KÁZÁNÍ ze 7. července 2019

1.Timoteovi 1,12-17 Děkuji našemu Pánu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, že mě uznal za spolehlivého a určil ke své službě, ačkoli jsem byl předtím rouhač, pronásledovatel a násilník. A přece jsem došel slitování, protože jsem ve své nevěře nevěděl, co dělám. A milost našeho Pána se nadmíru rozhojnila a s ní víra i láska v Kristu Ježíši. Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného přijetí: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě, avšak došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří, a tak dosáhnou věčného života. Králi věků, nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému Bohu buď čest a sláva na věky věků. Amen. Milé sestry, milí bratři, ústředním sdělením této perikopy je vyjádření Pavlovy vděčnosti za to, že se mohl stát z milosti Boží šiřitelem evangelia, dobré zprávy o odpuštění hříchů a o spáse skrze smrt a vzkříšení Ježíše Krista, přičemž právě fakt, že on sám býval těžkým hříšníkem, nejlépe dosvědčuje moc Kristova odpuštění. Kdybych si měla vybrat oblíbenou postavu z biblických textů, tak by to byl právě apoštol Pavel. A to přesto, že jsem žena, a Pavel prý ženy podceňoval, což si dnes myslí i mnozí křesťané. Já to tak ale nevnímám, protože jsem se zaměřila na to, co je podstatné a ne na to, co je nepodstatné, co je jen jakýmsi dobovým průvodním znakem. Podstatné věci v Písmu jsou trvalé a nepomíjivé, zatímco nepodstatné informují o historickém rámci a charakteru doby, v níž se děje odehrávají. O Pavlovi máme poměrně dost informací z jeho listů i ze Skutků apoštolů. Přesto si o něm někteří lidé udělali nesprávnou představu, protože si z něj vybrali právě to nepodstatné. Nebo ho špatně pochopili. Víme, že Pavel byl Židem z pokolení Benjaminova, farizej, narozený ve městě Tarsu v Kilíkii – římské provincii, ležící v dnešním Turecku. Obyvatelé této provincie obdrželi už několik desítek let před Kristem římské občanství, což se Pavlovi nejednou hodilo, jak víme ze Skutků. V mládí patrně nabyl dobrého vzdělání, mluvil hebrejsky i řecky, studoval v Jeruzalémě u rabína Gamaliela, váženého člena židovské velerady, čili sanhedrinu. Možná mohl udělat teologickou kariéru, mohl se sám stát členem velerady. Ale Bůh s ním měl jiný záměr. Pavel byl přesvědčen, že povinností každého Žida je držet se Mojžíšova zákona stůj co stůj, a všechny odpadlíky že je nutné ztrestat. Proto se stal pronásledovatelem těch, kdo tvrdili, že ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Ježíš je Mesiáš a Bůh. Často se mluví o Pavlově konverzi, ale on nekonvertoval ve smyslu změny vyznání či změny náboženství. Celý svůj život se považoval za Žida. Vůbec neměl v úmyslu založit nové náboženství. Pavel, ještě jako pronásledovatel církve, zažil (snad se to tak dá říci) teofanii. Zjevil se mu vzkříšený Ježíš. Uslyšel jeho hlas. Teofanie, zjevení Boha, se v dobách Staré smlouvy považovala za mimořádný zážitek, při němž se člověk ocitá v nebezpečí smrti, což ho, zcela pochopitelně, trvale a nesmazatelně poznamená. Po svém setkání s Ježíšem před městem Damašek a po třídenní slepotě, z níž ho probral Annaniáš, Pavel zcela změnil své smýšlení a chování. Namísto pronásledování bývalých nepřátel běží, sotva se zotavil, do synagogy, aby tam kázal o Ježíšovi. Zcela se otevírá nově poznané pravdě, svěřuje Ježíšovi celý svůj život. Nenechává si žádná otevřená „zadní dvířka“, nenechává si část života pro sebe, pro své soukromí, ale cele se