Blog Evy Hájkové

 „Dnešek je jistě nesmírný zázrak...“ – napsal před sto lety Jiří Wolker, můj oblíbený básník. A měl pravdu. Proč? Někdo může namítnout, že Wolkerův dnešek je náš včerejšek. Dávná minulost. Chronologicky ano, ale na druhé straně – dnešek je pořád dnešek, a tak je vlastně v jistém smyslu věčný.  Někteří lidé jsou alergičtí na optimistické představy světlých zítřků, protože v určité době se jimi hýřilo, zatímco pro někoho ty „světlé zítřky“ mohly tehdy znamenat velmi nepříjemný dnešek. Oslava dneška patří do trochu jiné kategorie než oslava světlých zítřků. Patří do kategorie radosti ze života – takového, jaký je. Včetně smrti jako jeho nedílné součásti, která přijde, až když „dlouhá cesta unavila, nohy bolí“. Básníkův v zásadě optimistický, důvěrný, soucitný a láskyplný pohled na svět byl později vystřídán pesimistickým postojem Těžké hodiny. Dnešek (i když stále stejný) přestal být zázrakem. Naopak, stal se těžkou hodinou, v níž se básník bránil „studeným stěnám pokoje svého uštěpačnéh

 Verše z mládí (cca 15-18 let) Domov Na celém světě jeden domov máš. Jediný kout, kam rád se vracíváš. Nahradit domov nemůže ti nic, byť zapomenout chtěl bys sebevíc. Co je domov? Domov je  tichý ostrůvek v bouřlivém oceánu života. Zastavují se u něj unavení plavci,  kteří brázdí oceán,  hledajíce v něm své štěstí. Domov je klidná oáza v neklidné poušti života,  kde si vítr neustále pohrává s vyprahlým pískem. Domov je zelený park uprostřed rušného města,  kde řinčí tramvaje, skřípají brzdy automobilů a spěchají unavení chodci. Domov je hučící úl uprostřed rozkvetlého sadu, kam se každá včelka vrací, když splnila svou povinnost. Domov je  modravé jezírko skryté mezi lesy, kam se rok co rok vracejí bílé labutě. Domov je stará knížka z dětství, ke které se rádi vracíme, přestože ji známe  skoro nazpaměť. Déšť Dešťové kapky bubnují na sklo smuteční pochod. A já tu tak sedím  a tiše naslouchám jejich koncertu. A říkám si - už tak dávno nevyšlo slunce,  aby svým žhavým vodotryskem paprsků z

Toto je slavná chvíle, která vplouvá do věčnosti. Zkroucené holé větve stromů prozářené sluncem dožluta ční na pozadí čistého modrého nebe, odkud zaznívá ptačí cvrlikání. Chce se mi plakat štěstím a zároveň žalem. Vždyť ta chvíle se nikdy nevrátí. Věčná je zima a věčné jaro. Věčný je led a věčné slunce. A přece tak rychle pomíjejí, vejde-li pod naši střechu smrt. Až jednou zemřu, půjdu po cestě mrtvých, rozlehlým údolím tmy, za vzdálenou hvězdou na obzoru. A přesto věřím, že jednou, uprostřed věčnosti, se vrátí tatáž chvíle. Že znovu uvidím prudkou oslepující záři únorového slunce, která zbarvuje větve stromů dožluta. A švitořící hejno ptáků se rozletí modrou oblohou.

 V Komenském se podivuhodným způsobem mísí ryzí konzervatismus s vizionářstvím a se smyslem pro pokrok. K tomuto muži, který býval velmi oceňován, ale zároveň nebyl brán vážně, se hlásí i mnozí avantgardní surrealisté. Jeho chiliastické sny se prolínají s fantaskními vizemi technických vynálezů, dá-li se to tak nazvat. Mít tak Mojžíšovu hůl, se kterou onen prorok dokázal, že ho poslal Bůh! Nebo - ještě lépe - perpetuum mobile! Komenský by to využil k všenápravě světa, pro niž se snažil získat mnohé potentáty. Také on sám si někdy musel připadat jako prorok. Třeba jako plačící Jeremiáš. Vždyť se něco natruchlil pro osud svého národa i své Jednoty! Na konci života ho posedla eliášovská myšlenka, k níž prý ho přivedli Jan Milíč z Kroměříže a Matěj z Janova. Totiž myšlenka o třech Eliáších a jejich úloze v dějinách lidstva. Komenský rozeznává v dějinách tři hlavní věky, z nichž každý měl svého Eliáše. Eliáš byl chápán jako prorok „navrátivý“ a prorok-napravitel církve. (Církví byl míněn Ho

 Žd 11, 1-2 (8-12, 39-40); 12, 1-3  Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlel ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. Tak z jednoho muže, a to už starce, vzešlo tolik potomků, ‚jako bezpočtu je hvězd na nebi a jako je písku na mořském břehu‘. A ti oba, i mnozí další, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás. Proto i my odhoďme všecku přít