Příběh dávného aktivisty

Jiří František Chaloupecký (původně František Chaloupecký) patří k těm význačným osobnostem dělnického hnutí, kterým nelze vytknout v podstatě nic jiného než jejich radikálnost. Vzhledem k tomu, že zemřel příliš brzy, se nestihl nijak kompromitovat. Přesto se na něj vcelku zapomnělo. Příliš brzy v jeho případě znamenalo jak z hlediska fyzického stáří – dožil se necelých 32 let – tak z hlediska časového úseku v dějinách dělnického hnutí, jehož aktivita po letech bojů vyústila až v ustavení reálně-socialistických režimů a k jejich zaslouženému pádu. Ale když člověk pevně věří v nějakou ideu, pak je vlastně krásné umřít mladý a nedožít se jejího zhroucení. Narodil se 28. února 1890 v Dolních Počernicích, v rodině železničního zřízence, a zemřel před devadesáti pěti lety v Praze. Od dětství byl tělesně slabý, ale bystrý na duchu, takže rodičům bylo doporučeno, aby ho dali na studia. Na reálce se však záhy začal projevovat jako „buřič“, takže byl po ukončení kvinty dotlačen k odchodu. Poté nastoupil u c. k. státních drah, kde musel nejprve rok a půl sloužit zcela zdarma (což znamenalo dát se živit od rodičů), aby získal potřebnou praxi. Od mládí byl velmi aktivní v sociálnědemokratické mládeži a pak v sociálnědemokratické straně, což mu v zaměstnání dost škodilo a brzdilo jeho služební postup. Těsně před 1. světovou válkou si dodělal maturitu, ale v práci mu to nepomohlo. Byl nepohodlný. Za Rakouska-Uherska nebylo snadné být v opozici proti církvi – nejsilnější opoře mocnářství. Takový člověk musel nést veškerou tíhu svého jednání. Chaloupecký plánoval studovat techniku, ale k té už se nedostal. Musel na frontu a po návratu z ní se zcela oddal práci v dělnickém hnutí. Skála a chrám budoucnosti Když Chaloupecký vzdal studium, rozhodně nevzdal samovzdělávání. Zajímal se o přírodní i společenské vědy, o umění, hodně četl beletrii, četl Darwina i Hegela. Své poznatky pak zpracovával formou článků v sociálnědemokratickém tisku, protože měl potřebu předávat je dál. Byl nadšen pro marxistické myšlenky a též pro umělé jazyky (esperanto, později ido). Velmi tíhnul k vychovatelské a osvětové činnosti mezi dělníky. Věřil totiž, že „dělnictvo jest skála, na které bude postaven chrám budoucnosti“. V roce 1913 založil při sociálně demokratické straně monistický svaz bezvěrců, který si vytyčil za úkol boj proti klerikalismu a tmářství. Chaloupecký viděl, že náboženství nevysvobozuje dělníky z bídy, že odkládáním spravedlnosti a radosti na onen svět naopak přispívá k utužení nespravedlivého řádu. Jako student musel povinně v neděli do kostela, kde mu farář potvrdil účast ve zvláštním sešitku, který pak musel předložit ve škole. Důsledkem této nechvalně proslulé církevní praxe u mladých radikálních socialistů bylo naprosté vzdálení se jakýmkoliv myšlenkám na Boha. 201510212210_001První dělnická spartakiáda v roce 1921 na Maninách se konala Chaloupeckého zásluhou. Repro DR Byl nezlomný optimista, pevně věřící v marxistickou budoucnost světa. Rovnost byla podle něj přírodním zákonem, který se nakonec – chtě nechtě – musí prosadit: „Socialismus přijít musí, i kdybychom my nechtěli“. Na otázku „Proč se nazýváme sociálními demokraty?“ odpověděl: „Chceme demokratizací lidské společnosti dospět k socialismu“. Demokracii chápal jako „lidovládu“. Věřil, že jednou přijde čas, kdy „nebude vykořisťovatelů ani vykořisťovaných, zmizí rozdíly mezi lidmi, třídami a národy a vítězný proletariát v blankytu kultury bude slavit své obrození“. Rozkol hnutí Stává se, že historické události urychlí rozdělení nějakého dříve jednotného hnutí. V sociální demokracii tu roli sehrála první světová válka, která naplno ukázala zradu politických předáků, jejich příklon k nacionalismu, poté zrodila Říjnovou revoluci a nakonec přivodila vznik Československého státu. Vlivem toho všeho se socialistické hnutí rozpadlo na dva nesmiřitelné tábory. Zatímco jedni se upnuli k naději vyvolané událostmi v Rusku, druzí se rozhodli vsadit na masarykovské