Nevědomí a Bůh

Křesťanství je monoteistické náboženství. Monoteismus vyznává jediného Boha, Bůh je jeden, protože není jenom můj, jenom tvůj, nebo jenom jeho. Bůh je Bohem všech lidí. On spojuje. A Bůh je jeden, protože není jiný bůh na moři, jiný na pevnině, není bůh pro to a pro ono, ať už máme na mysli místa nebo lidská konání. Bůh působí kdekoliv a kdykoliv. Monoteismus však není jeden. Různí monoteisté mohou věřit každý v úplně jiného Boha, což je poměrně známá věc. Dokonce i dva křesťané se mohou v pojetí Boha trochu lišit. Natolik už se rozrůznili. Ve škole mě učili, že monoteismu předcházel polyteismus. Z hlediska ateismu, tehdy vládnoucího, byl monoteismus celkem logicky vzato historický pokrok – čím méně bohů, tím lépe. Nejlépe vůbec žádný. Až mnohem později jsem se dočetla, že monoteismus prý je starší. Lidé však mají neodolatelný sklon k polyteismu - ten má proto tendenci opakovaně se vracet. Nakonec i v dnešní „civilní“ podobě – stručně vyjádřené známou větou „každý má svou pravdu“. Anebo ještě také ve zvyku uctívat „nižší bohy“ - například peníze, moc, slávu. Křesťané věří, že Bůh je v člověku (a obráceně - člověk je v Bohu). Věřícímu stačí Bohu důvěřovat, svěřit se do jeho moci. Lze k němu vysílat prosby. Ježíš řekl: Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno! Zatímco pohané museli vzýváním a obětováním pamatovat hned na toho, hned na onoho boha. Křesťanství bylo v tomto směru pokrokem. Křesťanství vyšlo před dvěma tisíciletími z přísně monoteistického judaismu, jehož první přikázání zní „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“. Je to upomínka na nesvobodné postavení Božího lidu v Egyptě. Hebrejský výraz pro Egypt je stejný jako pro utrpení v protikladu, čili znamená jakýsi život v rozdvojení. Je to jistě těžko snesitelné. Každý izraelita měl být Bohu věrný, aby znovu neupadl do rozdvojeného života v otroctví, kdy člověk nekoná, co chce, ale to, co musí. Kdy ani nemůže dát najevo, kým ve skutečnosti je. Je však otroctví osobním problémem otroka? Nebo je to zároveň problém lidské společnosti? Určitě každý odpoví, že jde o společenský problém. Je těžké být svobodný v nesvobodné společnosti. Proto Židé uprchli z egyptského otroctví společně. Aby mohli také společně dosáhnout svobody, když v Egyptě to možné nebylo. A společný Bůh jim k té společné svobodě dopomohl. Nevědomí Dvacáté století přináší rychlé šíření ateismu, zejména v Evropě. Čím dál tím víc lidí si začíná myslet, že Bůh (o němž měli zkreslenou představu) je pohádka, protože jeho existenci nešlo vědecky dokázat. Nešlo ji však ani vyvrátit. Místo na Boha se lidé zaměřují na zkoumání psychiky. Začínají zkoumat nevědomí, tedy oblast lidské psychiky ležící mimo sféru vědomí, které nás zbavuje přebytečných informací. Nedávno jsem se dočetla, že 98% mozkové činnosti probíhá na úrovni nevědomí a jen dvě procenta na vědomé úrovni. Nemám o těchto věcech mnoho znalostí, avšak představuji si, že nevědomí je něco, co je nejen v našem mozku, ale i mimo nás; něco, co není závislé jenom na našem těle. Proto to máme my lidé společné. Možná se tomu společnému neříká nevědomí, jenže já nevím jak, tak zůstanu prozatím u pojmenování „vnější nevědomí“. Je-li nevědomí takové, jak si ho představuji, tedy je-li to něco, co lidi určitým způsobem přesahuje a co je propojuje, potom není jen psychickou, ale