Básně

 Verše z mládí (cca 15-18 let)

Domov

Na celém světě jeden domov máš.

Jediný kout, kam rád se vracíváš.

Nahradit domov nemůže ti nic,

byť zapomenout chtěl bys sebevíc.

Co je domov?

Domov je 

tichý ostrůvek v bouřlivém oceánu života.

Zastavují se u něj unavení plavci, 

kteří brázdí oceán, 

hledajíce v něm své štěstí.

Domov je

klidná oáza v neklidné poušti života, 

kde si vítr neustále pohrává

s vyprahlým pískem.

Domov je

zelený park uprostřed rušného města, 

kde řinčí tramvaje,

skřípají brzdy automobilů

a spěchají unavení chodci.

Domov je

hučící úl uprostřed rozkvetlého sadu,

kam se každá včelka vrací,

když splnila svou povinnost.

Domov je 

modravé jezírko skryté mezi lesy,

kam se rok co rok vracejí bílé labutě.

Domov je

stará knížka z dětství,

ke které se rádi vracíme, přestože ji známe 

skoro nazpaměť.

Déšť

Dešťové kapky bubnují na sklo

smuteční pochod.

A já tu tak sedím 

a tiše naslouchám

jejich koncertu.

A říkám si -

už tak dávno

nevyšlo slunce, 

aby svým žhavým vodotryskem paprsků

zkropilo letní louky

jako je dnes

zkrápí déšť.

Antika

Stojíš

a stíny vysokých bílých sloupů

které už nenesou nic

než věčně modrou oblohu

se ti sklánějí k nohám.

Čas je neúprosný.

Ubírá na kráse

i na slávě.

Zahlazuje stopy.

Jenom zářící slunce

si pamatuje

na triumfy vojevůdců

i na sténání otroků.

Nový rok

Na dně černého poháru noci

se jiskří

bílé závěje sněhu.

A nad tím vším luna - 

veliká a jasná.

Jsme v zajetí

mrazivého ticha.

Cítíš to?

Slyšíme údery zvonů:

První, druhý, třetí...

Dvanáct úderů do noci.

Rozumíš jim?

Zítra

bude všechno 

jako dnes,

a  přece jiné.

Stojíme na prahu

nové doby.

Návrat

Chlad.

Mrazivá samota.

Ticho za zavřenými dveřmi

zlomí ostrý hlas zvonku.

Vteřiny plynou...

Váhavé kroky se vrývají

do sešlosti 

starého koberce.

V kukátku

zahlédneš jiskřičku oka.

Dveře se rozplývají

a pak vidíš

jen maminku

a slzy.

Ruka dělníka

Země

je jako dlaň dělníka,

tvrdá a široká.

Hory

jsou jako mozoly

do nichž se skryla

těžká dřina.

Koryta řek

jsou rýhy v jeho dlani,

uvyklé námaze.

Na dlani země

jsme vystavěli

domy a továrny.

Na dlani dělníka

vidíme svou 

Budoucnost

Sníh

Stříbrná křehkost

Běloučká něžnost

Zvonivá krása

zapadlých světů

Ztracené dětství

které se vrací

v tajemné noci

ledových květů

Slyším hlas zvonků

Rolniček bílých

utkaných z jiní

sněhových vloček

Dívám se na sníh

tiše jak pěna

očima naivních

dětských oček

Mrazivá svěžest

třpytivá tichost

pokojná snivost

zimní noci

zbaví mou duši

tíhy a špíny

které ji měly

ve své moci

Básně z let cca 2013-2014:

LISTOPAD

Za dveřmi už je listopad.

Zas bude chladný vítr vát...

Až listí z větví opadá,

zesmutní les i zahrada.                                             

NA SKLONKU BEZČASÍ

Žijeme jak bledé rostliny

ve spodním patře pralesa,

ve stínu městské džungle,

kde vládne zákon

"žer nebo budeš sežrán".

Obklopeni nočními svítilnami

nevšímáme si temna ve svém domě, 

neduživě se ploužíme

pod tíhou toho, co se musí.

Život je jinde - k němu pnou se

ratolesti stromu, jenž vyrůstá z hloubky.

Osvobodíš se přeseknutím kořenů?

Možná, že bytí opravdu nespočívá

ve hmotě vrostlé do bezčasí,

pouze se takovým jeví.

