KOUZLO POPULISMU

Populismus je politický přístup spočívající ve snaze oslovit běžného člověka, který se domnívá, že nemá na nic vliv, že nemá zastání a že jsou přehlíženy jeho zájmy. Populisté obvykle dělí společnost na lid a elitu, přičemž vyvolávají dojem, jako by lid byl zcela dobrý, morálně čistý (a všechno by se mělo dít podle jeho vůle), zatímco elita je zlá a zkažená, sleduje pouze vlastní zájmy a lidu nenaslouchá. Někdy poukazují na „vnitřního nepřítele“, který se z toho „dobrého lidu“ sám vyděluje a v zájmu elity jedná proti němu. Populističtí politici se pochopitelně snaží, aby po příštích volbách zaujali místa oné „zkažené elity“ a za tím účelem slibují splnit nesplnitelné. Populismus nemá žádnou teoreticky propracovanou ideologii a strategii, jakou byl třeba marxismus, jíž je zapotřebí se řídit. Populismus je čirá praxe, při níž se mohou tvořivě kombinovat různé ideologické prvky, podle toho, jak se co a komu zrovna hodí. Populismus je starý více než dva tisíce let. Populisté se vyskytovali už ve starověku. V antickém Řecku se jim říkalo demagogové (vůdcové lidu). Mezi starověké populisty se počítají také bratři Gaius a Tiberius Gracchové, kteří chtěli uskutečnit pozemkovou reformu ve prospěch chudých občanů. Později vznikla v Římě strana populárů, v níž se proslavil G.J. Caesar. Mezi Gracchy a Caesarem byl ovšem jeden podstatný rozdíl. Zatímco Caesarovi měly nižší vrstvy zcela bezskrupulózně posloužit jako rozjezdová dráha k neomezené moci, bratři Gracchové se vcelku upřímně snažili pomoci zlepšit postavení nižších vrstev, z nichž sami pocházeli, a posílit tím stát. Myslet něco dobře však nezaručuje úspěch. Existuje nepřeberné množství příkladů, kdy v politice někdo něco dobře myslel a dopadlo to špatně. Pozemková reforma Gracchů narazila na odpor latifundistů využívajících otrockou práci, zatímco oni sami byli zavražděni. I Caesar byl nakonec zavražděn a moc uchvátili jiní, protože už k tomu byla připravena cesta. Nicméně populisté, i ti novodobí, vždy znovu a znovu vzbuzují v lidech naději, že vyřeší jejich beznadějnou situaci. Populismus často pracuje s nevědomými lidskými emocemi a s pocity (např. pocit odcizení, pocit bezmocnosti, pocit nezájmu politiků o problémy obyčejných lidí a j.) Otázkou však je, zda i deklarovaní odpůrci populismu nejsou tak trochu populisty. Například u nás se dnes často jako populistické klasifikuje hnutí ANO v čele s Andrejem Babišem. Neobjevují se však známky populismu i mezi jeho vytrvale demonstrujícími odpůrci? Ovšemže jde o populismus zaměřený na zcela jiné vrstvy společnosti, než na jaké se zaměřuje Babiš. Je to ale kacířská myšlenka, že? Možná někoho pohorší. Organizátoři (a zřejmě i účastníci) demonstrací jsou zajisté občansky vyspělejší, více se angažují, víc vidí do politických kauz a do pozadí afér spojených s Babišovým jménem. Mají jistě větší organizační schopnosti než lidé, co pasivně spoléhají na svého „zastánce“ Babiše, který jim přidá pár korun k důchodu (a který umí to gesto velmi dobře prodat, přestože valorizace důchodů se děje podle zákona). Znamená to, že Milión chvilek s emocemi a pocity vůbec nepracuje? Filip Outrata napsal o poslední protibabišovské demonstraci v Deníku Referendum: „První, čeho jsem si všiml, byl transparent se jmény politiků, kteří jsou dnes ve vysokých funkcích a byli nějakou dobu členy KSČ nebo KSČM. Vedle sebe figurovali Miloš Zeman, Andrej Babiš, Jaroslav Kubera, Vojtěch Filip i Pavel Rychetský. Bez ohledu na to, jestli byli ve straně se slovem komunistická v názvu jen krátce na konci 60. let, za normalizace, nebo třeba dodnes.