i duchovní realitou. Co když nakonec to nevědomí není ani tak nevědomé? Může jít o oblast, která je v posledku kontrolována mnohem vyšším vědomím, než je to naše lidské. My křesťané ho dobře známe. Je to Bůh - pramen veškerého života. Nechci tvrdit, že nevědomí a Bůh jsou jedno a totéž, ale jistá souvislost mezi nimi je. Něco takového samozřejmě nelze dokázat, ale nelze to ani vyvrátit. Ukazuje se, že víra není nesmyslná, přesto dnes křesťanství příliš netáhne. Místo toho se znovu vrací na scénu pohanství (i když v trochu jiné podobě). Protože lidé mají rádi změny, a taky rádi chodí svou cestou, rádi se starají o sebe a o své osobní štěstí. Pokládají to za své právo. Křesťanství se často vytýkají nedostatky a chyby způsobené jeho vyznavači v minulosti, včetně současných kněžských afér. A hlavně prý omezuje lidskou svobodu. Je to zvláštní, vždyť Bůh byl v minulosti chápán jako osvoboditel z otroctví. Vedle toho se objevují různé nauky zabývající se působením na nevědomí (myslím, že se tomu říká sugesce a autosugesce). Jsou teorie, které tvrdí, že nevědomí může za nemoci i za zdraví, čemuž docela věřím. A tvrdí také, že v osobním nevědomí jsou díky různým civilizačním traumatům zakódovány dokonce takové věci jako je chudoba. Díky stimulaci osobního nevědomí se lze nejen uzdravit, ale prý tak lze i zbohatnout (http://nasregion.cz/neuveritelne-pribehy-kdy-moc-podvedomi-dokazala-zazraky-byt-zdravy-a-bohaty-je-vysadou-vule-70162?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu ). Ovlivňování nevědomí má zřejmě nahradit klasickou modlitbu k Bohu. Nelíbí se mi, že to tak trochu vzbuzuje dojem, jako by chudoba byla osobním problémem lidí, co si neumějí poradit s vlastním nevědomím, které je chápáno jako jakýsi služebník vědomí. Na rozdíl od Boha, který nejen plní lidská přání, ale dává mu i povinnost starat se o bližní. Máme se smířit s tím, že sociální rozdíly se budou zvětšovat, protože lidé mají chudobu zakódovanou v mozku? Nebo máme proti tomu něco dělat? Dovedu si představit, že ve společnosti, kde vládne tvrdé soupeření, kde se každý stará o své zájmy a každý má svou pravdu, jedinec intuitivně odhaduje své šance naplnit vlastní potřeby, zkoumá požadavky společnosti a srovnává je se svými osobními schopnostmi a možnostmi. Ví, co může, a co nemůže nabídnout. Zatímco někdo si je jist, že se prosadí, někoho jiného může přemoci strach z budoucnosti, protože se cítí slabý. Ví, že příliš neuspěje a jeho okolí ho v tom může ještě utvrzovat. Když člověku chybí důvěra v život a v lidi (respektive víra v Boha a jeho lásku), může být narušeno jeho psychické i tělesné zdraví. Víra, která člověka vede k navázání spojení s Bohem, mu v tom zcela určitě pomáhá. Zvyšuje jeho životní šance. Ale je těžké uvěřit v Boží lásku, když se člověk nachází v kritické situaci (ať fyzické, duševní či hmotné) a opuštěn. Je těžké uvěřit v Boží lásku, pokud společnost (nebo aspoň společenství) neplní svou úlohu. Proto je mnohem lepší, když lidé tvoří obce, kde si pomáhají navzájem a vytvářejí tak jeden druhému příznivější prostředí. Protože v takovém prostředí může Bůh daleko lépe ukázat člověku svou lásku, než v prostředí, kde se každý stará sám o sebe. Bůh chce být Bohem všech lidí, protože jím je. Proto není dobře zbavovat se křesťanství a nahrazovat ho individuální spiritualitou nebo psychologickými triky.