K ráznému kroku schází nám síla.

Prahneme po skutečném životě,

vzdálené hvězdě za obzorem času.

Básně o Bohu (cca z roku 2016)

BŮH SPATŘIL MOJI SKLÍČENOST

Bůh spatřil moji sklíčenost,

jak do pláště se halí

co temný, nevítaný host

u dveří katedrály.

Do šera zazní vážný hlas

uslyším Boží Slovo,

zazáří ve tmě jeho jas:

K tobě mi vstoupit dovol.

Neslibuji ti pohodlí, 

nedávám modré z nebe.

Jsem chléb a víno života

a nabízím sám sebe.

KDYŽ SAMOTA MĚ TÍŽÍ...

Když samota mě tíží

uprostřed shluku lidí

a stáří když se blíží,

co nazpátek jen vidí,

Když bolest přepadne mě

a klidný spánek zruší,

když temné hadí plémě

chce proniknout mou duší,

když obchází mé lože,

spoléhám na anděly.

Vím, že jsi se mnou, Bože,

a nic nás nerozdělí.

IMMANUEL

Bůh je tak vysoko, Bůh je tak nízko.

Bůh je tak daleko. Bůh je tak blízko.

Když člověk okouzlen hvězdami žasne,

I když v něm jiskřička života hasne.

To On mě přivádí k vodám tichým.

On převzal na sebe moje hříchy.

Trnitou cestu na kříž si zvolil.

Krev svoji drahou za mne prolil.

Pod křídla vezme mě, když ztratím sílu.

Slabou mě povolá ke svému dílu.

Básně z roku 2019:

HVĚZDY

Plují hvězdy černým nebem

Jako loďky v moři

Černým nebem hvězdy plují

Já je zdola pozoruji

Za obzor se noří

Tiše září, tiše hasnou

Září tiše, hasnou tiše

Jako jiskry shoří

Moje oči nad tím žasnou

Moje ruka verše píše

Moje duše tvoří

MINULOST

Já žila jsem před tisíci let. Dnes už to vím.

Nad strmými štíty hor letěli ptáci v slunečních paprscích.

Hledali úkryt před nepřízní doby.

Stará borovice na skále sahala po nich zelenými větvemi.

A dole v údolí stály jezerní vody jako temná stráž.

Viděla jsem daleké kraje a taky jsem zřela dávné časy.

Co propadly se neúprosně do zapomnění věků.

A z jejich pamětníků zbyly jen bílé kosti.

Kdo mě chce o něčem poučovat?

Já zažila jsem všechno.

Já u všeho jsem byla.

A všechny znala jsem.

SMUTNÁ DUŠE

Má duše bloudila okolo zdí,

za nimiž rozkvétaly bílé lilie.

Vzduch plný vůně se linul ze zahrad.

A rozechvělý vánek proudil

ze stinných zákoutí přes kamennou ohradu,

nad níž se klenulo tmavé nebe

plné zářících hvězd.

Kámen a kámen. Nemá to konce!

Kde najdu branku,

abych mohla proklouznout?

Kde najdu dveře? - pláče duše.

Mám navždy zůstat vyhnancem?

Verše z roku 2020:

ŘÍJNOVÝ VEČER

Sirotci teplých slunných dní se chvějí v podzimním chladu

Odvěká tma už vchází otevřenou bránou noci

A vzpomínky se noří z tůně zapomnění

Když jsem byla malá, čas plynul velmi pomalu

Spousta ho zbývala k lelkování

Slunce si hrálo s duhou, podle jejíchž odstínů jsem si v krabičce rovnala pastelky

Na motýlích křídlech se třpytil hvězdný prach

Vlaštovky před odletem smutnily z dálav

Po skleněných okenních tabulích stékaly provázky deště

Jantarové listí se kladlo na chodníky

A když je svým ledovým dechem odvál vítr

Sněhové vločky tiše mrzly na bruslích

V temnotě za zavřenými víčky se odehrávaly barevné příběhy

Děd Vševěd tam svítil svými zlatými vlasy

Kvetla tam jabloň s mladicími jablky

Žába seděla na prameni živé vody

A černý převozník převážel přes černé moře

Bylo to všechno tak živé

Že se to nemohlo nikam ztratit

Jednou to přece musíme prožít znovu 

Jednou snad budeme pozváni na královskou svatbu

Tou vždycky končívají dobré pohádky.

