Blog Evy Hájkové

  Člověk se nerodí k tomu, aby žil sám („homo non sibi natus est“, jak řík áv ali staří Římané) , ale k tomu, aby sdílel svůj život se společenstvím jiných lidí. Nejpřirozenějším společenstvím mu od počátku byla rodina, rod, kmen, později národ, ke kterému náležel. Teprve v průběhu času se člověk učil žít i s „ cizími“ lidmi – s lidmi, kteří ani nebyli jeho příbuzní ani nepatřili k širšímu přirozenému společenství. Nebylo to jednoduché a není to jednoduché d od nes. V současné době mezi lidmi u bývá schopnosti vycházet dokonce i s osoba mi blízkými, což b ýva lo dříve samozřejmostí. Jak se potom mohou snés t s širším okruhem lidí? Moderní doba člověka individualizovala. Paradoxem je, že čím je společnost složitější a čím více vyžaduje mezilidské spolupráce, tím jsou lidé individualističtější a více uzavření do sebe. Přibývá osaměle žijících „singlů“, ale přibývá i bublin na sociálních sítích, jejichž členové nejsou schopni komunikovat s lidmi odliš ných názorů . Bublina sice m

  Seděla jsem v autobuse a přemýšlela nad nějakými (snad filosofickými?) problémy, které mi nedají pokoj. Přemýšlela jsem, jak odpovědět na určité otázky položené diskutujícími v jedné internetové diskusi. Přemýšlela jsem, až jsem zapomněla sledovat cestu. Najednou jsem se „probudila“ a uvědomila si, že jsem měla už dávno vystoupit. Byli jsme s mým manželem domluveni, že se sejdeme v OBI, protože měl v plánu , že toho dne skončí dříve v práci. Já jsem měla vystoupit z autobusu, který jezdí od nás do Opavy, hned na kraji města, na zastávce ZEMPRO. Obvykle tam nevystupuji, protože to je příliš daleko od centra. Jezdívám proto ještě o dvě zastávky dál. V tom byl ten háček. Podlehla jsem rutině. Navíc jsem nechala volně plynout své myšlenky, místo abych sledovala, kde jsem. P ři tom svém přemýšlení jsem zapomněla vystoupit u Z EMPR A . Dokonce jsem přejela ne jednu, ale hned dvě zastávky. Když jsem si uvědomila situaci, tak jsem i hned volala Jardovi, jenž e ten už v práci nebyl.