NOVÝ JERUZALÉM (Kázání na 22. listopad 2020)

1 A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. 2 A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. 3 A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, 4 a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ 5 Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ A řekl: „Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.“ 6 A dodal: „Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. 7 Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem. Milí bratři, milé sestry! Poslední neděle církevního roku má v římskokatolické církvi příznačný název - den Krista krále. Kristus je králem nad každým lidským srdcem, které mu náleží. Hospodin byl od počátku králem na nebi i na zemi, ale Adam s Evou jeho kralování odmítli. Chtěli se rozhodovat sami. Izraelité žádali místo Hospodina pozemského krále, aby byli jako jiné národy. „Udělej, co chtějí, vždyť nezavrhli tebe, ale zavrhli mne, abych nad nimi nekraloval,“ řekl Hospodin Samuelovi. Přesto Bůh zůstal svrchovaným králem na nebi i na zemi. Chtěl však, aby ho lidé poslouchali dobrovolně a chtěl být též milován. Vždyť on miloval svůj lid jako nikdo jiný! Dávní Izraelci někdy chápali smlouvu uzavřenou s Hospodinem jako smlouvu svatební. Dcera jeruzalémská, panna sijónská byla Hospodinovou nevěstou, a občas se dopouštěla vůči němu nevěry a zrady – tím, jak Boží lid porušoval smlouvu a sloužil cizím bohům. Izrael byl často nevěrný, zatímco Hospodin byl stále věrný, a znovu a znovu jim odpouštěl jejich provinění. Svatební smlouva měla být obnovena Ježíšem, který přišel v roli Mesiáše a ženicha. I Jan Křtitel poznal, že Ježíš je dávno očekávaný ženich (viz Jan 3, 29 - Ženich je ten, kdo má nevěstu.) Později se za Kristovu nevěstu (a budoucí nový Jeruzalém) považovala církev. Apoštol Pavel se zmiňuje v listu Galatským 4: „nejsme syny otrokyně, nýbrž ženy svobodné. Budoucí Jeruzalém je svobodný, a to je naše matka.“ Zatímco Židé se stále upínali ke staré smlouvě, protože nepřijali Ježíše za Mesiáše, církev poznala, že Mesiáš už přišel a zvítězil. A těm, kdo v něj věří, že dává svého svatého Ducha a osvobozuje je od hříchu i od plnění zákona. Nový, svobodný věk Ježíšovým vítězstvím už nastal, ale démoni ani smrt zatím definitivně nezmizeli. To se stane až na konci všech věků, až se všichni a všechno podřídí Kristu. Zjevení navazuje na dávná Boží zaslíbení a očekávání Božího lidu, že na konci věků Bůh utiší jejich nářky, napraví všechno zlé a bude se svým lidem navěky. Když ještě Izraelci žili ve stanech jako putující Boží lid, Bůh byl velmi vzdálený, ale svým způsobem byl v izraelském táboře přítomen. Putoval s nimi. Byla totiž s nimi Hospodinova sláva, která Izraelce provázela od doby, co odešli z egyptského zajetí. Na cestě z Egypta měla podobu oblakového a ohnivého sloupu, který jim ukazoval cestu. Oblak i oheň, podobně jako vítr, jsou symboly Ducha svatého. Boží sláva (či Boží přítomnost na zemi) měla s Duchem svatým zřejmě nějakou souvislost. Zjevovala se nad Boží schránou svědectví, v níž byly uchovány památné desky smlouvy ze Sinaje, později známé jako Desatero a též mana, kterou dostávali na poušti jako chléb z nebe. Když Mojžíš zbudoval pro uložení schrány stan setkávání, naplnila stan Hospodinova sláva v podobě oblaku. Nikdo se nesměl přiblížit, jen velekněží v určený čas a po předchozím posvěcení. I pohané na cestách patrně nosívali své bohy s sebou. Nevím to jistě, jen mi to nějak utkvělo v hlavě při četbě Jiráskovy pověsti o praotci Čechovi, který přivedl svůj kmen do této země. Nesli si sebou své bůžky. Lidé většinou toužili po bozích, kteří by byli viditelní a srozumitelní. Občas po takových zatoužili i Hebrejci. V Mojžíšově knize Exodus (32, 23) řekli Aronovi: „Udělej nám boha, který by šel před námi.