Kdo uvěří naší zprávě? (Kázání na 26. září 2021)

 

9 Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.

10 Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení,

11 neboť Písmo praví: ‚Kdo v něho věří, nebude zahanben.‘

12 Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť

13 ‚každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen‘.

14 Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval?

15 A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni? Je přece psáno: ‚Jak vítaný je příchod těch, kteří zvěstují dobré věci!‘

16 Ale ne všichni přijali evangelium. Už Izaiáš říká: ‚Hospodine, kdo uvěřil naší zvěsti?

17 Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova.

(Římanům 10, 9-17)

Milí bratři, milé sestry

Tato kapitola listu Římanům je o radostné zvěsti – o evangeliu. Ústy apoštola Pavla se zde zdůrazňuje význam evangelia, jeho vyznávání a šíření. Aby byl člověk spasen, potřebuje k tomu dvě věci: věřit a vyznávat víru. Vlastně jde o jednu a tutéž věc, protože máme-li být pravdiví, pak vyznávání vyplývá z toho, čemu skutečně věříme. Vyznání je skutek, který plyne z víry. Ve 12. kapitole Prvního listu Korintským Pavel vysvětluje, že „nikdo nemůže říci: „Ježíš je Pán,“ leč v Duchu svatém“. Pavel tedy předpokládá, že ten, kdo tuto větu pronese, to nemůže udělat sám ze sebe, ale že ho k tomu vede Duch svatý. A to, že ho vede Duch svatý znamená, že v srdci uvěřil. Dlužno říct, že v Pavlově době to patrně stoprocentně platilo. Přece, kdo by se byl tehdy hlásil k Ježíšovi, aniž by skutečně věřil? Vždyť by z toho měl jen problémy! Žádný užitek z toho nekynul. Křesťana nejspíš čekalo jen pronásledování. Ovšem v pozdějších dobách, kdy církev už zvítězila a prodrala se ke světské moci, tomu mohlo být trochu jinak. To v církvi mohli být i falešní věřící, kteří sice nahlas vyznávali, že Ježíš je Pán, ale ve skutečnosti Ježíš jejich Pánem nebyl.

Zajímavé je, že ve verši devět Pavel mluví o vyznání a víře, zatímco ve verši deset o víře a vyznání. V devátém verši říká: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“ Nevím, zda jde o pouhou náhodu, že je tu nejdřív zmíněno vyznání a pak uvěření. Pokud je pořadí (vyznáš a uvěříš) přehozeno záměrně, pak by se z toho možná dalo usoudit, že člověk může vyznávat dříve, než skutečně uvěří ve vzkříšení. Ústa mohou být rychlejší než srdce. Vzhledem k tomu, že Pavel mluví o víře ve vzkříšení (ne pouze o víře v Ježíše Krista), mohlo by to taky znamenat, že hlásit se k Ježíšovi jako ke svému „guru“ (když použiji dnešní módní slovo) je pro mnoho lidí snazší a rychleji přijatelné, než uvěřit v jeho vzkříšení z mrtvých. O tom, jak důležité je věřit právě ve vzkříšení z mrtvých, se Pavel rozepisuje v 1 Kor 15. Mezi prvními křesťany byla spousta lidí, kteří se k Ježíšovi radostně hlásili, ale ve vzkříšení prostě nevěřili, zřejmě protože jim to nedovoloval rozum. A vzhledem k tomu, že to bylo v Korintu, tak to byli nejspíš Řekové. Podobně ani dnes to mnohým lidem rozum nedovoluje.

Židé sice většinou věřili ve vzkříšení, ale k tomu mělo dojít až na konci věků. Nechtěli přistoupit na to, že Ježíš už vzkříšen byl, aniž nastal konec věků. Pavla mrzelo téměř celý život, že většina Židů evangelium nepřijala, že stále trvají na nutnosti zachovávat Starou smlouvu, že neuznávají věřící pohany a nechtějí rozumět tomu, že Bůh nestraní jenom jim, Židům, ale že je Bohem všech lidí.

Pavel neúnavně hlásal, že věřit evangeliu je jediná a dostačující cesta ke spáse. Radostná zvěst je prostinká. Spása je pro každého, kdo vzývá Boží jméno. Bůh každého vyslyší. Pavel sice hlásal nepotřebnost židovského Zákona ke spáse, ale sám se nikdy nevzdal svého židovství. Při kdejaké příležitosti se ve svých projevech odkazoval na Starý zákon, aby potvrdil návaznost Nové smlouvy na Starou.

Dokonce i v naší krátké perikopě (devět veršů) jsou celkem čtyři citáty ze Starého zákona. První odkaz je: ‚Kdo v něho věří, nebude zahanben.‘ Nepodařilo se mi najít přesně o který verš se jedná, protože zmínek o tom, jak nebude zahanben člověk spoléhající na Boha, je ve Starém zákoně vícero. Snad by mohlo jít o toto: „Ano, nebude zahanben, kdo skládá naději v tebe, zahanbeni budou věrolomní, vyjdou s prázdnou.“ (Žalm 25, 3)

Hebrejci odedávna věřili, že člověk, který spoléhá na Boha a drží se Boha, jím nebude zklamán, že bude u ostatních ve vážnosti, bude uznáván za spravedlivého a čestného člověka. Hanby se báli všichni. Časem si však vážnost a úctu začali nárokovat ti, kdo striktně dodržovali zákon, aniž přitom spoléhali na Boha. Křesťané zpočátku u lidí ve vážnosti nebyli. Někteří lidé jimi dokonce pohrdali. Vždyť evangelium bylo přirovnáváno k bláznovské zvěsti. A řekněme si na rovinu, že i dnes vypadáme tak trochu jako blázni. Proto Pavel napsal: nestydím se za evangelium. Něco jiného je hanba před lidmi a něco jiného hanba před Bohem. Pavel věděl, že věřící jsou před Bohem ospravedlněni, takže na nich nelpí žádná vina ani hanba. Ospravedlnění je přece postavení člověka do takového stavu, v jakém má před Bohem správně být, a to bez jakékoliv jeho zásluhy. Proto je psáno, že „věříme k spravedlnosti“.

