Od ateismu k víře

V čem jsem se v životě nejvíce mýlila? To je opravdu těžká otázka. Celý lidský život je vlastně neustálým zbavováním se omylů a iluzí – o světě, o životě i o sobě samém. Nakonec si člověk všechny ty omyly (které někdy mohly vést i k nesprávnému jednání) musí odpustit. A ztracené iluze si musí něčím nahradit. Nejlépe něčím, co už nelze ztratit. Obojí je snazší pro věřícího než pro ateistu. Ateista totiž musí odpustit sám sobě (což může být někdy hodně těžké), zatímco věřícímu odpouští Bůh, který ho zná lépe než on. A ten mu také namísto iluzí může poskytnout naději, tak potřebnou pro život. Jeden z mých největších životních omylů tkvěl právě v tom, že jsem víru v Boha pokládala za pošetilost, protože jsem měla nesprávnou představu o tom, co to vůbec znamená věřit. Nevěděla jsem, že můj zájem o témata studijního předmětu „vědecký ateismus“, který jsem projevovala už od střední školy, je vlastně zájmem o náboženství, ba dokonce že může být skrytou touhou po transcendenci, po navázání kontaktu s tím, co člověka přesahuje. Nevěděla jsem, že víra je hlubokou existenciální lidskou potřebou. A existuje-li tato potřeba, musí existovat také něco, co ji může naplnit. Podobně jako existují léky na různé neduhy, z nichž se potřebujeme uzdravit – chce to jen hledat, hledat a hledat – existuje také Bůh, který odpovídá na tuto naši existenciální potřebu – potřebu víry. Před několika lety jsem tedy udělala velký životní krok, který vůbec nebyl snadný – posunula jsem se od ateismu k víře. Přesvědčila jsem se totiž, že Bůh v našich životech skutečně působí, a to dokonce i tenkrát, když v něj nevěříme. Legrační bylo, že jsem v mládí ten svůj ateismus měla za tak životně důležitý, až jsem pokládala za nezbytné prověřit po této stránce každého kluka, se kterým bych se případně mohla nějak sblížit. Jeden víceméně kamarádský vztah jsem ukončila ještě dříve, než mohl přerůst ve vážnější známost, a to zejména z toho důvodu, že chlapec, s nímž jsem udržovala kontakt, byl věřícím katolíkem. A bylo mi čím dál tím více zřejmé, že jím také zůstane. Nebyl to jediný důvod, ale i tak jsem si myslela, že světonázorový nesoulad je zásadní překážkou partnerského soužití. Že je zkrátka zapotřebí si manžela správně vybrat i po této stránce, aby pak nedocházelo k nějakým nedorozuměním. A tak jsem ze vztahu raději vycouvala. Když jsem se později seznámila se svým nastávajícím (bylo to právě před třiceti sedmi lety, uprostřed prázdnin), pochopitelně jsem se co nejdříve snažila vyzvědět, jak na tom je se vztahem k náboženství. Jenže mi přišlo hloupé hned zkraje ho „kádrovat“, tedy ptát se ho na to už na první schůzce. Jinak se mi po všech stránkách zamlouval. Asi po týdnu známosti mě pozval na chatu svých rodičů. Pochopitelně v době, kdy rodiče byli zrovna na dovolené, kdesi daleko, takže nehrozilo, že by se náhle objevili. Byla to moc hezká schůzka až do doby, kdy jsem v jedné z místností spatřila černou cedulku s pozlaceným nápisem „Na Božím požehnání vše záleží“. Krev mi ztuhla v žilách. Nahlas jsem se neodvážila na nic zeptat, ale náladu jsem z toho měla dost pošramocenou. Po pár dnech nejistoty jsem se rozhodla jít s pravdou ven – tedy s pravdou o své „vědecko-ateistické“ orientaci. A tak se všechno vyjasnilo. Kámen mi spadl ze srdce. Můj nastávající nebyl z věříci rodiny. Byl ateista. Cedulku někde našla jeho mladší sestra („…ségra to asi někomu zabavila…“). A ačkoliv nápisu příliš nerozuměla, cedulka se jí tak zalíbila, že si ji postavila na poličku ke svému lůžku. Čímž ve mně, neplánované návštěvnici, způsobila velký duševní zmatek. Když jsme si s mým budoucím mužem po několika dnech všechno vysvětlili, zasmáli jsme se tomu, a ještě léta pak na to vzpomínali. Tenkrát ani jeden z nás netušil, jak se časem všechno obrátí – že nikoliv manžel, nýbrž já sama se jednou dám na cestu víry, která ve mně kdysi vzbuzovala takový odpor. Chtě nechtě se mi při tom vybaví přísloví: Člověk míní, Pánbůh mění. Manžel se poměrně brzy vyrovnal s tím, že má doma místo ateistky křesťanku. I když zpočátku to bylo pro něj velké překvapení. Člověk si opravdu nikdy nemůže být jist, koho si vlastně bere za manžela nebo za manželku.