staví do služby Pánu, který ho uznal za hodna své služby. Pokud se vůbec modlí za něco osobního – například aby mu byl odňat „satanův osten“ z těla, nedělá to proto, aby měl větší pohodlí, ale aby mohl odvést ještě více práce pro Pána. Aby mohl předat ještě více lásky těm, které mu Ježíš svěřuje. Možná, že náhodného čtenáře tohoto Pavlova listu Timoteovi, kterého považoval za svého duchovního syna, napadne, proč vlastně Pavel píše o své nevěře? Vždyť odjakživa byl horlivým věřícím Židem! Nikdy v ničem neselhal. Dokonce se tím v jiném listu téměř chlubí. Snažil se být Bohu věrný až do krajnosti. Možná překvapí i ta neslýchaná sebekritičnost, která z oněch vět zaznívá. Asi se to bude zdát těžko pochopitelné. Označuje se jako rouhač, pronásledovatel a násilník - v Bibli Kralické „rouhač, protivník, a ukrutník“. Nedávno jsem vyslechla záznam staršího rozhlasového pořadu Sváteční slovo, kde se ptali jednoho známého teologa, proč se vlastně Pavel těmito řádky staví do role takového hříšníka. Proč používá tak silná slova? Teolog se vyjádřil, že Pavel tak o sobě mluví proto, protože ten, kdo chce, aby jiní lidé činili pokání, jim nemůže říkat: vy jste hříšní, zatímco já ne, ale že musí jít ve všem příkladem. To trochu vyvolává dojem, jako by to Pavel napsal z povinnosti. Nebo aby ukázal Timoteovi, jemuž list adresuje, jak je pokorný. To jistě nebude pravda. Proč to tedy vlastně napsal, když to, čeho se dopustil proti Ježíšovým učedníkům, jak sám říká, mu bylo odpuštěno, protože nevěděl, co dělá? Bylo mu skutečně odpuštěno. Jenže ty násilné činy se bohužel staly. On se jich opravdu dopustil, i když nevěděl, co dělá. Byl při kamenování Štěpána a pak zatýkal křesťany, kteří byli jeho přičiněním odsuzováni židovskou radou ke čtyřiceti ranám bez jedné. Čili k trestu, který později sám zažil na vlastní kůži, dokonce pětkrát, jak se o tom zmiňuje v druhém listu Korintským. Možná i k horším trestům. Když mu tedy při setkání s Ježíšem, jak je psáno ve Skutcích, spadly klapky z očí, uviděl v hrůze sám sebe. To, čeho se dopustil v domnění, že tím slouží Bohu. Viděl, že chtěl v dobré víře činit dobře a místo toho činil zle. Hluboce litoval a zároveň poznal, že člověk bez Ježíšova Ducha není schopen dostát spravedlnosti. Řídit se Zákonem je naprosto nedostačující. Farizeové, k nimž dřív patřil, si ovšem mysleli opak. Pevně věřili, že každý příslušník židovského národa dojde spásy vlastním úsilím, dodržováním Zákona, a sami o to všemožně usilovali. Nebyli to hříšníci v tom smyslu slova, jaký mu obvykle přikládáme. Věřili Písmu, věřili v poslední soud, i v příchod Mesiáše, i když v jejich představách měl vypadal jinak než Ježíš. Mesiáš podle jejich názoru mohl přijít teprve tehdy, až všichni Židé budou přísně a bez výjimky žít podle Zákona, který dal Bůh Mojžíšovi. O to se zasazovali. Byli vzdáleni od Boha, domnívali se, že Bůh už vyslovil všechno, co chtěl svému lidu sdělit. Zbýval jim Zákon. Na ten se tedy fixovali. Dodnes věřící Židé očekávají Mesiáše a dodržují všech 613 příkazů svého Zákona. Něčemu podobnému (i když s mnohem menším počtem příkazů a zákazů a s univerzální platností) prý věří muslimové. Totiž tomu, že lidé se rodí dokonale schopni plně dodržovat Boží požadavky. Schopní zůstávají, i když zhřešili. Potřebou lidstva není spása, nýbrž poučení se. Žádného Spasitele k tomu není zapotřebí. Tečka. My však víme, že je tomu jinak. Lidské poznání ani dodržování zákonů nestačí. Člověk je nakažen hříchem a potřebuje