“ A Aron jim odlil zlaté tele. Víme, jak to dopadlo. Když se později usadili v zaslíbené zemi a Bůh Davidovi a jeho potomstvu požehnal tak, že se Izrael stal bohatým a slavným královstvím, postavil Šalomoun Hospodinovi nádherný chrám. Kněží vnesli schránu smlouvy do svatostánku domu, do velesvatyně, pod křídla cherubů zhotovených ze zlata, a vzápětí Hospodinova sláva naplnila celý dům a nikdo tam už nesměl vstoupit. Izraelci věřili, že ten, kdo by se opovážlivě přiblížil k místu, kde přebývala Hospodinova sláva, zemře. Tak svatý byl Bůh a tak neslučitelný s obyčejným smrtelníkem. Neměli tušení, že jednou, za několik staletí, se Bůh skloní k lidem, že přijme lidský úděl. Ani že jednou apoštol Pavel prohlásí za příbytek Boží nikoliv chrám, nikoli schránu úmluvy, ale že řekne věřícím: Samo vaše tělo je tím chrámem Ducha svatého! Židé nepřijali zvěst o tom, že veliký a mocný Bůh se vtělil do maličkého dítěte, aby se po dosažení dospělosti nechal ukřižovat za lidské hříchy. Místo nich tu zvěst přijali mnozí pohané, a tak se začala utvářet církev. Kniha Zjevení vznikla v dobách jejího velkého pronásledování. Svatý Irenej soudil, že se jednalo o pronásledování křesťanů za císaře Domiciána, čili kolem roku 90 našeho letopočtu, zatímco například Claude Tresmontant usuzoval na vznik knihy Zjevení během pronásledování Neronova, čili už v roce 60. Ať tak či tak, v době pronásledování se vždy oživují apokalyptické naděje o konci časů a definitivním vítězství Boží spravedlnosti. Všechny staré touhy po spravedlnosti a pokoji vytrysknou v ten čas napovrch jako ukrytý pramen ze skály. I všechna chiliastická hnutí středověku toužící po Božím království (táborité, novokřtěnci a j.), se upínala ke Zjevení jakožto k předpovědi budoucího konce časů a vítězství spravedlnosti. Mnohokrát v dějinách se konec hříšného světa jevil užuž na dosah, a přece nikdy nenastal. I my si občas představujeme, jaké to asi bude, až svět definitivně skončí. Čím více kdo svět nenávidí, tím větší hrůzu okolo jeho konce si představuje. My si můžeme třeba představit, že na konci časů, až bude Bůh všechno ve všem, zmizí všechny protiklady. Propojí se duch s tělem, nebe se zemí, Bůh se svým Královstvím. Nade vším bude zářit Boží sláva. Všechno zlo skončí v ohnivém jezeře, nebude už bolest ani smrt. Nastane období věčné blaženosti, které Bůh zamýšlel dát člověku od samého počátku. Ráj na zemi. Bůh bude bydlet se svými lidmi. Už nebude tam daleko a vysoko nad oblaky, ale bude přítomen přímo uprostřed nás, kteří budeme obnoveni. Po tom Boží lid vždycky toužil. Jistě to bude nádherné. V naší perikopě se píše, že v ten čas už nebude ani moře. Znamená to absenci nebezpečí. Moře totiž bylo kdysi dávno jakýmsi symbolem nebezpečí - protikladem pokoje. Přestože rybářům bylo zdrojem obživy. Bylo však nespoutané, neklidné, nevyzpytatelné, zatímco lidé chtěli žít v bezpečí - každý pod svou vinnou révou a pod svým fíkovníkem, jak o tom básní izraelští proroci. Svatý Irenej, jehož jsem už zmínila, biskup ze druhého století a jeden ze zakladatelů milenialismu (chiliasmu), měl tu odvahu, že se pokusil vylíčit, jaké bude to tisícileté království Krista s jeho svatými mučedníky, které Zjevení slibuje. Díky nebeské vláze se prý země neobyčejně rozplodí. Vinná réva poroste všude a bude mít nekonečné množství velikých, sladkých a nádherných hroznů. Každý hrozen bude na trhajícího křičet: „Utrhni si mne, já jsem lepší hrozen! Dobrořeč Bohu skrze mne!“ Jak lákavá představa to musela být pro hladovějící! Mocní tohoto světa i představitelé církve se většinou snažili ty chiliastické touhy lidu potlačovat. Boží království mělo být až po smrti na nebesích, nikdy ne tady, na této zemi. To byla nebezpečná a světskou moc ohrožující myšlenka, že by Boží království mohlo být na zemi. Znamenalo by to konec jejich panství. Přitom bylo v moci církve, i její povinností, Boží království na zemi šířit tak, jak to svým učedníkům uložil Ježíš. Když se netrpěliví lidé nedočkali Božího království v dějinách, dostali nápad začít je uskutečňovat bez církve i bez Boha a tak vznikla sociální a politická hnutí, která některé nespravedlnosti napravila a jiné způsobila. Tak my lidé bloudíme už dva tisíce let, protože Boží království buď odmítáme nebo ho chceme dosáhnout vlastními silami, bez Boha. Podobně jako Izraelité bloudili čtyřicet let pouští, protože si chtěli zaslíbenou zemi zasloužit svými činy a dojít do ní s pomocí vlastního rozumu. Zatímco Bůh jim ji chtěl dát hned a zadarmo, jen kdyby mu byli uvěřili, jen kdyby se mu cele oddali. Podobně to bude s Novým Jeruzalémem. Snahy a úsilí o Boží království v dějinách nepomohou. Ale ani jeho odmítání nebude nic platné. Nejprve musíme uvěřit, že Nový Jeruzalém dostáváme a dostaneme zadarmo. Vždyť Bůh je počátek i konec, Alfa i Omega všeho. Začalo to rájem, pokračuje jeho Královstvím a skončí to rájem. Nejenom nebe a země, ale i my sami budeme obnoveni. A tomu, kdo žízní, dává Bůh napít zadarmo z pramene živé vody, kterou Ježíš u studny nabízel Samařance. Dej, Pane Ježíši, pít i nám, kteří patříme ke tvému houfu. Amen.