BOŽÍ TAJEMSTVÍ (Kázání na druhou neděli po Zjevení Páně - 16. ledna)

 1 Ani já, bratří, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí.

2 Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.

3 Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním;

4 má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí,

5 aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží.

6 Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře – ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě,

7 nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení.

8 Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy.

9 Ale jak je psáno: ‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘

10 Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží.

(1 K 2,1-10)

Milí bratři, milé sestry!

Smyslem této kapitoly Pavlova listu napsaného Korinťanům, je přibližně toto sdělení: Bůh nám chce dát něco úžasného, něco nádherného. Je to velké tajemství, něco, co si většina lidí neumí ani představit, něco, čeho lidé nemohou vlastním silami dosáhnout. Samotné slovo „Bůh“ ve slovanských jazycích je odvozeno od slova „bohatý“. Bůh je mimořádně bohatý. Někdo, kdo je tak bohatý, že může rozdávat, že se může s druhými podělit o to, co má.

Některé lidi nenapadne při slově bohatství nic jiného než peníze, zboží, hmotný majetek. Ale lze být bohatý i jiným způsobem. Bůh nám chce dát podíl na své slávě, na tajemství, kterým je on sám. Přirozený člověk však nemůže tomu tajemství porozumět a přijmout ho, jak se Pavel zmiňuje v další části kapitoly. Nelze ho pochopit ani tím největším lidským rozumem. Toto tajemství se dá přijmout jedině Duchem. Proto Pavel v této perikopě prohlašuje, že nechce o Ježíšovi mluvit nadnesenými slovy ani ho nechce vykládat pomocí světské moudrosti. Čili – nechce působit na emoce svých posluchačů, nechce je ohromit vlastní učeností, nemá v úmyslu se před nimi blýskat ani svými řečnickými schopnostmi ani svými bohatými znalostmi. Pavel chce na své posluchače zapůsobit s pomocí Ducha, to znamená, že chce pohnout především jejich srdcem a jejich svědomím. Probudit v nich smysl pro věci duchovní.

Pavel byl bezpochyby učený člověk, byl to někdejší farizeus a rabín, který celý svůj život studoval Písmo. Židovští učenci měli svaté texty prozkoumané skrz naskrz ze všech stran. Jistě i Pavel býval takový, ale v pravý čas mu bylo dáno poznat, že to nestačí. A nejen že to nestačí, ale proti Boží milosti že to vůbec nic neznamená. Pavel ve svém životě uviděl velké světlo a pustil se za ním. Všechno, co měl a všechno, čím byl, pro Krista opustil. Proto zde říká: „nebudu mezi vámi znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.“ Pavel se nechce povyšovat, protože toho tolik nastudoval a je moudřejší než jeho nedokonalí svěřenci. Nechce se před nimi chlubit, že se mu Pán osobně zjevil. Chce jen plnit své poslání. Úkol, který mu Ježíš svěřil a k němuž ho také zmocnil. 

Pavel nechce působit na druhé vlastním charismatem. Dnes se o různých lidech s oblibou říká, že to jsou charismatické osobnosti a myslí se tím, že umějí zapůsobit na druhé svým zjevem, svým okouzlujícím hlasem, svým nadáním či vybraným vystupováním. V tomto listu a v této perikopě se, podobně jako v jiných Pavlových listech, projevuje, jaký Pavel ve skutečnosti byl. Pavel svou osobu připomíná těmito slovy: „Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním“. Pavel pravděpodobně nebyl mužem oslnivého zjevu, nebyl ani žádný velký řečník. Říkalo se o něm, že umí dobře psát, když je daleko, ale že jeho projev zblízka je ubohý. Sám se o tom zmiňuje v 2 K 10, 1 („Povídá se prý o mně, že v dopisech se stavím jako kdovíjaký silák, ale když dojde k osobnímu střetnutí, jsem prý maličký a ubohý.“) Tím spíše jeho duchovní moc nepocházela od něho samotného, ale od Boha. Pokud Pavel míval dříve nějakou moc nebo sílu, se kterou se pouštěl do domnělé obrany židovského náboženství, vzdal se jí stejně jako toho ostatního ze své minulosti.