Kristovo vykoupení. Potřebuje přijmout jeho Božího ducha. Ale zpět k perikopě. To, že Pavel sám sebe označuje za hříšníka, který nezaslouženě došel milosti, tedy naprosto odpovídá tomu, co se stalo. Pavel je plně srozuměn i s tím, že Bůh si přeje, aby právě on sloužil jako doklad Jeho milosrdenství, doklad Boží moci a moci evangelia, které může přijmout i ten největší hříšník, a bez ohledu na minulost dojít spásy. Co přijal, to předával dál, aby Bůh mohl skrze něj rozhojňovat svou milost. V Pavlových listech můžeme vnímat zvláštní směs pokory a hrdosti. Místo učitele zákona se neplánovaně stal učitelem evangelia. Podřídil se zcela Boží vůli a zároveň shledal, že právě toto byl ten důvod, pro který se narodil, že je to vlastně nádherná věc. Používá dokonce slov, kterých užívali starozákonní proroci – říká, že byl ke svému poslání vyvolen už v těle matky. Pavlovy protiklady vyvolávají zvláštní, až paradoxní dojem. Na jedné straně říká, že je tím nejhorším hříšníkem, který si ani nezasluhuje být apoštolem, protože pronásledoval církev, na druhé straně o sobě hrdě říká, že je povolán Ježíšem Kristem a Bohem Otcem, nikoliv lidmi. Neměl ani pocit, že by se měl nějak podřizovat Ježíšovým původním učedníkům, kteří se v Jeruzalémě „těšili zvláštní vážnosti“. Pavel byl a stále je mnohými nevěřícími považován za nekonzistentního (rozporuplného) člověka, který doporučuje jednou to, jednou ono. Jednou je pod zákonem, podruhé bez zákona, je mužem dvou jazyků, dvou kultur, Židům je Židem, slabým je slabý, jednou se zlobí na Židy, kteří nepřijali Ježíše za Mesiáše, jindy se jich zastává. Sám obřezán, jiným obřízku zapovídá, každého se snaží získat. Atéňanům se snaží přiblížit myšlenkou, že Neznámý bůh, jemuž oni z opatrnosti postavili památník, je vlastně jeho Bůh, tedy Bůh nás všech. V nepodstatných věcech byl ochoten maximálně se přizpůsobit, až vypadal tak trochu jako oportunista. Nedělal to však kvůli sobě, aby měl z toho nějaké výhody, nýbrž proto, jak sám naznačoval, aby lidi získal pro to zásadní – tedy pro Krista. Jeden z církevních otců, Jan Zlatoústý, to vysvětloval tak, že Pavel se vlastně choval jako moudrý lékař. Lékaři prý také radí pít někdy teplé nápoje, jindy studené, jednou radí hodně jíst, podruhé nařizují půst. Pokaždé něco jiného, protože každý člověk je jiný, i nemoci bývají různé a cílem je uzdravení trpícího. Nedávno jsem četla, že jeden významný exegeta římskokatolické církve, dnes už zemřelý, napsal o Pavlovi: „Člověk nespokojený, neklidný, protože vždy toužil po absolutnu, vždy chtěl jít do hloubky... Dnes potřebujeme Pavla. Pavlova přítomnost jako osten v těle církve je neustálou potřebou, kterou nelze popřít“. Ano, římskokatolická církev má sice papežský úřad, který je pokládán za stolec svatého Petra, ale nemá žádného Pavla. Ani mít nemůže. Kdyby se dnes objevil někdo Pavlova formátu, určitě by se nenechal vtěsnat do církevních struktur. A rozhodně by se nezastavil u hranic římskokatolické církve. Je pozoruhodné, že autoru oněch vět chybí v církvi Pavlův osten, ale nijak nepostrádá Pavlovu lásku, kterou však Pavel pokládal za nejdůležitější. Milé sestry, milí bratři, přejme si, abychom aspoň zčásti uměli milovat druhé tak, jako to uměl Pavel. Abychom jako on uměli být našemu Pánu vděční za to, že si nás vybral proto, aby na nás mohl ukázal své milosrdenství. A zopakujme si s Pavlem: Králi věků, nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému Bohu buď čest a sláva na věky věků. Amen.