O neodplácení zlých skutků

„Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘ Ale také: ‚Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.‘ Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“ (Řím 12,17-21) Milí bratři, milé sestry! Občas slýchám od různých lidí, dokonce i od některých křesťanů, jak se prý Pavlovo učení liší od učení Ježíšova. Já osobně s tím nesouhlasím a myslím si, že Pavel byl věrným následovníkem Ježíšovým. Lze tak soudit z mnoha jeho výpovědí. Vlastně i dnešní perikopa to dokazuje. Neodplácení zlých skutků je velkým přínosem Ježíšovým. Jak vyplývá ze Starého zákona (Exodus 21, 23-25), dřívější morálka byla postavena na odplatě: „Jestliže o život přijde, dáš život za život. Oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, modřinu za modřinu, jizvu za jizvu.“ V dobách, kdy Mojžíš vedený Božím duchem, psal Tóru čili Pentateuch, byla odplata zlých skutků základem Boží i lidské spravedlnosti. Dříve se slovo hřích krylo se slovem dluh. Někdo někomu vzal život, a proto jeho rodině dlužil ten svůj. Spravedlnost znamená dát každému, co mu patří. Odplata tak připomíná jakési účetnictví: má dáti – dal. Proč byl ten zákon tak přísný? Tělesné či duševní utrpení zanechává, pokud není odpuštěno, nesmazatelnou stopu v lidské psychice. Nazýváme to resentiment, zatrpklost. Utrpěná křivda vyvolává touhu po odplatě, která nemocné duši uleví. Proto se odplata praktikovala. Měla smazat křivdu. Jenže odplata často vyvolávala novou touhu po odplatě u toho, komu bylo odplaceno, protože ten se ne vždy s odplatou smířil. Nepřijal ji jako spravedlnost. Tak mohlo vznikat nekonečné řetězení zla, kdy jedna pomsta stíhala druhou. Dnes si někteří lidé myslí, že není-li na světě spravedlnost, není ani Bůh, protože jak by prý mohl dopustit, aby se děly hrozné věci. V dobách Starého zákona tomu však bylo naopak. Bůh byl ten, kdo se zlobil, když lidé porušovali zákon, když nebyli schopni mezi sebou udržet spravedlnost. Za hříchy, jimž lidé nebyli schopni se vyhnout, se pak přinášely krvavé zvířecí oběti. Hříchy se smývaly krví. Nakonec Ježíš, aby z toho člověka vysvobodil, zaplatil svou vlastní krví. Vyrovnal za nás náš účet, čímž jsme byli vymaněni z moci zákona i z věčného koloběhu překračování zákona a odplaty. Už nás nebudou pronásledovat minulé viny ani zatrpklost z toho, jak bylo ublíženo nám. Je nám odpuštěno a my můžeme začít nový život, nezávislý na naší minulosti. I my sami máme odpouštět, máme se snažit jednat spravedlivě – jak je psáno v Římanům 6, 13 - „propůjčovat sami sebe a své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti“, ale neměli bychom chtít být vykonavateli spravedlnosti ve smyslu odplaty za něco, co špatného nám udělali druzí. Nemáme lidi soudit, protože soud je vyhrazen Bohu. Pavel se v tomto nijak neliší od Ježíše, protože z evangelií je patrné, jaký postoj k odplatě měl Ježíš. „Kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť.“ Mt 5, 39-40. Když se však křesťanství stalo oficiálním náboženstvím, uzavřelo spolek se světskou mocí a rozšířilo se po celé Evropě, nevěnovala se tomu příliš pozornost. Anebo to mocní začali vykládat ve svůj prospěch. Vždyť kdyby to lidé vzali vážně, nemohlo by se válčit ani popravovat. Problém neodplácení zlého byl vždy velmi diskutovaný. Mnoho lidí se snažilo dokazovat, že s takovou (tedy kdyby se neodplácelo) by se společnost dostala do hrozného stavu a vládla by v ní naprostá zvůle. Jiní trvali na doslovném znění evangelijních textů: Křesťan nemá vést jiný boj než boj duchovní. Ale potom ani nemůže být součástí mocenských struktur, protože světská moc disponuje násilím a nemůže jinak. Toho se opravdový křesťan nesmí účastnit. Na této zásadě stál například Petr Chelčický a dlouhou dobu po něm i Jednota bratrská. Dnes se o lidech, kteří odmítají bojovat, říká, že jsou pacifisté. Za Komenského časů se mluvilo o irénismu, i když to neznamená úplně totéž. Významným pacifistou, který odmítal jakékoli válečné konflikty, včetně obranných válek, byl i Lev Nikolajevič Tolstoj. K zásadě neodporovat zlému došel i on. Nevěděl ani, jak tím navazuje na Petra Chelčického a původní Jednotu bratrskou. Na to byl dodatečně upozorněn jedním českým badatelem. Jednotu bratrskou neznal, ale moravské bratry Tolstoj znal aspoň z doslechu. Tolstého „neodporování zlu“, bylo často vulgarizováno. Tolstoj byl líčen jako naivní hlupáček a hlasatel pasivity, ale tak to vůbec nebylo. Tolstoj věděl, že se zlu odporovat má, připouštěl však