CESTA KŘESŤANA

Svět je čím dál tím menší a lidé si v něm vzájemně hledí do oken i do talířů. Každý každého může nějak ovlivňovat či napodobovat ho, a to po všech stránkách, tedy i po stránce duchovní. A tak sotva vyšel ateismus z módy, začali se bývalí křesťané, nebo spíš jejich potomci, poohlížet po cizích duchovních proudech. Křesťanství se jim totiž jevilo jako beznadějně zastaralé, ideologické, patriarchální, totalitně-univerzalisticko-uzurpátorské a jánevímjaké ještě. Kladly se mu za vinu všechny nectnosti západní civilizace, jež si od šedesátých let 20. století sype popel na hlavu za to, že ovládala svět (zatímco teď prý už se snaží to nedělat). Upadající křesťanskou víru začal nahrazovat eklekticismus různých náboženských směrů. Tato nezávazná kvazireligiozita, která je vším možným, jen ne uceleným duchovním systémem, se někdy nazývá Nový věk (New Age). Encyklopedie nových náboženství se o Novém věku vyjadřuje slovy: „Ať se o něm řekne cokoliv, může to být pravda.“ A všímá si i jistého konzumního přístupu ke spiritualitě, jímž se vyznačují někteří jeho příznivci. Nechci nikoho urazit. Jistě se najdou i lidé, kteří sami sebe k Novému věku počítají, a přitom jejichž přístup k duchovním věcem vůbec není povrchní. To, že se Bůh stal člověkem, bylo ve své době něco naprosto neslýchaného a kacířského. Foto Apostolic Information Service Dnešní doba, vyznačující se neustálou změnou pravidel a dekonstrukcí naprosto všeho, nepřeje stálosti. Proto přibývá lidí, kteří hledají nějaký pevný bod. Do popředí zájmu duchovně hladovějících obyvatel Západu se dostává nejen spirituální mix, ale i ucelené duchovní systémy –například buddhismus, jemuž se výše jmenované nectnosti křesťanství kupodivu nepřipisují. Naopak se většinou pokládá za vzor nenásilí, ačkoli ani jeho minulost není zdaleka tak čistá, jak si lidé myslí. I buddhisté páchali špatné skutky, dokonce i ve jménu své víry. Co však na něm asi nejvíc přitahuje dnešní Evropany (a co se jim patrně jeví jako pokrokovější duchovní forma), je absence Boha. Buddhismus vypadá spíš jako filosofie než jako náboženství. Bývalým ateistům, kteří se necítí nijak zavázáni domácí tradici, se náboženství bez Boha jeví jako pro ně stvořené. Západní člověk čím dál tím častěji touží, aby jeho život měl nějaký hlubší smysl, aby nežil povrchně. Proto hledá vlastní duchovní cestu. Často netuší, že i křesťanství je možné pojmout jako duchovní cestu. Že mu nechybí nic z toho, co nabízí buddhismus, nýbrž naopak, obsahuje něco navíc. Osobní rozměr tajemné hlubiny bytí. Boží přítomnost. Křesťan není na své cestě sám, nestojí opuštěný vůči neosobnímu kosmickému řádu, který ve východních duchovních naukách zaujímá místo Boha a s nímž je zapotřebí být v souladu. Může si ponechat své lidské emoce, které by v buddhismu možná znamenaly přítěž, jíž je zapotřebí se zbavit. Jeho vnější dobré skutky nejsou jeho zásluhou, nemusí se starat, zda je jeho cesta v souladu s kosmickým řádem, jako se musí starat stoupenci různých východních směrů, ani o svou dobrou pověst, dobré jméno čili o svou slávu, jak to vyžaduje například cesta samuraje, jemuž při hrozbě porušení cti nezbývalo než spáchat rituální sebevraždu, neboť dobré jméno bylo vlastně důležitější než on sám. Kosmický řád nezná slitování. Kosmický řád převrácený naruby Něco jiného platilo v křesťanství, ba částečně už ve Starém zákoně, z něhož křesťanství vychází. Lidé uzavírali smlouvu s Bohem a byli odpovědní jemu, nikoliv neosobnímu kosmickému řádu. Žádné porušení řádu nemohlo člověka navždy znemožnit, protože za tím řádem stál Bůh. Nikoliv abstraktní, nade vše povznesený Bůh filosofů, nýbrž tajuplný, avšak milosrdný Bůh Abrahamův. Bůh odpouštějící morální poklesky, pokud se k nim dotyčný přiznal a projevil vůli k nápravě. Už u Ezechiela čteme: „Kdyby se svévolník odvrátil ode všech svých hříchů, jichž se dopouštěl, a dbal by na všechna má nařízení a jednal podle práva a spravedlnosti, jistě bude žít, nezemře“. Bůh hříšníky nezavrhoval, ale přál si jejich nápravu. Věděl totiž, že lidé, kteří v minulosti mravně selhali, se mohou v budoucnu ukázat lepšími než ti, kteří jednali vždy bezchybně. Boží milosrdenství a jeho láska k člověku se ještě markantněji projevila v křesťanství. Ježíš převrací veškerý kosmický řád naruby i s jeho spravedlností. To, že se Bůh stal člověkem, bylo ve své době něco naprosto neslýchaného a kacířského. Bůh se snižuje, přijímá hříšníky (narušitele řádu), dává za ně svůj život, a tím jim umožňuje žít nový život ve své blízkosti. Člověk je důležitější než kosmický řád. Nemusí a nemá páchat sebevraždu, aby očistil své jméno. Může začít znovu a lépe. Odpuštění přitom vůbec neznamená o nic se nesnažit. Naopak. Boží blízkost pomáhá člověku, aby své nectnosti uviděl a zbavoval se jich, aby se stal dokonalejším, aby dal svému životu nový směr a pevný základ. To je velmi důležité a stále to platí. Toto nemá být výzva „dejte se k nám, aby nás bylo víc“. O novém „postreligiózním“ pojetí křesťanské víry – nikoliv jako ideologie, s níž lze buď souhlasit, nebo nesouhlasit – nýbrž jako duchovní cesty se nedávno zmínil Tomáš Halík ve svém rozhovoru pro Salon Práva. Halík vybízí k „objevení hlubšího chápání (křesťanské) víry, její spirituální a etické dimenze“. Cesta křesťana neznamená, že musíme odjet někam daleko, abychom tam vedli duchovní život. Nejde o cestu prostorem odněkud někam, ale o životní cestu, na níž se setkáváme s Bohem jako se svým průvodcem. Můžeme zůstat tam, kde jsme, s lidmi, se kterými žijeme, a přitom můžeme všechno uvidět jinýma očima, což změní celý náš život. A nejen náš. V křesťanství máme velký duchovní potenciál, i když se nám dnes může jevit jako zastaralé či zdiskreditované. Tohle není výzva k návratu k tradici a k opuštění cizích náboženských směrů, nýbrž výzva k zamyšlení. Pokud se křesťanství jeví jako zdiskreditované, kdo jiný by ho měl očistit a vrátit mu tvář než právě my, potomci křesťanské Evropy?