DUŠE V POUŠTI

 Jak stárneme, všechno kolem nás se mění. Lidé stárnou s námi a někteří umírají. Mizí z našeho života. Mění se i prostředí, ve kterém jsme vyrostli. Domy byly buď zbourány nebo přestavěny či aspoň nově omítnuty. Pokud ne, jsou tak zchátralé, že vůbec nejsou k poznání. Stromy se rozrostly do mohutných rozměrů nebo naopak už byly vykáceny a nahrazeny mladými stromky. Lavičky a sochy v parku jsou jiné. Zkrátka, nic není jako dřív. Nic na zemi není na místě, kde to bylo kdysi dávno. Kdybychom na čtyřicet let odletěli na jinou planetu (nebo aspoň někam hodně daleko) a pak se vrátili, možná bychom se divili, kde jsme se to ocitli. Přesto to tady považujeme za svůj domov.

Něco ale přece zůstává stále stejné. Slunce a měsíc a hvězdy. Je to totéž slunce, které nás hřálo v našem dětství. Tentýž měsíc, který na nás už tenkrát tajemně shlížel z noční oblohy. Tytéž hvězdy a tatáž souhvězdí, která jsme se tenkrát učili pojmenovávat. Zdá se, že jediný čas, který znají, je čas cyklický. Cykličnost vládne také přírodě. I příroda je stále táž, přestože krajina se mění. Může však nám být příroda oporou?

Někdy se mi zdá, jako by měl člověk dvě duše - pozemskou a nebeskou. Obě hledají naplnění. Ta pozemská ho hledá ve světě okolo sebe – v lidech i v přírodě. Ta nebeská mimo tuto zemi. V něčem, co je radikálně jiné. Věřící křesťan jistě řekne, že v Bohu. Někdo by si mohl myslet, že nebeskou duši to táhne tam nahoru ke hvězdám. K nebi. Vždyť kdo by se nedíval rád na oblaka, na slunce, měsíc a hvězdy? Okno vesmíru se v noci otvírá dokořán pro každého, kdo má zájem pozorovat nebe.

Možná nejde o dvě duše, ale jen o dvě tváře téže lidské duše. Nebo o duši a ducha? Nevím. Neumím to přesně pojmenovat. Jisté je, že v duši je přítomna touha po lásce, po radosti ze života, po domově, po bezpečí, po přijetí druhými a po uznání. Je v ní i touha po Bohu, často nevědomá. Vždyť Bůh je ta konstanta, ta stálost a neměnnost v proměnlivém světě. Bůh je to naplnění. Opora, po níž naše duše touží.

Duše může v sobě nosit krajinu dětství a vše krásné, co kdy prožila. I slunce, měsíc a hvězdy v ní mohou svítit. Může být vyprahlá jako poušť, což je utrpení. A může se stát i oázou pro druhé, když je poušť všude okolo. Může z ní vytrysknout pramen živé vody. Jak řekl Ježíš ženě u studny - „Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ ( J 4,14) Taková duše bude nesmírně šťastná, protože se před ní začne otvírat brána nebeského království.

A taková duše naplněná láskou by se mohla stát požehnáním pro ty, kdo nemají tak velikou víru. Pro ty, kdo se propadají do pouště beznaděje. Možná bude v těchto časech poušť okolo nás narůstat. Možná jí budeme muset projít, než se dostaneme někam dál. Kéž bychom každý den vysílali k Bohu modlitby: Pane, učiň mě oázou v poušti, učiň mě požehnáním pro druhé!