OVCE MEZI VLKY – kázání na 26. prosinec 2020

Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice. Mějte se na pozoru před lidmi; neboť vás budou vydávat soudům, ve svých synagógách vás budou bičovat, budou vás vodit před vládce a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim i národům. A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce. Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život. Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen. Mt 10, 16-22

Milé sestry, milí bratři,

Tato perikopa nás upomíná na to, jak Ježíš posílá své učedníky, jimž dal moc nad démony a moc uzdravovat, aby šířili evangelium Božího království mezi „ztracenými ovcemi domu izraelského“, jak je zmíněno na začátku kapitoly 10. Dává jim instrukce, jak se mají chovat, čemu se mají vyhnout, co si mají vzít s sebou na cestu. Je si vědom, že tato cesta je pro ně velmi nebezpečná, proto je připodobňuje k ovcím, které míří mezi vlky. Popravdě je upozorňuje na to, co se jim během cesty může dít. Setkají se s nepochopením. Evangelium nebude vždycky přijato. Někdy bude naopak budit pohoršení a také mezi lidmi způsobí rozdělení. Dokonce i mezi příbuznými. Proč je na tak nebezpečnou cestu vlastně posílá? Důvod je uveden v předchozí kapitole – Žeň je velká, ale dělníků málo. Ježíš vidí ohromné zástupy lidí, kteří touží po uzdravování; po tom, aby byli zbaveni démonů. Vidí zástupy, které jsou jako ovce bez pastýře. Je mu jich líto, a tak posílá k nim své učedníky, které zmocňuje k potřebné činnosti. Učedníky posílá ke „ztraceným ovcím“ a samotné učedníky také přirovnává k ovcím.

Metafora ovcí jakožto Božího lidu a Boha jako jejich pastýře je známá už ze Starého Zákona. Najdeme ji v knize Genesis, v žalmech i u proroků. Hospodin byl nejen králem, ale i pastýřem svého lidu. Někdy však zmocňoval pozemské pastýře – krále, kněze nebo proroky, aby oni „pásli“ jeho lid. I Ježíš zmocňuje své věrné k tomu, aby šířili zprávu o Božím království a získávali nové učedníky. Nazývá je ovcemi, ale ve skutečnosti je povolává za své pomocníky, aby vyhledávali ztracené ovce. Ztracené ovce jsou ty, které ztratily spojení se svým pastýřem, v tomto případě s Bohem. Těm je zapotřebí pomoci. Učedníci už měli spojení s Ježíšem, proto nebyli ztracení. Když je samotné Ježíš přirovnává k ovcím, dělá to patrně proto, aby zdůraznil důvěru a bezbrannost s jakou se mají pustit do nebezpečného díla. Vždyť jen ve slabosti je skutečná síla, jak věděl i Pavel.

V této perikopě jsou zmíněna čtyři zvířata. Tři z nich se týkají učedníků (ovce, holubice a hadi). K vlkům jsou přirovnáváni jejich nepřátelé. Ovce je symbolem bezbrannosti, nevinnosti a čistoty, kdežto vlk představuje sílu, moc, dravost a bezohlednost. To je jasný protiklad. „Jak může být vlk ve spolku s beránkem?“ - ptá se autor knihy Sírachovec (13, 17). Jistě se nikdo nebude divit ani přirovnání učedníků k holubicím. Holubice je symbolem mírnosti, pokoje a lásky a také symbolem Ducha svatého. Duch svatý se někdy zjevoval v tělesné podobě holubice. Proč ale Ježíš radí „buďte obezřetní jako hadi“? Nepatřilo by přirovnání k hadům spíš jejich nepřátelům? Co má had společného s holubicí? 

V Bibli je had pokušitelem, ztělesněním Satana, symbolem hříchu. Za svedení prvního člověka byl odsouzen k tomu, aby lezl po břiše a po všechny dny svého života žral prach, připisuje se mu lstivost, věrolomnost a všelijaké špatné vlastnosti. Z těch si učedníci neměli brát příklad. Jediná dobrá hadova vlastnost je jeho chytrost – obezřetnost. A právě tou se mají učedníci inspirovat. Nemají se vystavovat nebezpečí zbytečně. Buďte obezřetní, dejte si pozor na lidi. Když bude hrozba velká, mají se učedníci prozíravě postarat o to, aby unikli. Přesto však je možné, že neuniknou obžalobám, soudům a bičování. Budou vydáváni do rukou nepřátel jako ovce na porážku. Možná se to týká nejen cesty, na kterou je Ježíš právě vysílá, ale je to už předzvěst toho, co se s učedníky stane ve vzdálenější budoucnosti. Vždyť právě o té Ježíš často prorocky mluvil.