“ (http://denikreferendum.cz/clanek/30524-premier-a-jeho-davy ) Část naší společnosti stále slyší na nerozlišovaný antikomunismus. I třicet let po pádu minulého režimu se snaží připisovat veškeré naše problémy komunistům – ať současným, bývalým, přesvědčeným, předstíraným či domnělým. Už jen z tohoto důvodu bych na podobnou demonstraci nešla. Ano, rozumím tomu, že někteří lidé kvůli komunistům opravdu velmi trpěli a upřímně mě to mrzí. Ale kdo trochu sleduje politiku, může si všimnout, že i demokratický Západ, který dříve mnozí vnímali jako svůj vzor, a kde komunismus nikdy nebyl, se dnes potýká s obdobnými problémy, jako jsou ty naše; v některém směru i s horšími. Antikomunismus je také emoce, s níž se dá dosud účinně pracovat. Zatímco populismus zaměřený na nižší sociální vrstvy se v lidech snaží udržovat jejich pocit marginalizace (my jsme ti chudáci, co se mají špatně), tento jiný populismus pracuje s pocitem: My jsme ti slušní (mravní), kteří stojí proti těm kariéristům zkaženým minulým režimem a nebýt hloupého stáda, které si je volí, demokracie by dnes stoprocentně fungovala. Možná organizátorům poněkud křivdím. Je pravda, že je blíže neznám, a všechno to vlastně posuzuji z určitého odstupu. Možná se taky řídím pouhým dojmem. K masovým demonstracím a vůbec k jakýmkoliv masovým akcím mám už delší dobu osobní nechuť. Nikdy se totiž dopředu neví, kdo všechno tam přijde, kdo vytáhne jaký transparent s vulgárním nápisem a co se tam všechno semele. Přes veškeré snahy bývají tyto věci víceméně ponechány napospas „lidové tvořivosti“. Zdá se mi, že u pouličních demonstrací vždy hrozí jisté nebezpečí, že se objeví známky davového chování. Obecně platí, že ve větších skupinách se průměrný člověk chová jinak než by se choval individuálně. Pod vlivem davu i jinak slušný člověk může „vypnout“ svědomí i rozum a dopustit se zločinu. S davem a jeho nevědomím (s kolektivní duší) se dá celkem snadno manipulovat, když někdo ví, jak na to. Populisté vlastně také spoléhají na manipulovatelnou kolektivní duši (proto vytvářejí obraz nepřítele) a na neuvědomování si jednotlivce, kdo jsem, jaký jsem a co je mým zájmem. Nedávno jsem četla knížku Friedricha Weinreba: Symbolika biblického jazyka, v níž autor vysvětluje symbolické významy hebrejských písmen, některých slov nebo slovních spojení a dověděla jsem se tam, že pojem Ibrí (Hebrej) původně označoval někoho, kdo stojí stranou masy. Ne nějakého nadčlověka, ale někoho, kdo je jiný, někoho, kdo je oddělen od masy (davu) a ví, čí je, zatímco vlastností pohanů neboli národů byla „mnohost“. Mnohost byla pro Hebreje děsivá. Byl to nepředvídatelný živel. Baal-zebub, čili jméno jednoho z nebezpečných démonů, prý v hebrejštině znamená "pán much". Roje much, komárů či kobylek totiž také představují děsivou „mnohost“. Mnohost znamená i určitý chaos v nás samotných, který je třeba překonávat. Mnohost je svůdná, protože přitahuje jako gravitace a otevírá prostor pro zneužití moci. Splynutí s davem je opojné. I moc je opojná. Křesťan je vlastně také člověk, který byl oddělen. Jistě ne proto, aby se někde uzavíral nebo aby se povyšoval nad jiné, ale proto, aby nepodléhal pokušení napodobovat okolní svět. Aby se řídil tím, co od něj očekává Bůh. Křesťan by (teoreticky) měl být nestranný, nemanipulovatelný a nanejvýš spravedlivý člověk. Vztah s Ježíšem je dobrá cesta jak si uvědomovat své nevědomé pocity a emoce, s nimiž pracují populisté, kteří jenom slibují řešení („ano, bude líp“), ale nikdy nic nevyřeší. Uvědomovat si je a překonávat je. Je pošetilé vkládat do populistů naděje na politickou změnu, ale stejně pošetilé je usilovat o jejich odstranění a neuvědomovat si, že na jejich místo pravděpodobně nastoupí jiní.