CHVÁLA BOŽÍ MOUDROSTI - kázání na 4. červenec 2021

 „Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘ Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.“ (1 K 1 18-25)

Milí bratři, milé sestry!

Dnešní perikopa nás vede k zamyšlení nad tím, jak nesnadné může být pochopit obsah nějakého, zdánlivě srozumitelného slova, jakým je moudrost. Vede nás k rozlišování mezi moudrostí světa a moudrostí Boží. Apoštol Pavel, zdá se, bojoval proti tomu, aby se mezi nově vznikajícími křesťanskými církvemi šířilo jiné evangelium než to, které on hlásal. Měl k tomu jistě dobré důvody. Nová víra se potkávala a střetávala s různými směry helénského myšlení – například s gnózí. Ta namísto víry dávala v otázce spásy přednost jakémusi vyššímu poznání (které ovšem bylo přístupné jen někomu). Cílem gnostiků bylo osvobodit duši – božskou jiskru – z upadlého hmotného světa, a tedy i z těla. Jedním z takových gnostiků byl Šimon Mág, o němž je zmínka ve Skutcích apoštolů.

V naší perikopě Pavel to vyšší poznání pravdy, k němuž člověk chce dojít sám, bez Boží účasti, odmítá slovy „zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu“. Tím vlastně odmítá naučené pravdy, k nimž lidé docházejí pouhým rozumem, bez účasti srdce. Těmito slovy se odvolává na 29. kapitolu Izajáše (13-14): „Panovník praví: „Protože se tento lid přibližuje ke mně ústy a ctí mě svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje a jejich bázeň přede mnou se stala jen naučeným lidským příkazem, proto i já budu dále podivuhodně jednat s tímto lidem, divně, předivně. Zanikne moudrost jeho moudrých a rozumnost jeho rozumných bude zakryta.“

Je patrné, že Pavlova řeč míří nejen proti helénské moudrosti, ale i proti poznání židovských znalců zákona. Ani jedna z cest není podle něj potřebná ke spáse. Pavel zde klade řečnickou otázku, jako by se těm zasvěceným chtěl vysmát: „Kde jsou učenci? Kde znalci, kde řečníci tohoto věku?“ Spojení „tohoto věku“ znamená v tomto případě totéž jako „tohoto světa“.

Řecká moudrost byla souhrnem veškerého tehdejšího vědění. Pro helénské filosofy znamenal svět určitý řád. Více či méně harmonicky uspořádanému viditelnému světu říkali kosmos. Jejich kosmos však měl daleko k současným představám o vesmíru. Někteří řečtí filosofové se domnívali, že postupem času ten řád světa upadá (čím dál od prvotního impulsu, tím je vše méně ideální, méně dokonalé). Dá se říct, že ta jejich moudrost byla jakýmsi starověkým předobrazem vědy.

Slova o kříži a o vzkříšení však řečtí učenci nepřijali, jak se o tom na vlastní kůži přesvědčil i Pavel, když mezi ně v Aténách zavítal. Považovali ho za blázna a odmítli s ním o tom diskutovat. Zdá se ale, že něco z té řecké filosofie, možná z gnóze, se vloudilo i do korintské církve. Tamější řečtí křesťané zřejmě chtěli udělat evangelium přitažlivější pro intelektuály. Místo kříže začali preferovat filosofické poznání.

Pavel naopak zdůrazňuje význam kříže. Nechce hlásat jiného Krista než ukřižovaného. Krista, se kterým křesťan musí zemřít a s nímž potom také povstane k životu. Je to součástí Boží moudrosti.

Pro svět je moudrost Boží bláznovstvím a pro Boha je zase bláznovstvím moudrost světa – moudrost lidská, která spoléhá sama na sebe, myslí si, že vše vyzkoumá a prozkoumá, zajistí a pojistí. Nepočítá s Boží svrchovaností nad stvořeným světem, s tím, že Bůh má svůj záměr, k jehož uskutečnění svět bezpochyby také dovede.

Ukřižování pokládali jak Řekové, tak i Židé za potupný trest pro nejhorší zločince. To, že Ježíš byl slíbený Mesiáš, který zároveň skončil na kříži, bylo pro Židy naprosto nepřijatelné. Něco, co vůbec nedává smysl. Vždyť Mesiáš měl být hrdina konající zázraky, měl s konečnou platností porazit nepřítele Božího lidu. Bůh by ho nikdy nenechal zahynout. Natož zahynout takhle potupnou smrtí.

Z mluvnice známe pojem oxymorón (z řeckého oxys „ostrý“ + moros „tupý“). Něco jako logický paradox. Česky to nazýváme též protimluv. Jde o spojení slov (například podmětu a přívlastku), jejichž obsah se navzájem vylučuje, protože obě slova jsou v příkrém rozporu.

