Spoléhat na Boha (kázání na Květnou neděli 28. března 2021)

 Žd 11, 1-2 (8-12, 39-40); 12, 1-3 

Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím.

Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlel ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. Tak z jednoho muže, a to už starce, vzešlo tolik potomků, ‚jako bezpočtu je hvězd na nebi a jako je písku na mořském břehu‘.

A ti oba, i mnozí další, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás.

Proto i my odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu. Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu.

Milí bratři, milé sestry! Jedenáctá kapitola listu Židům objasňuje, jak důležitá je pro člověka víra. Jak je pro nás důležité věřit Bohu. A také hned zkraje vysvětluje, co vlastně znamená „věřit“. Neznamená to věřit, že Bůh existuje, jak se domnívají mnozí nevěřící (ale možná i někteří věřící). Věřit Bohu znamená spoléhat se na to, že Bůh splní, co slíbil, přes všechna protivenství, která se nám dějí, přes všechny rozumné argumenty, přes skutečnost, že všechny okolnosti Boží sliby zdánlivě vyvracejí nebo jim odporují. Podobně mluví apoštol Pavel o naději v listu Římanům (8, 24). „Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal?“ Vírou tedy spoléháme na to, co nevidíme. Spoléháme na to, že Bůh, na rozdíl od nás, vidí.

V oné kapitole listu Židům je jmenováno několik lidí, kteří Bohu skutečně uvěřili. Zmíněn je i nesčíslný počet bezejmenných věřících, kteří pro víru trpěli, ale naše perikopa se zastavila u Abrahama a Sáry. Proto se u nich zastavíme i my. 

Abraham, původně Abram, syn Terachův bydlel se svým otcem v Cháranu. Je to místo na jihovýchodě dnešního Turecka, poblíž syrské hranice. Tam se jeho otec Terach usadil až poté, co odešel z Uru v chaldejské zemi. 

Jednoho dne promluvil k Abrahamovi Hospodin: „Odejdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu.“ Slíbil Abrahamovi, že z něj vzejde veliký národ a že se (on Abraham) stane požehnáním pro nespočet lidí. Abraham uvěřil Hospodinovu hlasu a vydal se se svou ženou a synem svého bratra na cestu, ač nevěděl, kam vlastně jde, a ten Hospodinův slib byl, řekněme, příliš málo konkrétní. Neudělal to však ani pro bohatství ani pro slávu ani pro potomstvo, ač sám se svou manželkou neměl děti a těžce to nesl. Uvěřil Bohu, že pro něj (a nejen pro něj) chce udělat to nejlepší, co bude možné. Zaslíbení, které Abrahamovi bylo dáno, přesahovalo jeho vlastní život. Abraham v něm tušil věčnost.

Abraham i jeho žena Sára uvěřili, že se jim v požehnaném věku narodí syn, ač to bylo proti přírodě. V té době bývalo největší a skoro jedinou touhou žen mít děti. Je pravdou, že neplodná Sára se z počátku snažila v této věci Hospodina obejít a potomka si zajistit nějak jinak - tím, že Abrahamovi nabídla svou otrokyni Hagar. Je pravdou, že se Sára nejdříve potají smála ve svém stanu, když od Hospodina zaslechla, že bude mít syna. Ale pak uvěřila i ona. 

To, že Bůh Abrahama oslovil, bylo pro něj velkým požehnáním. Karol Sidon vyslovuje ve své knize „Návrat Abrahamův“ domněnku, že Abraham se mezi Chaldejci, z jejichž země přišel, naučil astrologii. Když pozoroval hvězdy, četl z nich svůj osud. Domníval se, že je prokletý a že zemře bez potomků. Bůh však jeho domnělý osud změnil. Sidon v knize také vysvětluje, proč byl Abrahamův život plný pro nás těžko představitelných překážek: Prvotní hřích Adama a Evy způsobil pád celého lidstva. Hloubka toho pádu v průběhu času narůstala. Šlo o mohutný proud, který strhával všechny dolů. Abraham se narodil v plném proudu tohoto lidského pádu, a proto, chtěl-li být dokonalý, musel jít proti tomu proudu. Nešlo o žádný trest, jen o překonávání proudu, který byl kdysi uveden do pohybu. Bůh byl při tom s ním a Abraham se pro svou důvěru k Němu, stal jeho miláčkem.