ideály. Chaloupecký se přiklonil k revolučnímu křídlu, které se vydalo cestou opozice, zatímco druhé křídlo, které si podrželo název sociální demokracie, se vydalo cestou spolupráce s buržoazií. Rozkol dělnického hnutí se projevil ve všech jeho složkách. Také v tělovýchovném hnutí, které bylo v té době úzce spjato s výchovou mládeže. Chaloupecký se pokusil znovu zorganizovat ty, kteří byli vyloučeni ze svazu DTJ (šlo o jednotlivce i celé jednoty), tím, že založil nový svaz – Federaci dělnických tělocvičných jednot. Stal se iniciátorem proslulé spartakiády na Maninách. Sport a tělovýchova byly tehdy pokládány za důležitý základ všech hnutí, která si kladla za cíl dosáhnout nějakých změn ve společnosti. Věřilo se, že otužování těla s sebou nese pokrok také v duševní činnosti a že budoucnost patří silným. Idealizovaný Spartakus byl v té době v mezinárodním dělnickém hnutí velmi oblíbený. Chaloupeckého zásluhou se pro masová cvičení na stadionu ujal název spartakiáda. Když poznal, že mnozí lidé odvozují název spartakiády od Sparty, napsal na vysvětlenou: „My jsme svým symbolem zvolili tvrdého vůdce vzbouřených otroků římských Spartaka právě proto, že byl opakem Sparťanů a Atéňanů i Římanů. Ti pouta sociálního útisku a zotročení po staletí udržovali, on, Spartakus, v čele svých sedmdesáti tisíc vzbouřených otroků římských se pokusil je naopak revolucí zlomit. Spartakus je první komunista činu, kterého zaznamenala historie. Po něm jsme pojmenovali svoji spartakiádu, svoje spartakovny, svoje Spartakovy skauty, své spartakovské činy. Být spartakovcem znamená vzepřít se činem ze sociálního otroctví ke svobodě. Ideálnějšího symbolu pro komunisty v dějinách není. Být Sparťanem však znamená ve světle dějin: otužovat sebe, abych mohl zotročovat jiné“. Chaloupecký odsuzoval anarchismus, protože jedině převzetí moci ve státě a v průmyslu může změnit úděl dělnictva (budeme sami sobě pány). K tomu ovšem bylo zapotřebí jednoty. Anarchisté by ho dnes patrně považovali za autoritáře. On totiž chtěl působit jako vychovatel a sjednocovatel dělnického hnutí. Mohl by v dnešní době s něčím podobným uspět? V plném obětování se velké ideji Ve spolkovém tisku vydával pravidelné články pod názvem Epištoly ke správním výborům našich jednot, v nichž dělnické mládeži zdůrazňoval potřebu kázně a smyslu pro solidaritu, neboť „přijdou doby krutého boje o zachování existence“. V „Epištolách“ jsou různé návody, jak a co dělat (jak vést schůze, jak udržovat pořádek ve spolkových knihách, jak zachovávat správnou hygienu a životosprávu (nepít, nekouřit, nekarbanit), jak se samovzdělávat... Dává tam také rady řečníkům, aby nepřednášeli něco jiného, než co si doopravdy myslí – nabádá k „harmonii slov a skutků“. Dokonce zde dává i návod, jak se chovat k přednášejícímu: „Po přednášce neprovázejte referenta po cestě ani na nádraží, nežádá-li toho sám. Bývá nitrně znaven a vyčerpán a rád si o samotě odpočine svým myšlenkám. Jeť i on duševním dělníkem a dobrovolnou oběť jeho agitačních cest dovede ocenit zas jen řečník sám.“ Učitel kolektivismu byl ve svém nitru velice sám. Muselo to být neobyčejně těžké. Chaloupecký prý byl strhujícím řečníkem. Měl mimořádný organizační a metodický talent. Dovedl s neobyčejnou lehkostí plánovat. Byl velmi aktivní. Psal do Tělocvičného ruchu, zakládal nové časopisy, pracoval v Dělnické akademii (po odtržení radikální levice v Proletkultu), byl činný v Dělnickém turistickém sdružení, založil Federovanou komunistickou osvětovou jednotu, vydával „Ilustrované přednášky pro dělnické samouky“. Některá svá díla vydal také pod pseudonymem. Pracoval tak horečně, že prakticky zemřel vyčerpáním – na špatně léčenou tuberkulózu. Stalo se tak 10. dubna 1922. O tři dny později na jeho pohřbu o něm prohlásil Antonín Zápotocký, že „padl v návalu své práce, v plném obětování se velké ideji“. V jeho případě to zřejmě nebyla fráze. Byl zpopelněn, neboť jako příslušník volnomyšlenkářské avantgardy nutně musel být i průkopníkem pohřbu žehem a nemít žádný hrob.