JEDNOU ODEJDU

Jednou odejdu

údolím slz

Zamířím daleko

daleko za sluncem 

Po žhavém písku budu kráčet 

bosýma nohama

A všechny starosti a všechen smutek

nechám za sebou

Už se nebudu trápit marnostmi 

Půjdu vstříc věčné radosti 

a věčnému létu 

Jásavému létu

Švitoření ptáků

Bzučení hmyzu

Mlčení hvězd a měsíce 

Tichým vodám 

zarostlým temnou zelení

oázy života

Pulsujícího života

ÚNOROVÉ SLUNCE

Toto je slavná chvíle, která vplouvá do věčnosti.

Zkroucené holé větve stromů prozářené sluncem dožluta

ční na pozadí čistého modrého nebe, 

odkud zaznívá ptačí cvrlikání.

Chce se mi plakat štěstím a zároveň žalem.

Vždyť ta chvíle se nikdy nevrátí.

Věčná je zima a věčné jaro. 

Věčný je led a věčné slunce.

A přece tak rychle pomíjejí,

vejde-li pod naši střechu smrt.

Až jednou zemřu, 

půjdu po cestě mrtvých, 

rozlehlým údolím tmy, 

za vzdálenou hvězdou na obzoru. 

A přesto věřím, že jednou, uprostřed věčnosti,

se vrátí tatáž chvíle. 

Že znovu uvidím prudkou oslepující záři únorového slunce, 

která zbarvuje větve stromů dožluta. 

A švitořící hejno ptáků se rozletí modrou oblohou. 

Dvě fantazie (asi z roku 1977)

1. Pohádková země

Pozoruji obrázek zimní krajiny, který jsem sama malovala. Snažila jsem se vepsat do něj svou duši a ta se mi při tomto pohledu vrací. Zasněžený břeh jezera se zvětšuje, roste před očima, zapadající slunce září jako opravdové. Obraz se proměnil v otevřené okno. Stačí se vyhoupnout na okenní rám a rázem se ocitám v docela jiném světě. Je to snový pohádkový svět, který existuje pouze v našich představách. Nyní se tedy nacházím v něm.

Stojím na břehu zimního jezera, všude je plno sněhu. Na protějším břehu roste několik vysokých stromů a za nimi je černý les. Zapadá slunce v rudozlaté záplavě. Svou září zalévá nebe i vodu. Stromy a les se proti západu zdají být černé.

Jak se dostanu na druhý břeh? Najednou se u mého břehu objeví loďka. Nasedám a dávám se unášet stříbrnými ledovými vlnami. Konečně jsem na protějším břehu. Stačí několik málo kroků po měkkém sněhu, abych dosáhla lesa. Je ticho jako v prázdném prostoru. Slunce už zmizelo za černými kopci a noc přikryla krajinu. Nad jezerem se zažehla luna. Jako jediný zdroj světla ozařuje mou cestu černým lesem. Bílý sníh jiskří jako drobné hvězdičky. Vítr hvízdá mezi jehličím a pokouší se mě zmást. Najednou, cink-cink, přijíždějí sáně tažené ruskou trojkou. Neznámý kočí mi pomáhá nasedat a už letíme s větrem o závod cestou necestou, projeli jsme černý les a už jsme venku.

Podivný kočí mávne kloboukem a rázem se noc promění v den. Vysazuje mě do sněhu a mizí v dáli i se sáněmi. Já pokračuji v pouti po pohádkové zemi. V slunečním světle se přede mnou skví královský palác. Září jako by byl z křišťálu. Milióny světelných paprsků vytvářejí v jeho stěnách duhu a sluneční závoje.

Brána se otevírá, vcházím dovnitř. Procházím galerií chodeb a ocitám se v hlavním sále. Uprostřed, pod skleněnou sluneční klenbou tryská z mramorové podlahy pramen. Stojí zde dva trůny. Na jednom z nich vládne překrásná žena. Vlasy černé jak obloha zimních nocí, v očích svítí zelenavé plaménky studeným ohněm. Bílé roucho obepíná vysokou štíhlou postavu, po níž splývají havraní vlasy. Žena je vážná až zachmuřená. Její hlas je podobný nářku meluzíny. "Vítej v naší zemi", promlouvá ke mně. "Ale přicházíš pozdě. Mé dny jsou sečteny. Vidíš slunce, které již plane tak vysoko a tak mocně? Zbývá mi už jen několik okamžiků a pak nastoupí vládu má sestra."