Pro židy byl tedy slabý a ukřižovaný Mesiáš takovým oxymorónem.

Kamenem úrazu – jak říká Pavel. Slovní spojení „kámen úrazu“ původně u starých Hebrejů znamenalo doslova „kladení překážek do cesty nevidomým“. Překážek, které mohou způsobit pád, zranění, smrt. Do řečtiny koiné, jíž byla psána Septuaginta, to bylo přeloženo jako skandalon. Později z toho vzešel všeobecně rozšířený pojem skandál = veřejná ostuda, pohoršení.

Ukřižovaný Mesiáš je tedy oxymoron nebo paradox. Kříž, který přináší vzkříšení a život, přestože jde o smrtící nástroj, je také paradoxem. Smrt je totiž zdánlivě v rozporu se životem, dokonce s věčným životem. Ale opravdu jen zdánlivě. Je-li totiž smrt životem pohlcena, pak život nad smrtí zvítězil. Kdyby nebylo smrti, pak by život nemohl zvítězit, protože by nebylo nad čím zvítězit. Bez smrti není života. Život a smrt jsou dvě strany téže mince. Ale život má vždy navrch. Vidíme to všude okolo sebe. Zrno musí zemřít, aby mohl vyrůst obilný klas s novými zrny. Ta se musejí stát chlebem, aby lidé mohli žít. Stromy se musí kácet, aby se ze dřeva něco vyrobilo nebo aby se jím zatápělo v peci. Chovná zvířata musí na porážku, abychom mohli jíst maso. A tak dále.

Mohli bychom si spolu s humanistickými ateisty myslet, že Bůh není, protože jinak by přece nemohl připustit Osvětim a další hrůzy. Nebo si naopak můžeme myslet, že Bůh všechno vymyslel naprosto geniálně a obdivuhodně. Že dal člověku svobodnou vůli dopustit se i zla, aby nakonec mohlo zvítězit dobro.

Boží moudrost, jeho plán se světem poznáváme v Duchu svatém. Umožňuje nám také porozumět lidem. Někdy soudíme člověka jen povrchně, podle lidských měřítek (bohatství, moc, sláva, kariéra, popřípadě skutky, které obdivujeme). To když se díváme jen svýma očima, jimiž vidíme vnější stav. „Hospodin však hledí na srdce“, jak je psáno v První knize Samuelově (16,7). Hospodin se nedívá jen na to vnější. On vidí, jaké je naše srdce. Zná i jeho záměr, byť by se nám v životě nepodařilo zrealizovat jej. Vidí, nakolik je naše srdce čisté, nebo zda jsou v něm nánosy nečistoty, skrz které nemůžeme vidět Jeho, ani dobro v druhých lidech. On jediný může naše srdce zbavit těch nánosů. Lidé slabí, hříšní, ztroskotaní, světem opovržení se paradoxně stávají Božími vyvolenými. Něco, co nemohli pochopit ani řečtí učenci ani znalci židovského Zákona.

Boží moudrost je tedy Jeho moudrý záměr s člověkem a se světem.

Claude Tresmontant kdysi srovnal antické a hebrejské pojetí světa. To antické pojetí připodobnil ke světlu, které tím více slábne, čím dál je od svého zdroje, nebo k vodě, která uplývá kdovíkam. Chybí v tom hlubší smysl. Ti kteří mají podobnou představu o světě, jsou vlastně těmi, kteří podle Pavla „spějí k záhubě“. Avšak Hebrejci (a po nich křesťané) chápali svět úplně jinak. Tresmontant to jejich pojetí vyjádřil rovněž obrazem. Přirovnal svět k jabloni, jejíž život je ukryt v semínku. To vyklíčí a postupně se promění v košatý strom, který ve stanovený čas nasadí na květ a přinese ovoce. V tom spočívá Boží moudrost. Svět není pojímán jako bezcílné plynutí nebo kolotání, ale má svůj začátek i svůj konec, který vše završí. Probíhá zde jakési zrání. Spění k dokonalejší formě. Vždyť co je semínko proti jabloni? A přece je jabloň skryta již v samotném semínku.

Svět má svůj smysl, který mu dal Bůh. On dovede své dílo ke zdárnému završení. I přes to všechno, že lidský svět nechce ten Boží úmysl znát, ale žene se vpřed svou vlastní silou, řídí se svou vlastní moudrostí. My však víme, že i život jednotlivého člověka má smysl, který mu dal Bůh. Proto věříme, že i náš život dovede Bůh ke zdárnému završení.

Amen.