Blog Evy Hájkové

Kamna hrála v mém dětství důležitou úlohu. Měli jsme je v kuchyni, v ložnici i v obývacím pokoji. Zatímco v kuchyni stál prachobyčejný bílý sporák na pevná paliva, jaký měl dříve kdekdo, v pokojích byla kamna onačejší. Vlastně šlo o jediná kachlová kamna vestavěná do zdi mezi obývacím pokojem a ložnicí. Přikládalo se jen v jedné místnosti, ale kachle zároveň hřály i v té druhé. Dvířka na přikládání zakrývala kovová mříž. Rodiče, nevím proč, říkali těm kamnům krb. Ale byla to kamna; v obývacím pokoji obložená hnědými kachli, v ložnici bílými. V kamnech se topilo uhlím, koksem nebo briketami. Chodilo se pro ně do sklepa. Topivo přinášel v kovovém uhláku většinou tatínek. Často jsem ho při tom doprovázela. Jenom tak, abych se do sklepa, který vzbuzoval respekt tím, že v něm visely pavučiny a byla tam tma, také podívala. Kromě hromady uhlí na zimu, různého nářadí a špalku se sekerou na štípání dřeva, zde byly uskladněny také brambory a bedýnky s jablky. Rodiče je nakoupili na podzim do z...

  „ Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘ Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.“ (1 K 1 18-25) Milí bratři, milé sestry! Dnešní perikopa nás vede k zamyšlení nad tím, jak nesnadné může být pochopit obsah nějakého, zdánlivě srozumitelného slova, jakým je moudrost. Vede nás k rozlišování mezi moudrostí světa a moudrostí Boží. Apoštol Pavel, zdá se, bojoval proti ...

  KVĚTNÁ NEDĚLE Ráno na květnou neděli přehouplo se slunce přes okraj země a zamířilo šikmo vzhůru, jak je jeho zvykem, po vzoru latinské abecedy zleva doprava. Za málo hodin už roste jeho zář i jeho žár. Je dnešní neděle jiná než ty ostatní? Každá je přece jiná! Každá je neopakovatelná, umíš-li se dívat křišťálem srdce. Na chvíli vyběhnu do zahrady prozářené sluncem, utrhnu pažitku nebo petrželku a vrátím se do kuchyně. Je totiž třeba chystat nedělní oběd. Odpoledne bude jistě procházka do přírody. Nic neobvyklého, ale vždycky přinese kousek krásy do duše. A jestli je na dnešním dni něco zvláštního, pak je to očekávání. Očekávání čeho? Snad že se někde mihne stín postavy na oslátku, stín spravedlivého a zachráněného. Kde je kamení, aby křičelo? ROZBITÝ DŽBÁN Hledám džbán. Prohrávám. Co mohu dělat? S čím mohu pro vodu jít? Na kusy už je džbán. A každý střep samotný bude teď žít. To, co je na střepy, to už se neslepí. Voda se ztratila. ...

 „Dnešek je jistě nesmírný zázrak...“ – napsal před sto lety Jiří Wolker, můj oblíbený básník. A měl pravdu. Proč? Někdo může namítnout, že Wolkerův dnešek je náš včerejšek. Dávná minulost. Chronologicky ano, ale na druhé straně – dnešek je pořád dnešek, a tak je vlastně v jistém smyslu věčný.  Někteří lidé jsou alergičtí na optimistické představy světlých zítřků, protože v určité době se jimi hýřilo, zatímco pro někoho ty „světlé zítřky“ mohly tehdy znamenat velmi nepříjemný dnešek. Oslava dneška patří do trochu jiné kategorie než oslava světlých zítřků. Patří do kategorie radosti ze života – takového, jaký je. Včetně smrti jako jeho nedílné součásti, která přijde, až když „dlouhá cesta unavila, nohy bolí“. Básníkův v zásadě optimistický, důvěrný, soucitný a láskyplný pohled na svět byl později vystřídán pesimistickým postojem Těžké hodiny. Dnešek (i když stále stejný) přestal být zázrakem. Naopak, stal se těžkou hodinou, v níž se básník bránil „studeným stěnám pokoje svého u...

 Verše z mládí (cca 15-18 let) Domov Na celém světě jeden domov máš. Jediný kout, kam rád se vracíváš. Nahradit domov nemůže ti nic, byť zapomenout chtěl bys sebevíc. Co je domov? Domov je  tichý ostrůvek v bouřlivém oceánu života. Zastavují se u něj unavení plavci,  kteří brázdí oceán,  hledajíce v něm své štěstí. Domov je klidná oáza v neklidné poušti života,  kde si vítr neustále pohrává s vyprahlým pískem. Domov je zelený park uprostřed rušného města,  kde řinčí tramvaje, skřípají brzdy automobilů a spěchají unavení chodci. Domov je hučící úl uprostřed rozkvetlého sadu, kam se každá včelka vrací, když splnila svou povinnost. Domov je  modravé jezírko skryté mezi lesy, kam se rok co rok vracejí bílé labutě. Domov je stará knížka z dětství, ke které se rádi vracíme, přestože ji známe  skoro nazpaměť. Déšť Dešťové kapky bubnují na sklo smuteční pochod. A já tu tak sedím  a tiše naslouchám jejich koncertu. A říkám si - už tak dávno nevyšlo sl...