V ONEN DEN

 

6 Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem, jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné.

7 Na této hoře odstraní závoj, který zahaluje všechny národy, přikrývku, která přikrývá všechny pronárody.

8 Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé země; tak promluvil Hospodin.

9 V onen den se bude říkat: „Hle, to je náš Bůh. V něho jsme skládali naději a on nás spasil. Je to Hospodin, v něhož jsme skládali naději, budeme jásat a radovat se, že nás spasil.“

/Iz 25, 6-9/



Dvacátá pátá kapitola z proroctví Izajáše začíná chválou Hospodina zástupů, který je pro svůj lid útočištěm, ochráncem slabých a záštitou proti hlomozícím cizákům, Hospodina, který obrátil město nepřátel i s jejich palácem v sutiny. V této kapitole Izajáš líčí jakousi starozákonní apokalypsu, při níž se zachrání jen nemnoho spravedlivých. Je zde i zmínka o pokoření Moábu, království ležícího na východním břehu Mrtvého moře.

Izrael žil v permanentním nepřátelství s pohanskými národy, které ho obklopovaly. Neustále byl nucen bát se o svou existenci, popřípadě o ni přímo bojovat. Proto si představoval, že národy, které ho ohrožují či přímo znevolňují, budou za to jednou postaveny před Boží soud. Soud ovšem hrozil také samotným Izraelcům, pokud nežili před tváří svého Boha řádný život. Stane se to někdy v budoucnosti – „v onen den“. V Písmu se líčení toho, co jednou přijde, často uvádí slovním spojením „v onen den“, popřípadě „onoho dne“ „v ten den“, „v den Hospodinův“ a pod. A týká se to jak Božího soudu nad nepřáteli i nad svévolníky, tak jeho zaslíbení - splnění toho, co Bůh svému lidu slíbil ve smlouvě, kterou s nimi uzavřel.

Proroci ovšem předpovídali obojí. Soud, který měl Božímu lidu připomínat smlouvu a povinnosti z ní plynoucí, i budoucí splnění Božích zaslíbení. Prorok Amos používá výraz „v onen den“ pětkrát, z toho čtyřikrát jako hrozbu Božím hněvem a jednou jako útěchu plynoucí z jeho zaslíbení. Ve svém proroctví líčí den Božího soudu: „V onen den se obrátí chrámové zpěvy v kvílení, je výrok Panovníka Hospodina, mnoho mrtvých těl bude pohozeno na všech místech.“ (Am 8,3) Poté následuje zaslíbení obnovy: „ V onen den postavím padající Davidův stánek a jeho trhliny zazdím, opravím, co na něm pobořeno, a zbuduji jej jako za dnů dávných“. (Am 9,11) Amos pokračuje: „Z hor bude kanout mladé víno a všechny pahorky budou oplývat vláhou.“ (Am 9, 13)

Podobně je tomu u jiných izraelských proroků. Někteří se opakují. Týž verš o mladém víně kanoucím z hor najdeme u Joela (Jl 4, 18). Hrozby Božím soudem (někdy nad pohany, někdy nad Izraelem) bývají vystřídány líčením budoucího období pokoje a hojnosti, svobody a spásy. U obojího je často užíván výraz „v onen den“ („onoho dne“), popřípadě „v ten den“ nebo „v den Hospodinův“.

Jeremjáš: „Běda, bude to veliký den, bez obdoby, čas soužení pro Jákoba, ale bude z něho zachráněn.“ „V onen den, je výrok Hospodina zástupů, zlomím jeho jho na tvé šíji a zpřetrhám tvá pouta. Nebudou už sloužit cizákům, budou sloužit Hospodinu, svému Bohu, a Davidovi, svému králi, kterého jim vzbudím.“ (Jr 30, 7-9) Jeremjáš mimoto často (asi patnáctkrát) používá spojení „hle, přicházejí dny“ – a to také pro předpověď soudu i zaslíbení pro Boží lid.

Boží soud byl tedy hrozbou pro pohany i pro Izraelce, kteří nežili spravedlivý život. A co Boží zaslíbení? Pohané, pohanské národy či jenom národy, popřípadě pronárody – to jsou cizinci, které Izrael častěji vnímal jako své nepřátele. Nicméně i ve Starém zákoně jsou náznaky, že Hospodinova spása, jeho pokoj, budou v budoucím věku patřit všem lidem, tedy i pohanům, poté, co poznají Hospodina. Naše perikopa je toho dokladem. Stručně je zde popsána hostina na hoře (možná na Sijonu?), která bude určena národům, čili pohanům. Bude to tučná hostina s vybraným a vyzrálým vínem. Hospodin zde odstraní závoj, přikrývku, jíž byly přikryty pohanské národy. O jaký závoj se jedná? Možná jde o závoj nevědomosti, jakoby přikrývku z mlhy, která pohanům znemožňovala rozpoznat Hospodina, který je i jejich Bohem, nejen Bohem Izraelců. Závoj bude sňat a pohané poznají Hospodina a jeho spásu. Ano, skutečně tato hostina vyvolává dojem univerzální spásy. Vždyť hostina je v evangeliích alegorií Božího království.

