ZLATÝ VĚK DĚTSTVÍ
Jednou jsem napsala, že v době svého dospívání jsem vzhlížela k obloze a ke hvězdám. Dodnes ráda fotografuji koruny stromů a oblaka. V době mého dětství směřoval můj pohled spíš dolů - častěji jsem se rozhlížela po zemi. Latinský název pro zemi (hlínu) je humus. Humilis znamená zemitý. A také pokorný. Maličký člověk - dítě - má k zemi mnohem blíže než člověk dospělý. Se zemí se sbližujeme, když se učíme lézt po čtyřech. Se zemí se sbližujeme, když se učíme chodit a padáme, tu na kolena, tu na tvář, což často nezůstane bez následků – bez odřenin, modřin, boulí nebo i krvavých ran. Naštěstí zpočátku padáme jen z velmi malé výšky. Se zemí se sbližujeme, když tvoříme bábovičky na pískovišti, když se brouzdáme v kalužích, když kreslíme skákacího panáka, když trháme pampelišky (nebo se omylem popálíme o kopřivy). Do mých deseti let jsme bydleli poblíž nádraží Ostrava-Svinov. Přestože Svinov byl součástí Ostravy, měl v té době vcelku venkovský ráz. Staré domy u nádraží, před válkou postavené