Radikálové a radikální nenásilí

 

Židé ctili Mojžíšův zákon, který byl vytesán do kamenných desek. Jedno z trvale platných přikázání znělo „Nezabiješ!“ Na druhé straně se každá židovská komunita musela vypořádávat s porušováním zákona některými svými příslušníky. Toho, kdo se dopustil vraždy nebo i jiných přestoupení zákona, museli potrestat smrtí, aby zlo bylo „odstraněno z jejich středu“. Musel být ukamenován. Proč takový způsob popravy? Protože ten, kdo popravoval, dopouštěl se tím rovněž překročení zákona. I na něj by padla vina. Kdyby byl pro popravování vyčleněn jeden člověk, který by plnil roli kata, byl by neúměrně zatížen vinou. Jestliže kamenovala celá komunita, vina se rozložila. Vlastně se nepoznalo, čí kámen trestaného usmrtil. Za viny celé obce pak obětovali kněží krev beranů, kozlů a jiných zvířat, protože věřili, že krev se smývá krví. Šlo o jakési uplatňování kolektivní odpovědnosti. Tak to svým způsobem fungovalo, dokud tomu lidé věřili. Postupně však tyto způsoby propadaly čím dál tím většímu formalismu.

Křesťané, kteří uvěřili, že za jejich hříchy zemřel Ježíš na kříži, vytvářeli nový typ obcí, nový typ společenství, kde se nekamenovalo a lidé si navzájem odpouštěli a žili spolu v lásce a míru. Ti, kteří patřili Ježíšovi, nepodléhali židovskému zákonu. Ctilo se svědomí každého jednotlivce. Skutečný Boží zákon však nebyl zrušen. Předpokládalo se, že ten, kdo miluje bližního, nedělá mu nic zlého.

Kdyby všichni dokázali žít tak, jak to chtěl Ježíš, a jak se to dařilo prvním křesťanům pod jeho vedením, nebyly by na světě války, lidé by si navzájem pomáhali a nikdo by nikomu neubližoval. Bohužel, taková doba stále nepřicházela a dosud nepřišla.

Už před Ježíšem byla známá zásada: Nedělej druhým to, co nechceš, aby dělali oni tobě. V deuterokanonické biblické knize Tobiáš (4, 15) je ta zásada zmíněna také: „Co sám nenávidíš, nikomu nečiň!“ V Novém zákoně pak: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi!“ (Lk 6,31) Ježíš šel ještě o kus dál. (Čiň dobro i těm, kdo tě nenávidí a škodí ti).

Dalo by se říct, že Ježíš je na jedné straně maximálně mravně náročný: „Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili!“ (Lk 6,29) A na druhé straně je maximálně odpouštějící: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ (Jan 8,11)

Obojí vlastně znamená radikální odpuštění, které umožňuje jakoby smazat náš dluh a začít znovu, jak nejlépe dovedeme. Slovo radikální je odvozeno od základu „radix“ = „kořen“ nebo též „původ“, „základ“. Být radikální znamená jít ke kořenu věci/problému. Radikální změna je změna od základů. Za radikály jsou často považováni lidé, kteří chtějí vše od základu změnit. Někdy se tak označují lidé nekompromisní až bezohlední, kteří se nerozpakují použít k prosazení své vůle násilí. Takoví lidé bývají označováni též za extrémisty. Extrém znamená okraj, krajnost, výstřednost. Ztotožňování významu obou slov však není správné, i když je docela obvyklé. Měli bychom se vrátit k původnímu významu slova radikální, který je odvozen od radix-kořen. Jít ke kořenům znamená jít do hloubky, nezůstávat na povrchu věcí/jevů. Nebýt povrchní, ale všechno zkoumat, hledat pravdu a respektovat ji. Včetně pravdy o sobě samých.

Na to by měla myslet zejména radikální levice, která chce radikálně, čili od základu, změnit společnost. Jací vlastně jsme? Jsme vůbec schopni vytvořit takovou společnost, se kterou bychom byli spokojeni? Kolik toho ze sebe chceme a můžeme společnosti dát a kolik toho naopak očekáváme od druhých? Požadujeme úplnou rovnost, ale jsme si všichni úplně rovni ve svých schopnostech a ve svých potřebách?

Vraťme se však k radikálnímu nenásilí. Pokud by radikálnost znamenala zároveň násilnost, bezohlednost, nedávalo by sousloví „radikální nenásilí“ vůbec smysl. Radikální nenásilí ale znamená úplné vzdání se násilí v jednání. Může to znamenat životní postoj, může to znamenat i metodu politického boje. Samotné slovo „násilí“ může znamenat jak zabíjení a bití, tak i psychický nátlak, takže úplně jednoznačné to není.