Ale i jiná místa Starého zákona naznačují, že pohanské národy, pokud se před Hospodinem skloní, budou mít účast na tom, co přijde v budoucím věku. Prorok Micheáš říká: „Mnohé pronárody půjdou a budou se pobízet: „Pojďte, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my budeme chodit po jeho stezkách.“(Mi 4, 2) Předtím ovšem budou souzeni, jak praví Joel – v údolí Jošafat, což znamená „Hospodin bude soudit“. Stane se to v „oněch dnech a onom čase“.

V Novém zákoně se pak zcela přestává rozlišovat, kdo je Žid a kdo pohan. Člověk se stává samostatně se rozhodujícím jedincem, který není pouhou součástí svého kmene, lidu či národa. Ježíš vytváří vlastní paralelu (Mt 25, 31-46) k obrazu národů shromážděných k soudu v dolině Jóšafat (Jl 4, 2). I on občas používá výrazu „v onen den“ nebo „v ten den“, když mluví o budoucnosti, o tom, co se má stát:

Ten den a hodinu však nikdo nezná – ani nebeští andělé, ani Syn – jedině sám můj Otec. (Mt 24,36; Mk 13,32)

Kdo bude v ten den na střeše a jeho věci v domě, ať nesestupuje, aby je pobral; a také kdo bude na poli, ať se nevrací zpět. (L 17,31)

V ten den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně a já ve vás. (J 14,20) A také říká: „V onen den se mě nebudete již na nic ptát“ (Jan 16, 23) Znamená to: už budete všechno chápat.

Apoštol Pavel rovněž, jak pro soud, tak pro splnění zaslíbení, používá výrazu „v onen den“: „Dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. (1K 3,13 )

A také: „Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod.“ (2Tm 4,8) Častěji se však Pavel zmiňuje o dni Páně. (1 K 5,5, 1 Te 5, 2, 2 Te 2, 2-3). O dni Páně mluví též první kapitola Zjevení. Vlastně celé Zjevení je o budoucím čase, tedy o tom, co se má stát v „oněch dnech“. Je tam obsažen i osmý verš naší perikopy, který vypovídá o tom, že Bůh (v onen den) provždy odstraní smrt, setře slzu z každé tváře a sejme potupu svého lidu. Konkrétně je to ve Zj 21, 4 a Zj 7, 17. Tento verš mě vždy dojímal podobně jako Ezechielovo proroctví o oživení suchých kostí.

Křesťané ve zlých dobách toužebně vyhlíželi onen den, volali maranatha! Nedávno jsem četla článek známého filozofa a sociologa Pavla Barši týkající se křesťanství (https://www.novinky.cz/clanek/kultura-salon-vzniklo-krestanstvi-zapuzenim-judaismu-pavel-barsa-nad-knihou-o-svatem-pavlovi-40449752). Zmínil se v něm, že křesťanství prý „nadhodnotilo budoucnost“, čímž došlo ke ztrátě „ukotvení v zemi“. Křesťané v čele s apoštolem Pavlem prý žili v očekávání konce světa, protože své občanství viděli v nebesích (a na zachování důstojného života na zemi tedy neměli žádný zájem). Barša soudí, že tento přístup nám dnes nemůže být modelem. Snad jen u papeže Františka, v jeho encyklice Laudato si, vnímá náznak jakéhosi jiného přístupu. Barša vlastně svým pohledem na křesťanství tak trochu navazuje na Nietzscheho. Je to do značné míry nepochopení, založené na představě, že křesťané jsou neužiteční snílci, které nezajímá, co se tady na zemi děje, ale čekají pouze na „onen den“, kdy konečně nastane spravedlnost a ten pravý život.

To, že někdo věří v zítřejší lepší časy, neznamená přece, že má sedět s rukama v klíně. Neznamená to ani vydržovat (nebo přeskakovat) život zde pro krásnou budoucnost, která je věřícím zaslíbena. Znamená to ale, že už dnes může věřící člověk zažívat kousek radosti z toho budoucího věku, který přijde. Vždyť radovat se máme už teď, protože na světě, přes všechno zlé, je i mnoho pěkného. Není třeba žít v beznaději. Víra, naděje a láska otevírají člověku oči, aby viděl to, co dřív neviděl. Věřící navíc mohou něco z té krásné budoucnosti vnášet už do dnešního světa. Proměňovat svou radost ve skutky lásky k bližním, aby i oni z ní něco zakusili, a otevírat tak Boží království.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Proč tříbit jazyk?

JEŽÍŠ A RODINA