V LESNÍM CHRÁMU
Po několika chladných a deštivých květnových dnech se konečně oteplilo a vysvitlo slunce. Vyprahlá zem se napila a pookřála. Všude je vidět šťavnatou mladou zeleň – trávu, byliny, listí na stromech a na keřích. Na mnoha místech tu zeleň prorůstají bílé, žluté nebo fialové květy a sem tam ji prozařují duhové záblesky z kapiček rosy, které odrážejí sluneční paprsky. Zářivé ráno láká ven, do krajiny. Když míjím listnatý lesík, nemohu se u něj nezastavit. V zimě byl holý les plný slunce, teď, když se oblékl do listí, vládne v něm jakési velebné šero. Stromy nejsou nasázeny rovnoměrně hustě, a tak mezi nimi vznikly i volnější lesní prostory, kam může člověk vstoupit nebo aspoň nahlédnout z cestičky vedoucí okolo lesa. Lesní ticho není ticho hrobové ani ticho prázdného chrámu. Je to ticho, ve kterém je slyšet bzučení hmyzu a ptačí hlasy. Právě se ozývá kukačka. Chrám! Ano, to je to pravé slovo, které ve mně rezonuje, když se zadívám do lesního prostoru plného šera a ticha, podobají...