Blog Evy Hájkové

  KOSMICKÁ KRÁSKA Kulatá jasná luna září z temného oceánu nebe Vítr si zahrává s bílými chuchvalci mraků Mění se kvapně jak lehké kouřové signály jak pohyblivé obrazce v zrcadlech kaleidoskopu Zakrývají a odkrývají záhadnou kosmickou krásku Zastřená závojem z mraků zalévá zahradu stříbrným jasem Třináctkrát letos zemře a třináctkrát se znovu narodí A jednou za úplňku zastíní Země její tvář NADĚJE Šest desítek let se dávno přehouplo přes okraj mého života Sladké i hořké to byly časy Střídavě slunečno občas mráček A někdy lítost proč to a proč ono a proč já Ale na dně pořád ještě zůstává naděje - naděje budoucího času POSLEDNÍ JARO? Ještě se můžem těšit na jaro i kdyby bylo poslední Zas všechno něžné a křehké zesláblé po zimě ožije jarním deštěm p oroste ke slunci r ozkvete barvami r ozezpívá se láskou Ještě se můžem těšit na jaro A ž rozehřeje zemi zas všechno dravé a bujné poběží s větrem o závo

  Židé ctili Mojžíšův zákon, který byl vytesán do kamenných desek. Jedno z trvale platných přikázání znělo „Nezabiješ!“ Na druhé straně se každá židovská komunita musela vypořádávat s porušováním zákona některými svými příslušníky. Toho, kdo se dopustil vraždy nebo i jiných přestoupení zákona, museli potrestat smrtí, aby zlo bylo „odstraněno z jejich středu“. Musel být ukamenován. Proč takový způsob popravy? Protože ten, kdo popravoval, dopouštěl se tím rovněž překročení zákona. I na něj by padla vina. Kdyby byl pro popravování vyčleněn jeden člověk, který by plnil roli kata, byl by neúměrně zatížen vinou. Jestliže kamenovala celá komunita, vina se rozložila. Vlastně se nepoznalo, čí kámen trestaného usmrtil. Za viny celé obce pak obětovali kněží krev beranů, kozlů a jiných zvířat, protože věřili, že krev se smývá krví. Šlo o jakési uplatňování kolektivní odpovědnosti. Tak to svým způsobem fungovalo, dokud tomu lidé věřili. Postupně však tyto způsoby propadaly čím dál tím většímu forma