JÁ NEBO MY? (Kázání o nesení břemen a odpovědnosti za sebe a za druhé)

 „Jsme-li Duchem živi, Ducha také následujme. Nehledejme marnou slávu, navzájem se neprovokujme a jedni druhým nezáviďme. Bratři, kdyby byl někdo i přistižen v nějakém přestoupení, vy, kdo jste duchovní, napravujte takového člověka v duchu mírnosti a dávej si každý pozor sám na sebe, abys i ty neupadl do pokušení.

Neste břemena jedni druhých, a tak naplňte zákon Kristův. Myslí-li si totiž někdo, že je něco, ačkoli nic není, klame sám sebe. Každý ať zkoumá své jednání, a pak se bude moci chlubit pouze s ohledem na sebe a ne na druhého. Neboť každý ponese svůj vlastní náklad.

Ten, kdo je vyučován slovu, nechť se sdílí ve všech dobrých věcech s tím, kdo vyučuje. Nemylte se, Bohu se nikdo nebude vysmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své tělo, z těla sklidí zkázu, kdo zasévá pro Ducha, z Ducha sklidí život věčný.
V činění dobra neochabujme; nezemdlíme-li, budeme ve svůj čas žnout. Tak tedy dokud máme čas, čiňme dobro všem, zvláště však těm, kteří patří do rodiny víry.“

(Ga 5, 25 - 6, 10)

Milí bratři, milé sestry,

máme zde opět perikopu (česky řečeno úryvek) z jednoho z Pavlových listů, tentokrát z páté až šesté kapitoly Listu Galatským. Galacie byla římská provincie ležící přibližně ve střední části dnešního Turecka, která byla ve třetím století před Kristem osídlena Galy, čili Kelty. Odtud název Galacie. Později se území zmocnili Římané a zavedli tam svou správu. V 1. století, kdy se po celém území římské říše začínalo šířit křesťanství, utvářely se i zde komunity Ježíšových stoupenců. Pravděpodobně kolem roku 55 navštívil Galacii apoštol Pavel, autor tohoto listu.

V listu Galatským své souvěrce nabádá, aby se nechávali vést Duchem. Je si patrně vědom, že ne všichni členové církve jsou ve stejné míře schopni dát se Duchem řídit. Mnozí z nich stále ještě vězeli „v tělesnosti“ nebo „ve světě“, což vlastně znamená jedno a totéž. Proto Pavel říká „vy, kdo jste duchovní, napravujte takového člověka v duchu mírnosti“. A zároveň upozorňuje, že ani ten duchovní člověk není stoprocentně odolný vůči hříchu.

Objevuje se zde dvakrát stejné slovo: „břemeno“ jinak též „náklad“, Kraličtí mají „břímě“. Já jsem tentokrát záměrně vybrala český studijní překlad, protože v jiných překladech, například v nejčastěji používané ekumenické verzi, nebylo toho slova (břímě/náklad) v 5. verši vůbec použito. V ekumenické Bibli se pátý verš překládá: každý bude odpovídat sám za sebe. Není zde tedy nic o nesení nákladu nebo břemene (i když vlastně odpovědnost je také něco, co se nese). Obojí – náklad i břemeno – znamená zkrátka nějakou zátěž. Může to znamenat například starosti, těžkosti, ale také osobní selhání, pokušení, zkoušky a trápení. Proč tedy Pavel říká, že si křesťané mají navzájem pomáhat nést svá břemena, a vzápětí, že každý si ten svůj „náklad“ ponese sám? Není mezi tím rozpor?

Je a není. Jak víme (i od Pavla), křesťan je součástí církve - Kristova „těla“. V těle jeden orgán nemůže říct druhému: „já tě nepotřebuji, tvůj problém mě nezajímá“. Kristovo tělo by mělo správně fungovat a cítit tak, že bolí-li něco jednoho, bolí to i druhého. Každá součást těla by měla mít zájem na tom, aby i jiná součást dobře fungovala, aby byla šťastná. Fungovat je samozřejmě nevhodné slovo, které se hodí spíš pro stroje. Části jednoho organismu by měly jedna druhé projevovat účastenství. Týká se to jak bolestí, starostí, trápení (mimochodem, slovo stres znamená v češtině zátěž, náklad), tak selhání, pokušení a osobních hříchů. I zde si mají Boží děti pomáhat – mají napravovat své bratry v mírnosti a v tichosti, jak je výše řečeno, přivádět je na pravou cestu, ale zároveň se nad ně nevyvyšovat, neporovnávat se s nimi stylem „já jsem určitě lepší, méně hříšný, než ti ostatní“. Napravovat druhé v mírnosti (a bez pohoršení) dovedou, jak Pavel předpokládá, jen ti, kteří jsou „duchovní“. V té době ještě slovo „duchovní“ neoznačovalo kněze, jako je tomu dnes, ale křesťana vedeného Duchem.

Věta „každý ponese vlastní náklad“ (Kral.: „jeden každý své břímě ponese“) ukazuje na to, že jakkoli si tady na zemi pomáháme a o všechno se dělíme, každý z nás stane před Božím soudem a bude se osobně odpovídat ze svých vlastních skutků. Zde už jeden za druhého nic nepřevezme, protože každý z nás je nejen součástí Těla, ale i samostatným, odpovědným jedincem. Zatímco to Tělo (nebo nějakou skupinu tvořící jednotku Těla-církve) lze charakterizovat zájmenem „my“ (my, kteří si navzájem pomáháme nést břemena), jsem to ve skutečnosti „já“, kdo odpovídám za své skutky, za svá selhání, za své hříchy. Každý si své břemeno ponese sám a bude se za ně sám odpovídat před tváří Boží. Nebude se zodpovídat za cizí, ale za své hříchy.