S odmítáním násilí souvisí pacifismus. Ten můžeme chápat ve dvou rovinách. Jako odmítání válek spojené s úsilím o všeobecné respektování této zásady, tedy jakýsi politický pacifismus, nebo jako individuální etiku, vnitřní postoj, při kterém člověk sice sám odmítá násilně jednat, ale uznává právo jiných lidí na sebeobranu a rovněž potřebu státu mít policii, armádu a jiné ozbrojené složky. Hranice mezi oběma nemusí být vždy ostrá.

Jsou lidé, kteří tvrdí něco jako toto: „Já si pacifistů velmi vážím, ale sám pacifistou nejsem. Všichni jimi být ani nemohou“. A jsou lidé, kteří pacifisty odsuzují jako mravní povýšence, kteří se nechtějí „ušpinit“ násilím, ale zároveň přijímají výhody ze života ve společnosti, která se bez určité formy státního násilí neobejde. Tento druhý názor nás vrací zpět k tomu pověstnému židovskému kamenování, jehož se museli účastnit všichni členové obce, aby se vina rozložila. Tehdy však ještě neexistovala svoboda svědomí, kterou dnes uznává čím dál víc lidí. Svoboda svědomí související s náboženským přesvědčením bývala argumentem pro odmítnutí vojenské služby v těch státech, které svobodu svědomí uznávaly.

Důvody, proč se člověk stává pacifistou či odmítačem veškerého násilí, mohou být různé. Může jít o někoho s hlubokým etickým cítěním a poznáním nebo může jít o člověka slabého, který ví, že se sám neumí bránit. Souvisí to možná s jeho předchozím životem, se zdravotním a duševním stavem, s tím, kdo byli jeho rodiče a předkové, jaké bylo jejich postavení ve společnosti. V tomto smyslu si nejsme rovni, protože na tom nejsme všichni stejně.

V každém člověku se skrývá potencialita dopouštět se násilí. Křesťané mluví o tom, že lidská přirozenost je narušená. Je v nás agresivita, která když není ventilována nebo proměňována, působí jako přetopený kotel. Bezmocní lidé mohou tedy logicky mít v sobě ještě více agresivity než jiní. Prostě se v nich hromadí. To je věc, kterou by si měli uvědomit příslušníci radikální levice a neměli by proto dělit lidi na ty zlé nahoře a na ty hodné dole. Není to takhle jednoduché.

Možná je volba radikálního nenásilí způsobem, jak se vypořádat s vlastní agresivitou. Podobně jako je radikální abstinence nutností pro alkoholiky, aby znovu nesklouzli ke své závislosti na alkoholu.

Historie abstinentního hnutí ukazuje dva druhy boje proti alkoholismu. První byla snaha alkohol plošně zakázat zákonem v celém státě či celých státech. Nevyrábět, neprodávat. Vznikala abstinentní hnutí, která tlačila na změnu zákonů. Někdy v tom byla úspěšná. Výsledkem však bylo, že se alkohol pašoval a prodával pokoutně. Pak vzniklo jiné hnutí abstinentů, které se zaměřilo jen na práci s jedinci-alkoholiky a už netlačilo na změnu zákonů. Zatímco v prvním hnutí si alkoholik mohl myslet, že za jeho závislost může svět okolo něj, druhé hnutí ho odkazovalo do nitra, aby nahlédl, jaký je on sám. Slovy apoštola Pavla: „Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro.“ (Ř 7,18)

Muselo to jít přes pokoru, přiznání si vlastní slabosti, narušenosti a přes poznání nutnosti držet své sklony na uzdě, mimo jiné i úplnou abstinencí. Pak už nešlo o boj se světem, ale o boj se sebou samým (Vím, že ve mně nepřebývá dobro, ale strašlivá destruktivní síla). Křesťané věří, že v takovém boji člověku musí pomáhat Ježíš.

Takže je možné, že nějak podobně tomu může být i u radikálních pacifistů a odmítačů násilí. Totiž že si uvědomují vlastní sklon k agresivitě. Možná by se nad tím měla zamyslet celá radikální levice, že je třeba vypořádat se především se svými destruktivními vášněmi uvnitř sebe samých. Být radikální, ve smyslu jít do hloubky, ke kořenu problému, a držet se známého hesla: „Chceš-li změnit svět, změň nejprve sám sebe.“ Levice by se tak stala jakousi „duchovní levicí“.