Proč vlastně Pavel mluví o tom, že chce mezi nimi znát jen Krista ukřižovaného? Vyznávat Krista bez kříže je stálým pokušením křesťanů. Vlastně s tím začal svého času už apoštol Petr, který nechtěl připustit, že má „Syn člověka mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát“. Chtěl, aby se jeho Mistr vyhnul kříži. Sám se také chtěl vyhnout kříži, když se poté, co byl Ježíš zajat, ukryl a zapřel ho.

Jednou jsem četla knížku, ve které autor přirovnával náš život k jízdě vozu po kolejích. Někdy nám vstoupí do cesty soutěska, úžina, že jí sotva projedeme bez škrábanců, někdy je na koleji velká překážka, která nám brání rychle pokračovat v jízdě. Mnozí lidé řeší nenadálou situaci tak, že přesednou do jiného vlaku, přesunou se na jinou kolej, kde žádná překážka v cestě není a tak mohou nerušeně pokračovat v „jízdě“. Tak to udělají mnohokrát za život. Přejdou zkrátka jinam, kde je snazší a pohodlnější cesta. Autor té knížky ale píše: „Člověku, který nikdy neprojede tím úzkým místem nebo tunelem, se jeho život nikdy nerozšíří. Zůstane ve všem napořád provizorní.“ Bude životem jen tak lehce proplouvat. Aby se náš život rozšířil, musíme někdy projít úzkým místem.

Existují lidé, kteří by se rádi přidali ke Kristu mocnému, ke Kristu, jenž bude vládnout světu, ale nechtějí znát Krista ukřižovaného. Apoštol Pavel měl zkušenost setkání s ukřižovaným a vzkříšeným Kristem. Před tímto setkáním byl i pro něho ukřižovaný Mesiáš něčím nepředstavitelným. Také pro něho jako pro každého Žida byla před obrácením přijatelná jedině představa mocného Boha.

Pavlova věta „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují“, je volným odkazem na proroka Izajáše (64,3): „Od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo, že by jiný bůh, mimo tebe, učinil něco pro toho, kdo na něj čeká.“ Hospodin býval už za časů Izajáše Bohem, který mohl lidem dát to, co jiní bohové nemohli dát. Je tomu tak stále. Bůh nám opravdu může dát něco, co nám nemůže dát ani celý svět. Bůh nám chce dát podíl na své slávě. Jestliže žijeme tak, aby se na nás Bůh oslavil, získáváme podíl na Jeho slávě. Boží sláva je věčná, zatímco světská sláva je jako polní tráva.

To, co nám chce Bůh dát, tedy podíl na Jeho slávě a Jeho tajemství, mohou pochopit jen křesťané, kteří jsou „dospělí ve víře“, jak píše Pavel v naší perikopě. Korinťané možná takoví ještě nebyli, jak vyplývá z třetí kapitoly téhož listu, v níž se Pavel zmiňuje o tom, že Korinťany musel „živit mlékem“, nemohl k nim mluvit jako k těm, co mají Ducha, ale jako k těm, kteří dosud patří světu. Proto jim scházela ona moudrost, kterou „Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení“. Lidé, kteří tu moudrost Boží nepoznali, totiž žijí a jednají po světsku. U Korinťanů se to projevovalo tak, že mezi nimi přetrvávaly „závist a svár“. I u některých dnešních křesťanů tomu tak může být. I dnes se někteří mezi sebou sváří nebo si navzájem závidí. A mnozí se k Bohu modlí „dej mi to nebo ono“, ale jinak žijí docela po světsku a nestarají se, zda jiní lidé něco nepotřebují.

Bůh je ten, kdo je bohatý, ten, kdo má v sobě mnoho dobra a lásky, které lidem může a chce dát. Je to jedna z jeho základních vlastností. Tomáš Akvinský řekl: „Dobro se nejen přirozeně rozlévá, nýbrž čím je dokonalejší, s tím větší hojností a tím dokonaleji se sděluje."

Bohu mohou být nejvíce nápomocní lidé, kteří se stanou součástí té Boží dobroty, kteří skrze sebe nechají k druhým protékat pramen Boží lásky a dobroty. Stanou se prostředníky toho Božího „rozlévání dobra“. Nic nemusí dávat ze sebe, stačí jenom věřit Boží lásce, která nás chce spojit sama se sebou a která chce pro nás totéž, co je jí vlastní. Chce nás osvobodit od nadvlády zloby, hříchu a zmaru, chce nám ukázat cestu k plnosti a proměně našeho života, k životu bez konce – k životu věčnému.

Amen