní. To, že si něco jen myslíme či představujeme, velký Druhý neřeší, on se „dozví“ jen to, co je řečeno nahlas. Pokud bychom velkého Druhého chtěli nějak zosobnit, Žižek uvádí jako příklad soudce. Před soudcem (který velkého Druhého vlastně zastupuje) je logické mít se na pozoru a jednat s ním uctivě, pokud si člověk nechce přidělávat problémy. Soudce není ani tak zástupcem státní moci, jako zástupcem práva a zákona – tedy toho, co daná společnost považuje za správné...

1.Timoteovi 1,12-17 Děkuji našemu Pánu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, že mě uznal za spolehlivého a určil ke své službě, ačkoli jsem byl předtím rouhač, pronásledovatel a násilník. A přece jsem došel slitování, protože jsem ve své nevěře nevěděl, co dělám. A milost našeho Pána se nadmíru rozhojnila a s ní víra i láska v Kristu Ježíši. Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného přijetí: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě, avšak došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří, a tak dosáhnou věčného života. Králi věků, nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému Bohu buď čest a sláva na věky věků. Amen. Milé sestry, milí bratři, ústředním sdělením této perikopy je vyjádření Pavlovy vděčnosti za to, že se mohl stát z milosti Boží šiřitelem evangelia, dobré zprávy o odpuštění hříchů a o spáse skrze smrt a vzkříšení Ježíše Krista, přičemž právě fakt, že on sám bý...