NAČ SE ČEKÁ?
NAČ SE ČEKÁ?
Možná se čeká na mou smrt.
Možná už orloj bije čtvrt.
Možná už půlnoc začne bít
a sýček volá svoje „půjď!“
Ale já ještě nechci jít,
a tak mu říkám: nesýčkuj!
Možná svět čeká na můj skon.
Až srdce pukne jako zvon,
až dohoří má svíce,
až zhasnu jako lampión
a nezažhnu se více.
Možná se čeká na mou smrt,
jak před dostihem čeká chrt.
A bleskově pak vyrazí.
Možná svět začne zase žít
a dostane se z nesnází.
Roboti čekají v zákulisí
až budou moci na scénu.
A ke hvězdám se pohne loď,
co dávno čeká na svou misi.
Poletí s bleskem o závod.
Už nebije lev o mříže
už neuslyší ozvěnu,
když přistižen byl v negližé.
Já nezapadám s přehledem
do uhlazených algoritmů,
netančím podle světa rytmu.
dívám se na něj s nadhledem.
Možná se čeká na můj skon,
na to, až v srdci pukne zvon.
Jsem slepá větev evoluce
- rozhodl o mně vědců tým.
Tak zavinou mě do onuce
a potom s věncem kopretin
mě pohřbí kdesi pod lávou.
Už skončí hrátky kočky s myší,
už o mně nikdo neuslyší.
Už zavládne kýžený klid
u ranních novin nad kávou.
Ale já ještě nechci jít!
PÍSEŇ O JARU
Odkvetlá pampeliška
Pampeliško, tvé zlaté vlasy
v stříbro se přes noc změnily.
Nadešel konec tvojí krásy.
Už nezajímáš motýly.
Tvůj závoj z lehounkého chmýří
zítra ti vítr rozčepýří
a po lukách ho rozptýlí.
Pomněnka v památníku
Pomněnko modrá, myslím na památník,
který jsem kdysi měla.
Kde asi skončil? Prohledávám šatník.
Zavzpomínat bych chtěla.
Už je to dávno, co jsme malovali
barvami nebo tuší,
na bílé listy přání lásky psali
svým spřáteleným duším.
Pomněnko křehká, trochu starodávná,
ty pro mne nejsi veteš.
Pomněnko něžná, znám tě od pradávna.
V mém srdci stále kveteš.
SEDMIKRÁSKA CHUDOBKA
Sedmikrásko, podle jména
měla bys jak krásná žena
okouzlovat okolí.
Ale tys jak Popelka -
- nenápadná, nevelká,
nenáročná, obyčejná,
v létě, v zimě stále stejná,
k nalezení kdekoli.
Chudobkou tě nazvali,
kdo se v tobě zklamali.
Kde je těch tvých sedm krás?
Sedmikrásko, klameš nás!
Návštěva v rodném městě
Minulost už není.
Hledala jsem ji.
Prošla jsem stará místa svého dětství.
Nenašla jsem ji.
Jen pár vzpomínek
proletělo mou hlavou,
jako vysoko na obloze
létají divoké kachny,
když se vracejí
do svých hnízdišť.
Dvě z nich jsem zahlédla pod mostem.
Potok dál teče stejným korytem.
Tak, jako tekl kdysi.
Domy stojí tam, kde stály.
Jen trochu změnily kabát
a pár jich přibylo či ubylo.
Zdají se nějak menší...
Zato stromy vyrostly a
jejich koruny vrhají větší stín.
Anebo už odešly
do nebeských hájů.
Minulost už není.
Oči ji neuvidí
a ruka se jí nedotkne.
Už ji nenajdeme
v žádné zeměpisné šířce
ani délce.
Marně bychom brázdili moře
a zkoumali dálky.
Minulost už není.
A přece v nás dál trvá.
ŠEŘÍK
Melancholické jaro
když přihořívá k létu
zahrady přetékají
záplavou vonných květů
A cestou do polí
až hlava zabolí
z šeříků fialových
bílých či purpurových
Celý kraj se jim koří
krasavcům z Černomoří
BABIČČINY MUŠKÁTY
Čím v létě okna rozkvétají
červeně růžově i bíle?
S kým babičky si povídají
když ráno dveře otvírají
a nikdo nejde okolo?
S kým tráví dlouhé chvíle?
Za okny sluní se peřiny
na oprýskaných rámech
A taky květináče
V nich kvetou krásné květiny
Laská je ruka od hlíny
a rosa na ně pláče
Až stanu se starou babičkou
(a to už bude brzy)
taky si zasadím muškáty
abych si měla s kým povídat
Budu stát u okna s konvičkou
a neudržím slzy
TULIPÁN
Tulipáne, prý nevoníš
Patrně je to vada
(aspoň se to dřív říkalo)
Mně to tak nepřipadá
Od dětství tě mám ráda
O to víc barev a odstínů
dali ti šlechtitelé
Jaro by mohlo být bez tebe
však nebylo by celé
Vím, nerad rosteš ve stínu
tvá blizna v pestré korunce
dívá se ráda do slunce
a navečer se schová
V zimě si pospíš v cibulce
Na jaře vykveteš znova
PŘED BEZEM KLEKNI
Tajemný keř
v zeleném lese
bílý květ nese
A hořce vonící
v čajové konvici
nemoci léčí
Šetrnou péčí
navrací zdraví
Něco ti schází?
Bylinám věř!