Královna zimy ještě chvíli hleděla do prázdna. Najednou se otevřelo okno a zafoukal teplý vítr. Žena na trůně se schoulila a rozplynula se. Zároveň se začaly dít zázraky na druhém křesle. Vyrostla tam nádherná růže, dál rostla a zvětšovala se. Náhle se rozvinula a na levém trůnu seděla druhá žena - královna léta. Byla spanilá jako letní ráno. Zlaté vlasy se vlnily jako zralé obilí a ovíjely zářivou postavu. Oči, modré jako letní obloha usměvavě kvetly. Pleť lehce opálená od sluníčka, hlas zněl jako zurčení potůčku. Královna léta se zvedla, chopila se žezla a jediným mávnutím odčarovala všechen sníh a led. Přišlo jaro se všemi svými krásami. Všechno rozkvétalo a pučelo. I na královnině zelené říze se objevily květy. Pak mě vyzvala, abych šla s ní. Kráčela pohádkovou zemí a všude přinášela radost a úsměv. Každý příběh, který se v zimě špatně začal, nyní vesele končil. Královna léta mě provedla celou zemí a všechno mi ukázala. Odtud jsem si přinesla své pohádkové příběhy. Tento svět navštěvuji vždycky, když na mě doléhá smutek, abych se odpoutala od starostí a strastí skutečného světa.

2. Deštivý den

Prší. A podivné osamělé světlo se rozlévá po světě. Je to luna? Ne, nemůže přece žít v dešti. Ostatně, nechci lunu. V jejím světle se zdá má tvář ještě bledší než ve skutečnosti. Chci chodit palmovými háji a utrhnout si něžnou ratolest, abych ve spánku měla čím odhánět dotěrné motýly. Teď právě jeden velký a barevný usedl na strom a proměnil se v překrásnou orchideu mých snů.

Což v palmovém háji prší? Ne, to je jistě šumění nedalekého moře. Rozběhnu se k němu.

Opravdu, luna sestoupila z nebe a máchá se v potrhané mořské hladině. Rozpouští se. Už není kulatá. Světlo se rozplynulo ve vlnách. Vedle ní je nějaká stará zeď. Dlouhá. Zabíhá až daleko do moře. Přístavní molo? Ale vždyť tady není žádný přístav a nikdy nebyl; jen pustá, nekonečná prázdnota.

Má postava vrhá dlouhý sametový stín na pobořenou zeď. Je tak nejasný jako obraz luny v tomto vysněném moři.

Teď mi vlna příboje studenou rukou pohladila kotníky. Je chladno. Odbíhám proto od moře. Běžím po mokrém písku a moře mám daleko za zády, už mě nedostihne. Můj stín běží se mnou. Je stále tak dlouhý a nejasný. Sto metrů od moře mě čeká zázrak. Další stíny. Stíny vysokých bílých sloupů, které kdysi nesly střechu chrámu. Dnes nenesou už nic, jen věčně modrou oblohu. Některé jsou převržené, ale všechny hovoří o slávě dávných věků. Vzpomínám na to, co jsem nikdy nezažila. 

Slunce stálo vysoko, v zenitu modrého nebe a hovořilo k lidem jejich jazykem. Ženy uposlechly hlasu slunce, rozpustily si vlasy a ozdobily je břečťanem, který nyní ovíjí trosky sloupů. Ženy vzaly s sebou oběti a spěchaly k chrámu, aby usmířily hněv přísných bohů. Na obětišti se rozlila krev a tekla mezi sloupy, až do měkké hlíny pod schody chrámu. Na celém světě není místečka, kam by nikdy nepadla ani kapka krve. Na celém světě není místa, kde by ještě nikdy nedodýchal člověk. Jsou i taková místa, kde umírali po stovkách, po tisících. Ale ty se nemusíš bát, můj stíne, zde se obětují jen bílá jehňátka a černé kozy, aby jejich vnitřnosti určily lidské osudy. 