Jiná verze

PACIFISMUS

Jedno z trvale platných přikázání Mojžíšova zákona znělo „Nezabiješ!“ Z četby Starého zákona víme, že každá židovská komunita se musela vypořádávat s porušovateli zákona, tedy i s těmi, kdo porušili toto přikázání. Člověka, který se dopustil vraždy nebo i jiných přestoupení zákona, museli potrestat smrtí, aby zlo bylo „odstraněno z jejich středu“. Musel být ukamenován. Proč takový způsob popravy? Protože ten, kdo popravoval, dopouštěl se tím rovněž překročení zákona. I na něj by padla vina. Kdyby byl pro popravování vyčleněn jeden člověk, který by plnil roli kata, byl by neúměrně zatížen vinou. Jestliže kamenovala celá komunita, vina se rozložila. Vlastně se nepoznalo, čí kámen trestaného usmrtil. Za viny celé obce pak obětovali kněží krev beranů, kozlů a jiných zvířat, protože věřili, že krev se smývá krví. Šlo o jakési uplatňování kolektivní odpovědnosti. Tak to svým způsobem fungovalo, dokud tomu lidé věřili. Změnilo se to s příchodem křesťanství.

Křesťané, kteří uvěřili, že za jejich hříchy zemřel Ježíš na kříži a že spravedlnost není ze Zákona, vytvářeli nová společenství, v nichž se žilo v lásce a míru. Ti, kteří patřili Ježíšovi, židovskému zákonu nepodléhali. Kdyby všichni dokázali žít tak, jak to chtěl Ježíš, a jak se to dařilo tehdejším křesťanům, nebyly by na světě války, lidé by si navzájem pomáhali a nikdo by nikomu neubližoval. Bohužel, taková doba stále nepřicházela a dosud nepřišla.

Už před Ježíšem byla známá zásada: „Nedělej druhým to, co nechceš, aby dělali oni tobě.“ V deuterokanonické biblické knize Tobiáš (4, 15) je ta zásada zmíněna také: „Co sám nenávidíš, nikomu nečiň!“ V Novém zákoně pak: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi!“ (Lk 6,31) Ježíš šel ještě o kus dál. (Čiň dobro i těm, kdo tě nenávidí a škodí ti).

Dalo by se říct, že Ježíš je na jedné straně maximálně mravně náročný: „Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili!“ (Lk 6,29) A na druhé straně je maximálně odpouštějící: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ (Jan 8,11)

Obojí vlastně znamená radikální odpuštění, které umožňuje smazat náš dluh a začít znovu, jak nejlépe dovedeme. Slovo radikální je odvozeno od základu „radix“ = „kořen“ nebo též „původ“, „základ“. Být radikální znamená jít ke kořenu věci/problému. Radikální změna je změna od základů. Za radikály jsou často považováni lidé, kteří chtějí vše od základu změnit. Někdy se tak označují lidé nekompromisní až bezohlední, kteří se nerozpakují použít k prosazení své vůle násilí. I ve slovníku cizích slov se to píše. Takoví lidé jsou však spíše extrémisty. Být v něčem radikální znamená jít ke kořenům, jít do hloubky, nezůstávat na povrchu věcí/jevů. Nebýt povrchní, ale všechno zkoumat, hledat pravdu a respektovat ji. Včetně pravdy o sobě samých.

Pokud by radikálnost znamenala zároveň násilnost, bezohlednost, nedalo by se mluvit o radikálním odmítnutí násilí, čili o odmítnutí jakéhokoli použití násilí v jednání. Násilí může mít různou podobu – fyzické násilí proti člověku nebo i psychický nátlak. Úplně jednoznačné to není. Ale nejčastěji se násilím chápe fyzické násilí.

Radikální odmítnutí ozbrojeného boje a použití násilí proti lidem, nazýváme pacifismem. Ten lze chápat ve dvou rovinách. Jako odmítání válek spojené s úsilím o všeobecné respektování této zásady, tedy jakýsi politický pacifismus, nebo jako individuální etiku, vnitřní postoj, při kterém člověk sice sám odmítá násilně jednat, ale uznává právo jiných lidí na sebeobranu a rovněž potřebu státu mít policii, armádu a jiné ozbrojené složky. Hranice mezi oběma nemusí být vždy ostrá.

Občas se setkáme s lidmi, kteří říkají: „Já si pacifistů velmi vážím, ale sám pacifistou nejsem. Všichni jimi být nemohou, vždyť zločinci by měli pré“. A občas najdeme lidi odsuzující pacifisty jako mravní povýšence, kteří se prý nechtějí „ušpinit“ násilím, ale zároveň přijímají výhody ze života ve společnosti, která se bez určité formy násilí neobejde. Tento druhý názor ukazuje zpět k tomu zmíněnému kamenování, jehož se museli účastnit všichni členové obce, aby se vina rozložila. Tehdy ještě neexistovalo povědomí o individuální svobodě svědomí, kterou dnes uznává čím dál víc lidí i států a která má kořeny v křesťanství.