Kašle tě zbaví
Horečku srazí
JÍROVEC MAĎAL - LIDOVĚ KAŠTAN
Kaštan je stromem podzimu
Když kraj se chystá na zimu
pichlavé plody pukají
a kaštany z nich padají
Spí mezi listím v chladném ránu
hlaďounké jako z porcelánu
V květnu se celý rozzáří
až princeznu nám připomíná
se závojíčkem na tváři
Z krajek je bílá krinolína
rudě a zlatě tečkovaná
paprsky slunce protkávaná
BŘÍZA
Břízo v kabátku z bílé kůry
tmavými stíny žíhaném
pod kterým ukrýváš svou sladkou mízu
z kořenů životadárně proudící
Jsi jako zebra mezi stromy
Ty dcero lesů smíšených
sestřičko dubů borovic a smrků
Kde vlastně nerosteš?
Vzpažené větve k nebi vztahuješ
když ve větrném tanci pozvedáš
svůj jemně zelenavý závoj listí
Lehounkou sítí svého stínu
dopřáváš trávě slunce
Chvála rodné řeči
Klenotem vzácným je má mateřština
v krajině české kdysi nalezená
a v dílnách mistrů umně vybroušená
Nenahradí ji žádná jiná
Nikdy ji žádná nenahradí
Je jako housle, které ladí
Je rosou, která na zem padá
Je darem z nebe jako déšť
Je květem který neuvadá
Je stromem který neumírá
Je oknem co se nezavírá
A za tím oknem moře hvězd
co nikdy nikdo nespočítá.
Je sladká jako hrozen vína
Je jako číše nedopitá
Nenahradí ji žádná jiná
RŮŽE NAD PROPASTÍ
Sedíme každý ve svém pokojíku
a díváme se na sebe
jako Gerda a Káj
Vztahujeme k sobě ruce
přes hlubokou propast města
Jít k sobě blíž by znamenalo
sestoupit
po mnoha a mnoha schodech dolů
do lomozu a nebezpečí rušné ulice
a vystoupit
po mnoha a mnoha schodech nahoru
Anebo aspoň mezi okny
zasadit růže
SVĚTELNÁ MODLITBA
Jsem světlo které bliká
Časem se rozněcuje
a časem pohasíná
jak Hérakleitův oheň
Kéž by mé světlo
dosáhlo větší stálosti
Kéž by jemně svítilo a hřálo
Kéž by se nestalo bludičkou
ani spalujícím ohněm
Kéž by nikdy nezhaslo
Bože na nebesích
udržuj ve mně světlo
udržuj ve mně stálý plamínek
svítící na cestu
VEČERNÍ ZVON
Večerní zvon zvoní klekání
Ale nikdo si nekleká
Mám ten zvon ráda
Něco mi totiž připomíná a já nevím co
Po západu slunce se pomalu snáší šero
Červen voní ve vzduchu
Nejkrásnější měsíc v roce
S dlouhými dny a krátkými nocemi
V zahradě kvetou kosatce
Tráva je vysoká - čeká na ostří kosy
Při dopolední procházce
jsem mezi poli zahlédla první vlčí mák
Potkala jsem paní
se vzpouzejícím se psem na vodítku
Volala: Nebojte se!
Nebála jsem se
V mé duši byl totiž mír
V poledne jsem uvařila bramborový guláš
Pak jsem vyplela záhon s česnekem
(jak ten se už vytáhl do výšky!)
Stihla jsem ještě mnoho další práce
A teď tu sedím
A dívám se, jak se pomalu snáší večerní šero
Zvon už mlčí
PTÁCI
Naše zahrada v zimě i v létě patří ptákům
Krmítko je jejich prostřený stůl
Zelení zvonci sýkorky a pěnkavy vyzobávají slunečnici
(utratíme za ni dost peněz)
Občas se přidá nějaký ten holub
A černí kosi poskakují po bílém sněhu a klovou do zmrzlých jablek
Na jaře ovládnou zahradu špačci a drží se v ní celé léto
Vyvádějí tam svá mláďata
Zahrada je plná jejich švitoření
Na stromy jsme totiž rozvěsili několik budek
Ozobávají nám za to salátové listy
(už jsem na ně vyrobila strašáka z papírků)
V létě se vrhají na třešně a na hrušky
Ale zakažte jim to!
A tak jen občas otevřu okno a hlasitě zatleskám nebo něčím zaklepu
aby toho nechali
A občas zaklepe na hrušku datel
Holubi nás obšťastňují svým bílým trusem
(už zase je od toho branka!)
V jedné ze sousedních zahrad je živý plot z ptačího zobu
Schovává se v něm hejno vrabců
Už z dálky je slyšet jejich halasné čimčarování
Ale ztichnou jako pěna, když jde někdo okolo
Když popojde dál, spustí znovu rámus
Líbí se mi ti vrabci
Když traktor orá pole naproti nám, slétnou se čápi zdaleka široka
až se to člověku nezdá, že jich v okolí bydlí tolik
Čekají na hraboše
ale vypadají jako by měli sněm
Nejraději mám jiřičky
V létě je vidívám na návsi
V teplém vzduchu krouží nad rybníkem a chytají mouchy
Umně si lepí hnízda na zdi obecního domu
Létají tiše a plavně
Občas některá zalétne i k nám na zahradu
Přikládám na okna samolepky, aby se nezabily nárazem do skla
Když pozoruji jiřičky, vím, že je pořád ještě léto
Koncem srpna zneklidní a posedávají na drátech
A začátkem září zvednou kotvy
Na shledanou příští rok!
Komentáře
Okomentovat