jen nenásilné prostředky boje. Nešlo tedy o žádné absolutní neodporování zlu ve smyslu naprosté pasivity, ale o „neodporování zlu násilím“. Mohlo se však odporovat nenásilnou formu boje - například stávkou, demonstrací. Odmítání násilí se v té době často vyjadřovalo odepřením vojenské služby (případně jiného nemorálního příkazu „vrchnosti“), což Tolstoj velmi doporučoval. Na Tolstého navazovaly takové osobnosti jako Mahátmá Gándhí a Martin Luther King, které by asi nikdo nenazval pasivními. S Tolstým však polemizoval Tomáš Garigue Masaryk, který se mu snažil dokázat, že „humanita nezakazuje se bránit v krajním případě také železem…“. Neútočit sice, ale bránit se, to ano. Každý z nich stál v této otázce na jiné pozici, i když v některých věcech se shodli. Masaryk byl politik, budoucí státník, proto zaujímal postoj občanský, politicky odpovědný, zatímco Tolstého postoj k politické moci (tehdy samoděržaví) byl odmítavý, dalo by se říct nenásilně anarchistický. A zdůvodňoval ho právě evangeliem. Je těžké rozhodnout, kdo měl víc pravdy. Jednoznačný návod, jak se zachovat, patrně neexistuje. Když někdo ublíží nám, můžeme mu jistě odpustit, pokud jsme toho schopní. Kdybychom se však stali přímými svědky toho, jak někdo napadl bezbranného, těžko by se naše svědomí utišilo tím, že přece nemáme odporovat zlému. Museli bychom proti útočníkovi zasáhnout nebo si aspoň přiznat, že se bojíme o sebe, možná i to, že jsme zbabělci, a doufat v Boží odpuštění. V perikopě je použito slovo nepřítel. Také v evangeliích se mluví o nepříteli, ke kterému je zapotřebí přistupovat s láskou. Možná nás to povede k zamyšlení, proč je potom ještě nepřítelem? Proč ho nazývat nepřítelem? Ve skutečnosti křesťan nemá mít nepřítele z vlastní vůle. Jeho nepřítelem je jenom ten, kdo se pro nepřátelské chování sám rozhodne. Vždyť Ježíš v evangeliích mluvil o tom, že svět ho nenávidí a bude nenávidět i jeho učedníky, protože se vymykají měřítkům světa. Lidé mají někdy sklon myslet černobíle nebo ideologicky: Buď se mnou souhlasíš, jsi na mé straně a tedy jsi přítel, nebo jsi můj nepřítel. A někdy těžko snášejí pravdu, kterou by křesťané neměli zapírat. V perikopě je citace ze Starého zákona. Pavel z něj někdy cituje - snad, aby svým slovům dodal větší váhu. Tak je tomu i v tomto případě. Slova „Má je pomsta, já odplatím“ se vztahují k Dt 32, 35 - Má je pomsta i odplata, přijde včas a jejich noha zakolísá, den jejich běd se blíží, řítí se na ně, co je jim uchystáno." Bůh ukazoval už v tehdejších dobách, že některé nespravedlnosti potrestá sám. Na Deuteronomium se odvolává i autor listu Židům 10, 30: „Vždyť víme, kdo řekl: „Já budu trestat, má je odplata.“ Nedávno mě při jedné diskusi zarazil názor člověka, který označil zásadu „milovat své nepřátele“ (a tedy neodplácet jim, co spáchali zlého) za pragmatickou. Pragmatismus tvrdí, že pravdivé je to, co je užitečné. To, co se osvědčilo v praxi. Když se tedy ukáže, že neoplácení zlých skutků vposledku vede k jediné správné cestě ven ze spirály násilí (k přetržení řetězce zla), začne se to možná někomu jevit jako pragmatické a rozumné. Takhle se na to možná dívali T.G. Masaryk nebo Karel Čapek, protože oba patřili k filosofickým pragmatikům. Ale mně se to slovo nelíbí. Ježíš nebyl žádný pragmatik. Ježíšův pokoj je jiný než pokoj, o který usiluje svět. Stejně jako jeho svoboda je jiná, než svoboda světa. Filosofové nahlížejí na Ježíše filosoficky. My, obyčejní křesťané usilujeme o to, abychom vešli do Jeho království. K tomu nám ovšem nedopomůže pouhá snaha o dodržování pravidel. Ani Desatera ani těch Ježíšových návodů o milování bližních a dokonce i nepřátel. Nelze se upínat k dodržování pravidel a očekávat, že se tím staneme lepšími. Spíš bychom měli přemýšlet, jaký člověk se vlastně nechá přemoci zlem. Nechá se jím přemáhat přirozený, tělesný člověk neboli „starý člověk“, jak říká Pavel. Člověk jako psychosomatická jednota těla a duše se svými starými (živočišnými) instinkty a programy. Lidská přirozenost narušená hříchem. Tento „starý člověk“, který je dosud naší součástí, se má menšit, zatímco Ježíšův duch v nás má růst. A my mu máme v sobě dávat prostor, aby mohl skrz nás působit. Bratři a sestry, Ježíš nechce, abychom dodržovali nějaká pravidla a zbytek času si pak dělali, co sami chceme. On si na nás dělá absolutní nárok. Chce být neustále s námi, chce nás vést, chce nás proměňovat ke svému obrazu. Na nás pak je, jaký postoj k tomu zaujmeme. Jak na Jeho lásku odpovíme.