Jednou jsem četla vyjádření Přemysla Pittera o Petru Chelčickém. Pitter napsal, že Chelčickému vůbec nešlo mu o nápravu církve jako některým reformátorům, šlo mu o nápravu jedince „osamoceně stojícího se svým svědomím před Božím soudem a zodpovídajícího se za své vlastní činy“. Pitter to nazval „duchovním individualismem“. Totiž, on si představoval, že zodpovědnost leží na jedinci a ne na nějaké společenské skupině.

Dodnes existují křesťané, kteří více zdůrazňují postoj odpovědnosti jednotlivce za sebe sama. Před časem jsem četla knížku od Jacquese Philippa „Vnitřní svoboda“, kde mě zaujal citát: „Je lépe hledět zreformovat vlastní srdce než reformovat svět nebo církev - bude to pro všechny přínosnější.“ Ale jsou i takoví křesťané, kteří zdůrazňují především potřebu změny společnosti nebo společenství. Jde jim o reformu církve nebo dokonce o reformu celé společnosti, protože na člověka má především vliv prostředí, v němž žije. Ti druzí se možná víc politicky angažují, protože to souzní s jejich pojetím odpovědnosti. Ale možná přikládají, na rozdíl od Chelčického, větší význam autoritám, protože ty mají větší vliv. Je to takové dilema. Změnit druhé (církev/společnost) nebo změnit sebe sama? Nést odpovědnost za druhé nebo především za sebe?

Abychom si ukázali, že to s tou odpovědností vůbec není jednoduché, mám tu ještě jedno srovnání. Víme, že ve Starém i Novém zákoně je mnoho zdánlivých rozporů. Na jedné straně zde tedy bylo řečeno, že každý bude odpovídat sám za sebe (každý ponese svůj vlastní náklad). A naproti tomu se dočteme v listu Židům 13, 17: „Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat.“ Ve studijním překladu ta věta zní: „Poslouchejte své vůdce a buďte poddajní, neboť oni bdí nad vašimi dušemi jako ti, kdo budou vydávat počet.“ Budou se tedy někteří zodpovídat nejen za sebe, ale i za druhé?

Jsou vedoucí odpovědní za naši spásu? Setkáváme se tu snad s odpovědností pastýřů, kterou známe už ze Starého zákona? Králové a kněží bývali chápáni jako (nižší) pastýři lidu, jehož hlavním pastýřem byl sám Hospodin. Byli to ti, kterým bylo dáno více moudrosti, a proto měli vést druhé. A svým způsobem na nich ležela odpovědnost před Bohem i za ně. I Mojžíš byl jedním z těch, kteří měli nést odpovědnost za druhé. Nelíbilo se mu, že ho neposlouchají, a proto řekl Hospodinu: „Proč jsem u tebe nenalezl milost, žes na mě vložil všechen tento lid jako břímě?“ Zase se tu setkáváme se slovem břemeno.

Jak to tedy je? Neříká nám snad Nový zákon (a právě list Židům), že žádných kněží už není zapotřebí, protože všichni máme jediného velekněze Ježíše? Neříká Petr, že my všichni jsme královské kněžstvo? Proč tedy mají Bohu za nás nějací vedoucí, ať už kněží nebo kazatelé „vydávat počet“? Ono to ale není tak, že by vedoucí snad měli být potrestáni, pokud se jejich svěřenci nechovali, jak náleží. V listu Židům se totiž dále píše, že vedoucí se budou Bohu zodpovídat buď s radostí anebo s nářkem. Pokud jejich svěřenci duchovně neporostou, budou se muset vedoucí zodpovídat Bohu s nářkem. A to nebude ke škodě ani tak samotným vedoucím, jako zejména jejich svěřencům, kteří duchovně nerostli. Podobně má třeba učitel zodpovědnost za to, čemu žáky naučí, ale když se žák neučí, protože se mu nechce, je to především k jeho vlastní škodě. I zde platí, „co člověk zaseje, to sklidí“.

Vyučování a kázání je také břemeno, jak potvrzuje Pavel na jiném místě (1 Tm 5, 17). Je to práce, a proto zasluhuje odměnu. V naší perikopě se praví, že se vyučovaný má dělit s vyučujícím o to, co má. Mohli bychom říct, že vyučovaný, který se dělí s vyučujícím, na sebe částečně bere také určité materiální břemeno. Pavel si byl vědom, že vyučující mají na odměnu nárok, ale on sám nechtěl být v tomto nikomu břemenem, jak opakovaně zdůrazňoval. To je na Pavlovi sympatické.

Bratři a sestry, je hezké, když si navzájem pomáháme se svými břemeny, aby nikdo na ně nezůstal sám. A nezapomínejme, že tím, kdo na sebe vzal největší břemeno za nás za všechny, je Ježíš. V tomto směru jsme všichni jeho dlužníky. Dlužníky, kterým se jejich dluh nepočítá.

Amen.