Blog Evy Hájkové

  Když jsem byla mladou maminkou, toužila jsem po tichu . Cítila jsem přímo naléhav ou potřebu ticha , protože od třiadvaceti můj život dlouh á léta do provázel dětský křik. První dvě děti se nám narodily ani ne rok za sebou . Dcerka ještě ani pořádně nechodila a už měla mladšího bratra. Spadla jsem do toho po hlavě, protože před jejich narozením jsem se nemusela prakticky o nic starat. A najednou jsem je měla ve dne v noci okolo sebe . N ebyla jsem právě nejlepší matka. Byla jsem nervózní a bezradná matka. Nesn esl a jsem, že si manžel, když přišel z práce, pustil k jídlu rádio. Rušilo mě to. Já jsem a le spoň u jídla potřebovala ticho. Zpočátku se děti budily několikrát za noc. Krmení, přebalování, koupání, praní plen a dětského prádla, n ákupy s kočárkem, uklízení, míchání Sunaru, vaření zeleninových polévek a kašiček …. Párkrát se stalo, že jsem vůbec nestihla pro sebe a pro manžela uvařit oběd . Prostě na to nezbyl čas. Naštěstí byl můj muž velmi chápavý. S těžovala jsem...

  1 Ani já, bratří, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí. 2 Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného. 3 Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním; 4 má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí, 5 aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží. 6 Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře – ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě, 7 nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení. 8 Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy. 9 Ale jak je psáno: ‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘ 10 Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlub...

  Když je člověk dítětem, zdá se mu, že nebe se st ýká se zem í v místech, kde je viditelný obzor. Možná by stačilo vylézt tamhle na ten kopec a dotkn eš se mraků nebo duhy ! Al e i dítě velmi brzy zjistí, jak se věci mají. Na vrcholku kopce se odkryje nový obzor. Žádná cesta nevede do nebe. Nebe je pořád stejně daleko. Už na základní škole se mi líbil spirituál „ Pole s bavlnou“ , který zpívali Plavci. Začínal slovy: „ Pane můj, co v nebi je tvůj dům…“ Ano, v neb e sích či na výšinách lidé odedávna spatřovali Boží sídlo. Hospodin je Pánem nebes i země, ale za jeho hlavní sídlo je považováno nebe. Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem. ( Ž 115,16 ) „ Otče náš, který jsi v nebesích...“ – začíná Ježíš ova modlitba. „ Hospodin je ve svém svatém chrámu, Hospodin má trůn svůj na nebesích.“ (Ž 11, 4) Nebo také „Hospodin je ve svém svatém chrámu. Ztiš se před ním, celá země!“ (Abk 2,20) Šalomoun, který jako první postavi l Hospodinovi chrám, se Boha ptá: „Ale může Bůh...