Blog Evy Hájkové

  Je konec března a začátek dubna. A to je období, kdy se začíná o slovo hlásit jaro. Nic na tom nemění skutečnost, že počasí je právě nevlídné a fičí chladný vítr. Možná ještě přijde desetistupňový mráz. Možná napadne metr sněhu, jako před několika lety o Velikonocích, ale jaro je stejně tady a nedá se ničím zastavit. Jen se musíme naučit je vnímat. Hledat stopy jara na zemi i na obloze, v zahradách, v lesích, v polích i ve městech, cítit vůni jara, slyšet jeho zvuky, vidět jeho podobu v nalévajících se pupenech a v rozvíjejících se květinách - a hlavně ve světle, jehož den co den přibývá na úkor tmy, i kdyby se vegetace ve svých stanovených časech zpozdila. Ne že by v zimě byla země bez života, ale přece jenom na jaře je probouzející se život nejvíce viditelný. Onehdy ráno jsem měla cestu do blízkého města. Obvykle si to od zastávky autobusu namířím přes křižovatky, nejbližší trasou do centra. Tenhle pátek mě napadlo – co kdybych šla jinudy, třeba cestou vedoucí okolo budovy gymnázi

  R ÁNO V PARKU Je páteční ráno Jdu březnovým parkem plným zelené trávy žlutých narcisů a tajemně rašících pupenů Nad holými větvemi stromů a nad střechami blízkých budov poletují velká hejna ptáků Vrána si nese v zobáku suchou větvičku Park je plný pohybu plný energie plný života až kamenné sochy žasnou Slunci se nechce z oblakových přikrývek ale vzduch je jasný a  svěží Vítr proudí v korunách stromů a po chodnících proudí lidé oběma směry Do práce Do školy Blíží se osmá Jenom já nikam nespěchám a tak vnímám to proudění kolem Ten probouzející se život SLZY JAKO DÉŠŤ Déšť smáčí ulice. Omývá chodníky. Nad mokrým dlážděním vyrostly deštníky. I slzy jsou jak déšť, co duši omývá od splínu, od smutku, který tak bolívá. Padají do duše při pláči velikém. Svou duši před nimi neskr ývej deštníkem. MÁJOVÍ ZAJÍCI Bicykl na jarní projížďce na měkké stezce u lesa vyplašil zajíce Uháněl do polí jako když střelí daleko od nás Ale tam v zeleném osení