Holubice a had – bezelstnost a chytrost v jednom. Spojení protikladů, spojení zdánlivě nespojitelného je pro křesťanství typické. Zatímco řecká moudrost si libuje v jasné logice, křesťanství často používá paradoxy, které tu logiku nabourávají, což někdy vzbuzuje pohoršení. I evangelium je vlastně paradoxní „bláznovskou zvěstí“, která nabourává dříve převládající logiku zákonitosti.

Co ještě znamená pokyn „buďte jako holubice“,  je rozvedeno ve třetí a čtvrté větě perikopy:  „A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce.“ Holubice si nedělají starosti, co bude zítra. Víme, že nebeský Otec se stará o své ptactvo, které opatřuje vším potřebným. Ani učedníci si tedy nemusí dělat starost s tím, co budou mluvit na soudech.

Až někdo z vás bude chtít před lidmi přednést nějaký proslov nebo kázání, nedoporučuje se na tuto větu spoléhat natolik, že bychom úplně opomenuli přípravu. Pokud by kazatel spoléhal jenom na  Ducha Svatého a nic si předem nepřipravil, může se lehce stát, že Duch Svatý jeho ústy neřekne vůbec nic. Nepřipravit si kázání, když víme, že máme kázat, by bylo jako vrhnout ze skály, když víme, že se můžeme zabít, a čekat, že nebeský Otec pošle anděly, aby nás zachránili. Možná jsou kazatelé, kteří mají dar kdykoliv a kdekoliv kázat spatra o čemkoliv. Ale asi budou spíš vzácní.

Zde však nejde o zanedbání přípravy, ale o to, že se člověk může dostat ne vlastní vinou do nečekané situace a tehdy se stává, že Duch svatý zaúčinkuje, až je člověk sám svým projevem překvapen. Kde se to v něm vzalo? Odkud přišly tyto myšlenky a slova?

Perikopa nám dále říká: „Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život. Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“

I u této části textu je možné, že Ježíš mluví nejen o aktuální cestě, na kterou učedníky vysílá a zmocňuje, ale má už před očima vizi budoucnosti, léta po svém vzkříšení. Vidí, jak jeho následovníci budou pronásledováni pro jeho jméno, což lze koneckonců vztáhnout na kteroukoliv těžkou dobu v dějinách. Je docela možné, že tou nastávající dobou, kdy „vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život“ myslel Ježíš období protiřímského povstání – rok 66, kdy se projevilo dosud nevídané rozštěpení židovské společnosti. 

V perikopě je také řečeno, že kdo vytrvá do konce, bude spasen. Protestanté, kteří mají v oblibě Lutherovo „sola fide“ (pouhou vírou), nezapomínají zdůrazňovat, že platí obrácené pořadí – tedy že člověk je nejdříve spasen, a proto se projeví tak, že vytrvá do konce. Aby to náhodou nevypadalo, že spásu si lze vytrvalostí zasloužit. V některých překladech stojí v textu namísto „bude spasen“ „bude zachráněn“. Když se mluví o záchraně, nemusí to slovo znamenat vždy totéž. Není proto úplně jasné, co přesně v této větě Ježíš tou spásou či záchranou myslel. Po vypuknutí protiřímského povstání uprchla malá komunita židovských křesťanů z Jeruzaléma, takže nezažili jeho dobytí a nemilosrdné zničení Římany. Uprchli z města a byli tedy zachráněni.

Také je možné, že tou záchranou myslel Ježíš nový věk, který má na zem brzy přijít. V židovské eschatologii existovala odedávna představa tzv. budoucího světa nebo budoucího věku, který bude následovat po ukončení „tohoto věku“ (tohoto světa). Věky (Řekové je jmenovali aiony či eóny) označovaly epochy určitého rázu nebo charakteru zejména po stránce morální a duchovní. Apoštol Pavel také mluví o „lidech tohoto věku“, popřípadě o „lidech tohoto světa“. To jsou lidé, kteří patří starému času, Staré smlouvě. Pavlovi první křesťané nebyli lidmi tohoto věku. Oni patřili už věku budoucímu. Zatímco tento věk byl chápán jako pomíjivý, budoucí věk měl být věčný. Někdy se mluví o charakteru celého pokolení. „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ říká Petr ve Skutcích a myslí na příchod budoucího nového věku. 

I my věříme na budoucí věk, kdy bude Ježíšovo království rozšířeno po celém světě. První křesťané měli představu, že ten čas nastane mnohem dříve. Zatím nenastal. Dnes někteří naši bratři a sestry očekávají brzký konec tohoto světa, vytržení církve a spásu jen nemnohých, zatímco ostatní svět bude prý ponechán velkému soužení a věčnému zahynutí. Bůh však naplánoval spásu celého světa, nejen vyvolené hrstky lidí. A já věřím, že celé lidstvo ke spáse také dovede. K lepší budoucnosti nedojdeme svou vlastní chytrostí, silou, mocí, nebo bezohledností. Dovede nás k ní Bůh jako náš pastýř, když se svěříme Jeho vedení.

Amen.