Blog Evy Hájkové

  Stará tramvaj byla věrnou průvodkyní mého dětství. Její zvonění jsem slýchávala od časného rána do pozdního večera. Bydleli jsme totiž u tramvajové zastávky. Lidé čekající na tramvaj stávali na chodníku přímo pod našimi okny. Tramva j ová trasa u našeho domu končila. Koleje navazov al y na koleje nové tramvaje, která kousek od nás objížděla točnu neboli smyčku okolo nevelkého parčíku, ale jezdila jin ým směre m. Stará tramvaj vyjíždě la ze Svinova, který projela skoro celý od nádraží ke kostelu, a pak pokračovala okolo restaurace u Slunce, a odtud dál přes Porubu, Vřesinu, Krásné Pole, Dolní Lhotu, Horní Lhotu až k zastávce Budišovice-Kyjovice, později zvané Zátiší. To byla oblíbená cílová stanice pro rodinné nedělní výlety. Tramvajová d ráha byla jednokolejná. Za první republiky po těchto kolejích jezdily vlaky S lezských zemských drah . Ale za mého dětství po nich jezdila dvounápravová tramvaj. Říkali jsme jí lokálka nebo taky stará bedna, protože byla skoro celá d...

  NAČ SE ČEKÁ? Možná se čeká na mou smrt. Možná už orloj bije čtvrt. Možná už půlnoc začne bít a sýček volá svoje „půjď!“ Ale já ještě nechci jít, a tak mu říkám: nesýčkuj! Možná svět čeká na můj skon. Až srdce pukne jako zvon, až dohoří má svíce, až zhasnu jako lampión a nezažhnu se více. Možná se čeká na mou smrt, jak před dostihem čeká chrt. A bleskově pak vyrazí. Možná svět začne zase žít a dostane se z nesnází. Roboti čekají v zákulisí až budou moci na scénu. A ke hvězdám se pohne loď, co dávno čeká na svou misi. Poletí s bleskem o závod. Už nebije lev o mříže už neuslyší ozvěnu, když přistižen byl v negližé. Já nezapadám s přehledem do uhlazených algoritmů, netančím podle světa rytmu. dívám se na něj s nadhledem. Možná se čeká na můj skon, na to, až v srdci pukne zvon. Jsem slepá větev evoluce - rozhodl o mně vědců tým. Tak zavinou mě do onuce a potom s věncem kopretin mě pohřbí kdesi pod lávou. Už skončí hrátky kočky s myší, už o mně ...

Kamna hrála v mém dětství důležitou úlohu. Měli jsme je v kuchyni, v ložnici i v obývacím pokoji. Zatímco v kuchyni stál prachobyčejný bílý sporák na pevná paliva, jaký měl dříve kdekdo, v pokojích byla kamna onačejší. Vlastně šlo o jediná kachlová kamna vestavěná do zdi mezi obývacím pokojem a ložnicí. Přikládalo se jen v jedné místnosti, ale kachle zároveň hřály i v té druhé. Dvířka na přikládání zakrývala kovová mříž. Rodiče, nevím proč, říkali těm kamnům krb. Ale byla to kamna; v obývacím pokoji obložená hnědými kachli, v ložnici bílými. V kamnech se topilo uhlím, koksem nebo briketami. Chodilo se pro ně do sklepa. Topivo přinášel v kovovém uhláku většinou tatínek. Často jsem ho při tom doprovázela. Jenom tak, abych se do sklepa, který vzbuzoval respekt tím, že v něm visely pavučiny a byla tam tma, také podívala. Kromě hromady uhlí na zimu, různého nářadí a špalku se sekerou na štípání dřeva, zde byly uskladněny také brambory a bedýnky s jablky. Rodiče je nakoupili na podzim do z...