Opouštím pohádkový starověk a vracím se do přítomnosti. Luna už zapadla do moře. Pohltilo ji celou, už ani kapka zlata se nezatřpytí na mořských vlnách. A šumění prastarého moře snů neutichá. Je to skutečně moře nebo je to pouhý déšť? Nevím. Vím jen to, že všechna noční světla zhasla, ale tam na východě se z pod obzoru noří osamělé svítání, napolo udušené deštěm, svítání, které má tisíckrát nahradit všechny svítilny nočního města. 

Únor 2021

Polní tráva

Tráva prožívá jarní obrození

Velké obrození trávy

Zelená bylina v zimě jako by nebyla

Suché loňské listy padly za oběť mrazu

A brzy se obrátí v prach

(Život něco stojí)

Zatímco tiše hynou,

už týmiž drny prorážejí

nové zelené čepele,

obnažené a hladové po slunci

Polní tráva vyrůstá

do nové slávy

A co my lidé?

Hladíme trávu očima

Dotýkáme se jí dlaněmi

Akumulujeme sluneční světlo

Přemáháme nemoci a únavu,

kterou pociťujeme ve všech tkáních

S nadějí vyhlížíme jarní rovnodennost

a lepší časy

Hvězdnatá noc

Nastal večer

Tiše sedím

Noc už ke mně pluje tichem

Oknem vstoupí do domu

Březnový vzduch voní chladem

Pozorně naslouchám bezvětří

Jak krásná je ta noc!

Jak prozářená světlem měsíce!

Nemohu odtrhnout oči

od souhvězdí za oknem

Cítím s nebem i se zemí

a vyznávám to slovy,

která nikdo z lidí neslyší

Možná je slyší nebe i země,

ale neodpovídají

Jen hvězdy sem tam mrknou z výšin

nad hlubokou propastí světa,

v jehož rozvalinách žijeme

PROMĚNA

Zhroutil se jak domeček z karet

Jako dům postavený na písku

Ten tvůj svět, který jsi považoval za samozřejmost

Co se s ním stalo?

Přišlo náhlé zemětřesení?

Nebo pozvolná eroze?

Opotřebování a únava materiálu?

A během toho pádu vyrostl strach

Jak černý strom

Na pozadí zasmušilého nebe

A také smutek

Každodenní ranní vstávání do tmy

Každodenní ranní cesty neosvětleným autobusem do práce

Potmě naštěstí nikdo neviděl slzy

Co někdy stékaly po tvářích 

Ráno co ráno

Mnoho zim

Život se podobal jízdě nekončícím tunelem

Ale ten tunel byl v tvém vlastním nitru

Ne okolo tebe

Toho, kdo v něm neuvízne, 

Čeká na jeho konci světlo

Prazáklady nového světa namísto toho zříceného

Žádná babylónská věž, žádný chrám z kamene

Jen pod nohama pevná zem

Zalitá sluncem okamžiku

To bude tvůj denní chléb

Jez tuto novou krajinu 

A tvoje duše zesílí a zpevní

Ty sám jsi chrám, chrám Boha věčně živého

On bude z tebe zářit jako plamen

Nehledej kameny na stavbu

Zahoď to dláto a kladivo

Je to dobré, tak jak to je

KOŠÍČEK

Starý šicí košíček z proutí

Uvnitř potažený hedvábím

Které už ztratilo barvu

A taky bylo trochu ušpiněné

Víko zevnitř vypolštářované

Propíchané jehlami a špendlíky

Nedovíralo

Na dně košíčku pestrá směs utržených knoflíků

Malých i velkých, bílých i barevných, kostěných, dřevěných, perleťových

Patentek, sponek a přezek

A všeho, co se někdy mohlo hodit

Nechyběly nůžky a náprstek

Prádlová guma

Cívky s nitěmi (černou i bílou)

A všechno to bylo trochu v nepořádku

Protože se v tom každou chvíli někdo hrabal

Když potřeboval něco přišít

Nebo spíchnout

Ta hrdost, že už si umím

Přistavit židli

Sundat košíček

Navléknout nit do jehly

Udělat uzel

A přišít knoflík

SMRT STROMU

Starý dub na kraji paseky

Vydechl naposledy

Podříznut pilou

A podťat sekerou

Nebude už nikdy slunce vítat

Slunce co noří se z ranních mlh

Z červánků na obloze

Nebude naslouchat ptačímu zpěvu

Houkání sovy za nocí

Bzučení včel

Ani bublání potoka

Neuslyší

Neucítí vůni pryskyřice

Ani svěžího lesního vzduchu

Padl strom

Dohořel život

Zalomil větvemi

Zanaříkal listím

Míza v něm nebude dále proudit

Kolik let tady stál

Srostlý se zemí

Zbude tu po něm

Jenom prázdné místo

ČERNÉ SLUNCE 

Den dohořel. Jak popel zhas.