Tento Bůh – Stvořitel všeho, co existuje (všeho viditelného i neviditelného), se tak stává Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým, Bohem praotců Božího lidu, k němuž se duchovně počítáme také my. Bůh, který otevírá a proměňuje srdce. My dnes považujeme srdce za symbol emocí, citového života, lásky. Ale v Písmu svatém (i ve starověku vůbec) bylo srdce především sídlem vůle a myšlení. Tím, co se v člověku rozhoduje, je jeho „srdce“. Srdce je místem, kde sídlí Boží zákon a probíhá kontakt s Bohem. Člověk je ve skutečnosti tím, čím je uvnitř. Tedy je tím, jaké je jeho srdce, ne tím, čím je navenek. Hospodin ve Starém Zákoně mnohokrát žádá, aby se k němu jeho lid obrátil „celým svým srdcem“. Právě lidské srdce je tím, oč Bohu jde. 

Abraham byl tím člověkem, který dal Bohu celé své srdce. Byl vyzván, zvedl se a šel, aniž věděl kam. Šel, ačkoliv Boha neviděl. Někteří Ježíšovi učedníci, ač Ježíše viděli a osobně poznali, si před tím, než se rozhodli ho následovat, kladli podmínky (pochovat otce, rozloučit se s rodinou). Abrahamův otec Terach také putoval, ale patrně k tomu nebyl vyzván Hospodinem. Putoval proto, aby došel do Cháranu a tam se usadil. Všichni toužíme po tom, někde se usadit. Abraham se nikdy neusadil. Celý svůj život prožil na cestách, během kterých bydlel ve stanu. Celý jeho život byl putováním. Jak je psáno v perikopě, Abraham „upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh“. Abraham ještě nevěděl, co je to za město. Autor listu Židům už ví: Je to budoucí Nový Jeruzalém. 

Můžeme napsat, že se stanem vlastně putoval i sám Hospodin: V První knize Letopisů, v kapitole 17 mluví Bůh k proroku Natanovi: „Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Toto praví Hospodin: Ty mi nebudeš budovat dům, v němž bych sídlil. Nesídlil jsem v domě od toho dne, kdy jsem vyvedl Izraele, až do dne tohoto. Putoval jsem se stanem, ale příbytek jsem neměl.“

K čemu že to vlastně Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův vyzývá svůj lid? Vyzývá k tomu, aby se nikde neusazoval, aby se nezabydloval ve světě, jako se v něm zabydlují jiní lidé. Pro nás to dnes neznamená, že máme bydlet ve stanech. Neznamená to ani, že se máme často stěhovat jinam, i když i to je možná k něčemu dobré. Znamená to spíš, že nemáme vyhledávat pohodlí, že sice máme užívat všeho, co nám zde na zemi bylo dáno, ale nemáme na ničem lpět. Máme být připraveni kdykoliv, když budeme zavoláni, opustit všechno, co máme. Máme být neustále pohotoví změnit svůj život, když to bude zapotřebí. 

Zvyk je železná košile vedoucí k pasivitě. Může se proměnit v závislost. Bůh nechce, abychom byli závislí, abychom chodili v železné košili. Nechce abychom zakrněli. Naše vlast, naše trvalé bydliště je někde jinde, než v tomto světě. Také my máme vzhlížet k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. Toho, že život je putováním k tomu, co nás nekonečně přesahuje, si byl zřejmě vědom i Albert Einstein, když v jednom ze svých textů napsal: „Každý z nás je zde na kratičké návštěvě“.

I my se v něčem podobáme Abrahamovi. I my putujeme. Na začátku našeho putování stál Ježíš, který nás vyzval, abychom ho následovali, jako Bůh vyzval Abrahama. Na konci našeho putování bude stát Ježíš s otevřenou náručí, do níž nás přijme. Putování za ním je náš úděl. 

Ještě zbývá vyložit, proč Abraham a Sára (i mnozí další věrní) ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno. V další větě perikopy je to vysvětleno: „neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás.“

Co znamená, že Bůh „zamýšlel pro nás něco lepšího“? Přesněji je to vysvětleno ve verši Žd 11,35: „dosáhnout něčeho lepšího, totiž vzkříšení“. Vzkříšení je tím konečným cílem, který Bůh pro nás zamýšlel. Věčný život, který nám pojistil Ježíš, náš Pán a Spasitel. Co znamená, že Bůh nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás? Jinými slovy – Bůh chce vzkřísit všechny najednou. Nás, tedy lidi současné, lidi, kteří se teprve narodí, i lidi dávno zemřelé. Proto prozatím oddaluje to, co bylo zaslíbeno už Abrahamovi a jeho potomkům. 

Věčný život však začíná už tady a teď. Proto využívejme každou minutu svého života. Žijme a naplňujme představu, jakou si o nás udělal Bůh, který pro nás zamýšlel něco lepšího. 

Nezáleží na tom, zda věříme, že si s Abrahamem jednou osobně popovídáme, nebo jen věříme tomu, že všechno, co zažíváme, má nějaký hlubší smysl, který se nám vyjeví až na konci našeho života, na konci našeho putování. V každém případě věřme, že jsme jen malou součástí něčeho mnohem většího, než jsme my sami.