Druhým citátem: ‚každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen‘ se Pavel odvolává na větu proroka Joela: „Avšak každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, se zachrání“. (Joel 3,5) Bůh neoslyší ty, kdo k němu volají. Ať jsou to židé nebo pohané. Všichni jsou jeho děti.

Třetí citát ve verši 15 ‚Jak vítaný je příchod těch, kteří zvěstují dobré věci!‘ je patrně odkazem na Izajáše (ač se to na první pohled nezdá kvůli odlišným slovům): „Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu, jenž Sijónu hlásá: „Tvůj Bůh kraluje!“ (Iz 52, 7) O něčem podobném však mluví i Nahum (2,1): „Hle, po horách přichází zvěstovatel radosti, jenž ohlašuje pokoj“ (čili spásu). Je vidět, že Židé odjakživa čekali na evangelium, na dobré poselství. Ale když přišlo, neuvěřili.

Toho, jak nesnadné je uvěřit, se týká čtvrtý Pavlův citát: ‚Hospodine, kdo uvěřil naší zvěsti?‘ (Pavel sám prozrazuje, že citát je z Izajáše). „Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? (Iz 53, 1) Padesátá třetí kapitola z Izajáše se považuje za předpovědění Ježíšova ukřižování. Je to proroctví o spravedlivém člověku (muž plný bolesti), který byl potrestán za jiné (vzal na sebe jejich nepravosti). Tu samou větu z Izajáše, jakou použil Pavel, použil také evangelista Jan (12, 38): „a tak se naplnilo slovo, které řekl prorok Izaiáš: ‚Hospodine, kdo uvěřil našemu kázání? A komu byla zjevena moc Hospodinova?‘“

V této krátké perikopě o víře, vyznávání a zvěstování je vyjádřen jakýsi „koloběh“ šíření evangelia, jímž roste Kristovo tělo. Člověk uvěří, vyznává, a zvěstuje (pokud je k tomu povolán). Zvěstování způsobí, že další lidé uvěří evangeliu. A zase vyznávají a někteří zvěstují, a tak dále. Víra se šíří Božím slovem. Je důležité, že se šíří slovem a ne třeba obrazem. Mnoho let předtím, než jsem uvěřila Ježíšovi, jsem se tak trochu zabývala jógou a východní filosofií. Při meditacích jsme si měli představovat, že naše tělo je průhledné jako křišťál a uvnitř, tam kde je srdce, hoří plamínek. Plamínek míru, lásky a přátelství. Jeho světlo se šíří, prostupuje naším tělem ven, zasahuje jiné lidi a zapaluje v nich plamínky míru, lásky a přátelství. Čili také se tu něco jakoby šíří. Jenže šíří se to beze slov. Snad nějaká energie nebo jak to vlastně nazvat. Prostřednictvím představy, tedy jakéhosi obrazu.

Víme, že pohané milovali obrazy, zatímco Židé nesměli nic zobrazovat, tedy si ani představovat Boha. Karel Skalický v jedné své knize uvádí rozdíly mezi antickým a hebrejským myšlením. Vyjadřuje tam názor, že duše řecká je zraková, duše židovská sluchová. Proto Žid odmítá obrazy Boha, ale o to více mu naslouchá. Proto hlavní židovská modlitba začíná slovy Slyš Izraeli, Hospodin je tvůj Bůh, Hospodin je jediný. Však také židovští proroci neustále Izraeli vytýkali, že neposlouchá, jak by měl. I evangelium se šíří slovem k těm, kteří naslouchají. Dokonce sám Ježíš je vtěleným Božím Slovem, jímž Bůh promluvil ke svému stvoření.

Slovo – informace – zpráva. Mluvená řeč je důležitá. Nejde jen o to, že se na někoho budeme přátelsky usmívat, i když ani na tom jistě není nic špatného. My chceme člověku něco konkrétního sdělit. Sdělujeme mu velmi důležitou věc: Bůh odpustil lidem jejich viny tím, že vyslal svého Syna, který vzal všechny hříchy na sebe, byl ukřižován a vzkříšen z mrtvých. Téhož dosáhneme i my, pokud uvěříme. Naše hříchy zemřou spolu s námi, my budeme vzkříšeni, ale naše hříchy už ne.

Evangelium se zvěstuje především slovně, i když je možné zvěstovat ho také názorně (tedy vlastně obrazem). Jeden misionář ho takovým způsobem vyložil indiánům žijícím daleko od civilizace, kteří vůbec neznali slovo víra. Nedalo se to nijak přeložit do jejich řeči. Misionář proto hledal vhodný příklad z jejich života. Indiáni nespali na zemi, ale ve vysoko zavěšených sítích, aby se chránili před dravou zvěří a před hady. Misionář jim vysvětli, že podobným způsobem se mohou zavěsit do Ježíše. A budou zachráněni, tedy spaseni. A oni to naprosto pochopili, takže evangelium přijali a mělo velký vliv na jejich život.

I tak je tedy možno zvěstovat. Jak říká Pavel, ke zvěstování je zapotřebí pověření Kristovo. Jeho Duch člověku napovídá, jak na to. A je to velmi důležitá věc, má-li se dobrá zpráva šířit. Protože - „jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval?“

A tak se, bratři a sestry, modleme o to, abychom byli pověřeni. A také, abychom byli důvěryhodní. Protože kdo jinak by uvěřil naší zprávě?

Amen.