Básně z ledna a února 2022

 

BÁSEŇ O DUŠI

Ptám se zda může v duši

napadat bílý sníh

Sníh jaký pokryl dnes krajinu

v třpytivých závějích

Ptám se zda může v duši

rozkvétat zahrada

Když je v ní jen křehká květina

a ještě uvadá

ZIMNÍ POLEDNE

V noci se snesl sníh

Zasypal krajinu

Pole si natáhlo

sněhovou peřinu

Ráno už bílý sníh

přikrýval zahradu

Stromy si oblékly

třpytivou parádu

Když slunné poledne

vyzvání na zvony

Stíny jim u nohou

skládají poklony

Sýkorky v korunách

střásají bílý prach

V slunečních paprscích

už tuší teplý jih

Hřejivou nadějí

na chvíli okřejí

než přijde zase noc

a vrátí mrazu moc

VČERA JSEM ZEMŘELA

Včera jsem zemřela
a se mnou i můj sen
že jednou po noci
přijde zas bílý den
Že slunce zazáří
v blátivých kalužích
že zase uvidím
motýly na růžích
Jenom si nemysli
že jsme tu navěky
Čeká nás dlouhá pouť
za obzor daleký
Jednou to postihne
skutečně každého
Nic s sebou do hrobu
nevezme cenného
Tak tedy odcházím
Kniha se zavřela
Už na mě nečekej
Včera jsem zemřela

Zimní procházka

mrazivý vítr

po širém poli vane

zavál mé stopy

hluboké ticho

na holém stromě jenom

krákorá vrána

na teplo kamen

vzpomínka hřeje duši

po cestě domů

ZATMĚNÍ DUŠE

Přítomnost je plná truchlení

truchlení za rozbitý svět

Jen občas probleskne spásná myšlenka

na nový život

Musí být někde blízko

Na dosah ruky

Ale kde?

Až skončí zatmění duše

Až zahodíš to začouzené sklo

přes které se díváš

Až najdeš cestu z lesa výmluv

proč něco nejde

Až svlékneš kůži hrocha

a utřeš slzy krokodýla

vynoří se jak perla

z mořských vln

VÍTR V LESE

Vítr hučí vysoko v korunách stromů

a já stojím pod nimi v závětří kopce

Dívám se na les

a mlčky naslouchám jeho temným zvukům

Nahé větve se navzájem dotýkají

vztahují se k nebi jako košťata

sněhuláků z dětských obrázkových knížek

Kymácejí se desítky metrů nad mou hlavou

Na pozadí těžkých tmavě šedých mraků

ze kterých visí nad polem cáry

(někde v dálce asi prší)

vidím letět několik ptáků

Míří do lesa

Hledají v jeho otevřené náruči

útočiště před větrem?

Vysoký starý smrk co přežil své bratry

možná kdysi napadené kůrovcem

stojí tu obklopen holými listnáči

I on je skoro holý

a větrem ošlehaný

ale pořád ještě žije

A jako každoročně

pokorně očekává

zázrak znovuzrození jara kolem sebe

přestože sám

vypadá pořád stejně temně

smutně a unaveně

Kdy už to začne?

OSM PTÁKŮ

Osm ptáků sedí na jabloni

bříška ozářená odpoledním sluncem

Den plyne tempem února

ale oni zůstávají

Nikdo kromě mě se na ně nedívá

Nikdo je nevyplaší

A tak ptáci

dál sedí na větvích

jak nehybné vánoční ozdoby

co jednou za rok vytáhneme z krabice

a pak je zase uklidíme