Nastává konce věků čas.

A nad skalnaté pohoří

se černé slunce vynoří,

jež temným ohněm plápolá

jak černý démant blýskavý.

Ach běda! Kdo mu odolá?

Svým žárem srdce roztaví.

BIBLICKÝ MOTIV

Proniklo Slovo věčnou tmou,

v prázdnotě svět se objevil.

Duch, jenž se vznášel nad vodou,

pak světlo od tmy oddělil.

Když svět byl vodou prostoupen,

stvoření minul první den.

Pak horní vody nebeské

Stvořitel klenbou oddělil.

Níž stály vody pozemské,

v propastnou tůň se déšť jen lil.

Když svět byl takto rozdělen,

stvoření minul druhý den.

Přikázal vodní hlubině,

aby se v moře změnila,

potom dal vzniknout pevnině,

jež zelení se pokryla.

Bůh byl s tou prací spokojen.

Stvoření minul třetí den.

Nebeskou klenbu vyzdobil

měsícem, sluncem, hvězdami,

správci je času učinil,

ať věčně září nad námi.

Byl jejich krásou potěšen.

Stvoření minul čtvrtý den.

Zrodil se život pod vodou -

ryby a havěť ve vlnách.

A ptáci pluli oblohou

zahnízdit kdesi v korunách.

Svět zvířaty byl obydlen.

Stvoření minul pátý den.

A člověk vstoupil na scénu,

aby se Bohu podobal.

Z hlíny byl Adam. Za ženu

pak Stvořitel mu Evu dal,

tu pomocnici pro radost,

když v spánku vyndal jeho kost.

Tu Bůh oběma požehnal.

Vždyť byli jeho obrazem.

A nad zemí jim vládu dal

Tak v práci minul šestý den.

Pak Stvořitel si odpočal

a sedmý den se svátkem stal.

KVĚTNÁ NEDĚLE

Ráno na květnou neděli

přehouplo se slunce přes okraj země

a zamířilo šikmo vzhůru, jak je jeho zvykem,

po vzoru latinské abecedy zleva doprava.

Za málo hodin

už roste jeho zář

i jeho žár.

Je dnešní neděle jiná než ty ostatní?

Každá je přece jiná!

Každá je neopakovatelná,

umíš-li se dívat

křišťálem srdce.

Na chvíli vyběhnu do zahrady

prozářené sluncem,

utrhnu pažitku nebo petrželku

a vrátím se do kuchyně.

Je totiž třeba chystat nedělní oběd.

Odpoledne bude jistě procházka do přírody.

Nic neobvyklého,

ale vždycky přinese kousek krásy do duše.

A jestli je na dnešním dni něco zvláštního,

pak je to očekávání.

Očekávání čeho?

Snad že se někde mihne stín

postavy na oslátku,

stín spravedlivého a zachráněného.

Kde je kamení,

aby křičelo?

ROZBITÝ DŽBÁN

Hledám džbán.

Prohrávám.

Co mohu dělat?

S čím mohu pro vodu jít?

Na kusy už je džbán.

A každý střep

samotný bude teď žít.

To, co je na střepy,

to už se neslepí.

Voda se ztratila.

Země ji vypila.

Škoda je nádoby hliněné.

Jinou už nebudu mít.

Nezbývá, než vodu z pramene

nabírat dlaní a pít.

ÚNAVA

Přemáhá mě únava

a toužím po samotě

Po lesním tichu

naplněném hlasy ptáků,

praskáním větviček,

šustěním loňského listí,

z něhož vykvétají sasanky,

Po tichém větru, co si pohrává

větvemi s chomáči ptačích hnízd

vysoko v korunách stromů

Po mírných paprscích slunce

prosvítajících sem tam korunami

Po stínu tišícím unavené oči,

který si lehá do kapradin

a nevadí mu ani drápky ostružin

Po místě,

kde není včera

ani zítra

Jen věčná přítomnost,

co neklade otázky

A já nemusím odpovídat