Blog Evy Hájkové

  Jak stárneme, všechno kolem nás se mění. Lidé stárnou s námi a někteří umírají. Mizí z našeho života. Mění se i prostředí, ve kterém jsme vyrostli. Domy byly buď zbourány nebo přestavěny či aspoň nově omítnuty. Pokud ne, jsou tak zchátralé, že vůbec nejsou k poznání. Stromy se rozrostly do mohutný ch rozměrů nebo naopak už byly vykáceny a nahrazeny mladými stromky . Lavičky a sochy v parku jsou jiné. Zkrátka, nic není jako dřív. Nic na zemi není na místě, kde to bylo kdysi dávno . Kdybychom na čtyřicet let odletěli na jinou planetu (nebo aspoň někam hodně daleko) a pak se vrátili, možná bychom se divili, kde jsme se to ocitli. Přesto to tady považujeme za svůj domov. Něco ale přece zůstává stále stejné. Slunce a měsíc a hvězdy. Je to totéž slunce, které nás hřálo v našem dětství. Tentýž měsíc, který na nás už tenkrát tajemně shlížel z noční oblohy. T ytéž hvězdy a t atáž souhvězdí, která jsme se tenkrát učili pojmenovávat. Zdá se, že jediný čas, který znají, je čas cyklický. Cyk

  LILIE Kolébá se ve větru na vysoké noze Sněhobílá jako hvězda  na obloze  Tajemná a mystická Sluší mladým novickám  nebo svatým Rozkvetlá je p lná vůně poprášená v něžném lůně pylem zlatým CHŮZE V RANNÍ ROSE Po chladné noci třpytí se v zahradě tráva Milión kapek rozzářilo slunce jako diamanty Občas se zablýskne maličká duha Bosýma nohama nořím se do mokré trávy až chlad projede kůží svaly a nervy Kráčím odhodlaně ranní rosou v tom pozdním létě Špačci mě zvědavě pozorují z větví Jestlipak rosa studí také je? ČERVENÁ JABLKA Červená jablka visí mezi listím Vítr se opírá do větví houp á j e sem a tam Slunce se skrývá p od oblačnou p ři krývkou a skoro nehřeje Šedivá mračna chvílemi pustí spršku na zem Ještě ne podzim a už nevlídno Kulat á hladk á jablka chvějí se na stromě jako mé srdce v hrudi Ještě ne nemoc a už slabost Možná cítí tu podobnost se zralými plody co visí na tenkých stopkách Vítr jimi cloumá a každou chvíli hrozí pá