Nepodmíněný základní příjem

NEPODMÍNĚNÝ ZÁKLADNÍ PŘÍJEM

Všeobecným nebo též nepodmíněným základním příjmem se rozumí jistá státem garantovaná peněžní částka, pravidelně vyplácená všem lidem bez rozdílu, jejímž smyslem má být základní zajištění lidského života. Nejde tedy o protihodnotu za určitý výkon, ale o dávku, k níž opravňuje sama existence lidské bytosti. Proč vlastně tato idea, která je ve své podstatě ideou osvobození člověka od nutnosti, vznikla?

V dnešním globalizovaném světě hrají v určování hodnoty lidské práce dominantní roli trhy. Je to taková smutná realita dnešní doby, se kterou se prý nedá nic dělat. Proč smutná? Od trhů se totiž nedá čekat, že budou uznávat hodnotu lidské práce moudře a uvážlivě. Trhy na jedné straně oceňují výrobu zcela nesmyslného zboží, pokud se podaří kupujícím umně vsugerovat, že ty věci nutně potřebují, a na druhé straně vůbec neocení vysoce hodnotnou sociální práci. Její příjemce si ji totiž většinou sám nezaplatí. Nemá k dispozici žádnou protihodnotu, kterou trh požaduje.

Potřeba péče o staré lidi, o děti, o nemocné a postižené, včetně dalších užitečných činností, jejichž smysl pro celou společnost je nezpochybnitelný, stále narůstá. Takovou práci nemohou zastávat roboti, ač o to vědci usilují (neboť robot prý na rozdíl od člověka nejí, neodpočívá a neodmlouvá).

Technika už dnes způsobuje úbytek potřeby manuální práce v zemědělství a v průmyslu. Současná doba se proto vyznačuje vysokou nezaměstnaností. Ale také nesouladem mezí prací a zaměstnáním. Chodíme do zaměstnání, kde se z nutnosti vydělat si na živobytí zabýváme často nesmyslnou činností, která je ovšem honorovaná, zatímco kolem sebe vidíme, kde všude by bylo třeba přiložit ruku k dílu. Tuto práci nám ovšem nikdo nezaplatí.

Chtělo by to zásadní změnu celé společenské struktury. Zkrácení pracovní doby, změnu rozložení pracovních sil. Zatímco na kontech rentiérů a finančních spekulantů se dnes hromadí nevyčíslitelné finanční sumy, nekompromisní zastánci trhu (neoliberálové) se snaží lidstvo vybičovat k práci (jíž se ale pro všechny nedostává) a prahnou po tom, aby odbourali staré formy solidarity (sociální stát). Chtějí zasadit společnosti poslední ránu a udělat z ní roztříštěnou masu osamělých jedinců, zoufale bojujících o přežití. Ale člověk má přece svá práva, mezi něž patří především právo na život. Člověka nelze nechat napospas bídě, protože rozkládající se společnost není schopná nabídnout mu rozumné zaměstnání či jinak zajistit jeho existenci. Do budoucna se nabízejí různá řešení. Jedním z nich je nepodmíněný základní příjem.

Jak už bylo řečeno, základní příjem by dostali všichni, ať pracovat mohou nebo nemohou, či dokonce nechtějí, ať jsou bohatí nebo chudí. Je pravděpodobné, že někteří lidé by se ho dobrovolně vzdali ve prospěch jiných, potřebnějších. Zároveň by odpadlo sledování nezaměstnaných osob a dalších příjemců dávek, nucené docházení na úřady práce, prověřování, zda někdo má či nemá na dávky nárok, atd., což pochopitelně stát také stojí peníze. Lidem by se naopak umožnilo, aby se osvobodili od strachu, zda vůbec přežijí, a mohli se tak v klidu věnovat tvůrčí činnosti (která nakonec může přinést užitek všem), případně sociální práci, kterou trh není schopen ohodnotit.

Problematikou základního příjmu se podrobně zabývá Mezinárodní síť základního příjmu založená Philipem van Parijsem. Globální základní příjem by byl spásným řešením zejména pro obyvatele chudých zemí (Afrika), které jsou už teď stejně odkázány na zahraniční pomoc. Zdrojem základního příjmu by mohly být daně z příjmu, z obratu, z kapitálových zisků, z majetku, z dědictví, z finančních transakcí (Tobinova daň) a j. Některé koncepce základního příjmu zahrnují mezi příjemce i děti, a to přibližně polovinou vypočítané částky. Návrhy se pohybují zhruba od čtyř set do tisíce euro na hlavu. Ekonomové se různí v názorech, zda by zavedení nepodmíněného základního příjmu bylo či nebylo realizovatelné.

Otázkou základního příjmu se zabývali mnozí sociální vědci už ve dvacátém století, ale samotná idea pochází dokonce z osmnáctého století (Fourier). Mnozí lidé (dokonce i na levici) se k myšlence základního příjmu staví kriticky. Skeptici prezentují NZP jako příjem za lenost. Domnívají se totiž, že člověk pracuje ze strachu, pouze tehdy, když je k práci donucen. Přehlížejí, že v základním příjmu má jít jen o základní zajištění existence, s nímž by se určitý počet nenáročných lidí mohl zcela spokojit, ale velká skupina ostatních by podle svých možností dál chodila do zaměstnání, čili k základnímu příjmu by si přivydělávala placenou prací, ať už v plném nebo nižším pracovním úvazku. Přehlížejí, že dnes běží o důstojnost člověka. Možná mají starou představu o tom, že člověk je ve své podstatě stvoření líné a nakloněné hříchu, a k dobru - tedy práci pro společnost - musí být donucován určitou formou nátlaku. Trhy ovšem k práci nutí jen ty nemajetné, nikoli všechny.

Skeptický pohled na základní příjem je samozřejmě naprosto legitimní. "Kdo nepracuje, ať nejí" je známé heslo, jehož autorství obecný lid, neznalý novozákonních textů (2 Te 3,10), obvykle mylně přisuzuje komunistům. Spor mezi příznivci a odpůrci NPZ není zatím konsensuálně vyřešen. Zdaleka nejsou vyřešeny ani všechny otázky kolem něj. Zastánci emancipační linie ale v uvolnění existenčního tlaku vidí cestu k osvobození tvůrčích sil člověka a tedy i cestu k rozmnožení obecného dobra a k vytvoření solidární společnosti. Tento názor potvrzují všichni dobrovolníci, vykonávající neplacenou, veřejně prospěšnou práci. A práce vykonávaná dobrovolně je pro člověka i pro společnost tím největším přínosem.

Publikováno v roce 2015 na serveru Umlaufoviny.com