Princip svobody svědomí znamená veřejné i právní uznání, že v určitých věcech se jednotliví lidé mohou řídit zásadami, které jsou v rozporu se zásadami většiny. Jejich porušení by pro ně znamenalo vážný zásah do jejich lidské identity a integrity. Společnost, která uznává svobodu svědomí, si proto u těchto lidí nevynucuje přizpůsobení většině, například účast na povinné vojenské službě. Někdy se svoboda svědomí spojovala s odlišným náboženským přesvědčením. Svoboda svědomí se neprosazovala snadno a trvalo to dlouho, než k ní společnosti dospěly.

Důvody, proč se člověk stává pacifistou či odmítačem veškerého násilí, mohou být různé. Může jít o osobu s hlubokým etickým cítěním a poznáním. Nebo může jít o člověka slabého, který se neumí bránit (nejen ve fyzické rvačce). Člověk, který poznal násilí či nátlak na vlastní kůži. Může to souviset s jeho předchozím životem, se zdravotním a duševním stavem, s tím, kdo byli jeho rodiče a předkové, jaké bylo jejich postavení ve společnosti. I když před zákonem jsme si všichni rovni, v tomto smyslu si nejsme rovni, protože na tom nejsme všichni stejně. Máme různé zděděné i získané dispozice. Každý člověk má za sebou jinou historii – osobní i rodovou. Někdo může mít sklon třeba ke vzteku a zkratkovitému jednání, někdo má dědičný sklon k alkoholismu či k jiným neřestem.

V každém člověku se skrývá jakási potencialita dopouštět se násilí. I v tom, kdo si myslí, že to tak není. V lidské přirozenosti dříme agresivita, která když není ventilována nebo proměňována, působí jako přetopený kotel. Bezmocní lidé mohou v sobě někdy hromadit více negativní energie, než lidé, kteří se umějí ve společnosti prosadit. A možná si s ní nemusí vědět rady. Není totiž snadné proměnit negativní energii v pozitivní. Možná, že volba radikálního nenásilí je určitý způsob, jak se vypořádat s touto vlastní negativní energií. Podobně jako je radikální abstinence způsob, jak dosáhnout toho, aby alkoholici znovu nesklouzli ke své závislosti na alkoholu.

Nechci tu vymýšlet souvislost mezi abstinencí a pacifismem, jen ukázat, že obojí může mít jak podobu politického hnutí, tak vnitřního postoje a obojí je radikálním odmítnutím čehosi. Na historii abstinentního hnutí je to dobře viditelné. Různé přístupy k nápravě se od sebe lišily tím, zda primárně spatřovaly příčiny alkoholismu ve společnosti nebo v lidském nitru. První byla snaha alkohol plošně zakázat zákonem v celém státě nebo v celých státech. Nevyrábět, neprodávat. Vznikala abstinentní hnutí, která tlačila na změnu zákonů. Někdy v tom byla úspěšná. Výsledkem však bylo, že se alkohol pašoval a prodával pokoutně. Pak vzniklo jiné hnutí abstinentů, které se zaměřilo jen na práci s jedinci-alkoholiky a už netlačilo na změnu zákonů. Zatímco v prvním hnutí si alkoholik mohl myslet, že za jeho závislost může svět okolo něj, druhé hnutí ho odkazovalo do nitra, aby nahlédl, jaký je on sám. Slovy apoštola Pavla: „Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro...“ (Ř 7,18)

Definitivně tedy zvítězil názor, že alkoholici nemohou zakazovat alkohol všem (což by jim možná pomohlo nejvíc), ale že musí nahlédnout svou náchylnost k pití, zošklivit si ji a uznat nutnost držet své sklony na uzdě úplnou abstinencí. Pak už nejde o boj se světem, ale o boj se sebou samým. Křesťané věří, že v takovém boji člověku pomáhá Ježíš.

Takže je možné, že nějak podobně tomu může být i u pacifistů a odmítačů násilí, kteří zjistili marnost svých snah změnit svět. Totiž, že si tito lidé uvědomili vlastní negativní energii, sklon ke vzteku a agresivitě a poznali, že je třeba vypořádat se především se svými destruktivními vášněmi uvnitř sebe samých. Uvědomit si: Vím, že v mém nitru přebývá strašlivá destruktivní síla, se kterou je zapotřebí vést boj. Známý citát, který se připisuje Matce Tereze, říká: „Chceš-li změnit svět, změň nejprve sám sebe.“