PETROVA ZRADA (Kázání na 4. neděli postní – 10. března)

/Lk 22, 54-62 /

„Pak ho zatkli a odvedli do veleknězova domu. Petr šel zpovzdálí za nimi. Když zapálili uprostřed nádvoří oheň a sesedli se okolo, přisedl mezi ně i Petr. A jak seděl tváří k ohni, všimla si ho jedna služka, pozorně se na něj podívala a řekla: „Tenhle byl také s ním!“ Ale on zapřel: „Vůbec ho neznám.“ Zakrátko jej spatřil někdo jiný a řekl: „Ty jsi také z nich.“ Petr odpověděl: „Nejsem!“ Když uplynula asi hodina, tvrdil zase někdo: „I tenhle byl určitě s ním, vždyť je z Galileje!“ Petr řekl: „Vůbec nevím, o čem mluvíš!“ A ihned, ještě než domluvil, zakokrhal kohout. Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra; a Petr se rozpomenul na slovo, které mu Pán řekl: „Dřív než dnes kohout zakokrhá, zapřeš mne třikrát.“ Vyšel ven a hořce se rozplakal.“

Milí bratři, milé sestry!

Tento příběh je téměř shodně popsán ve všech čtyřech evangeliích, což jistě svědčí o jeho mimořádném významu. Předchází mu vyprávění o tom, co se stalo při poslední večeři, kdy Ježíš spolu s učedníky jedli beránka, a on jim oznámil, že bude zrazen jedním z nich, opuštěn všemi a vydán nepřátelům. Podle Lukášova podání se Ježíš obrátil na Petra se slovy: „Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“

Petr se patrně tenkrát cítil podceňován. Možná ho mrzelo, že mu Mistr nedůvěřuje. O čem to mluví? Nechápal, proč by se měl obrátit. Proč by měl vůbec selhat? Vždyť byl tolik přesvědčen o své pevnosti a věrnosti Ježíšovi, a tak sebejistě odpověděl: „Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt.“ A Ježíš mu odpověděl: „Pravím ti, Petře, ještě se ani kohout dnes neozve, a ty už třikrát zapřeš, že mne znáš.“

Té noci po zatčení Ježíše upadl zřejmě Petr do zmatku, nevěděl, co dělat, ale přesto Ježíše následoval spolu s Janem až do veleknězova domu, kde potom na nádvoří usedl k ohni, aby se v nočním chladu u něj ohřál společně s veleknězovou čeledí a s lidmi, kteří zatkli a přivedli Ježíše. Doufal, že si ho tam nikdo nevšimne, že se ztratí v davu. Avšak když oheň ozářil jeho tvář, poznala ho jedna z veleknězových služebných, a ukázala na něj, že i on patřil k Ježíšovi. Petr instinktivně zapřel. Řekl, že to není pravda. Pak ho však na tom nádvoří poznali ještě další dva lidé. I jim Petr odvětil, že Ježíše nezná, že s ním nemá vůbec nic společného.

Blížil se ranní rozbřesk, a tak se najednou ozvalo kohoutí zakokrhání, což Petra přivedlo k tomu, že se hořce rozplakal. Vzpomněl si totiž a uvědomil si, co ještě před několika hodinami tvrdil Ježíšovi. Myslel si o sobě, že je mnohem lepší, schopnější než ostatní učedníci; byl velmi ctižádostivý. Ale střetl se teď se sebou samým, se svou vlastní lidskou realitou a to střetnutí v něm narušilo obraz, který si o sobě samém utvořil. Hodnotil se příliš vysoko a najednou se mu ukázalo, jak se mýlil. Uvědomil si, že v něm dřímala jakási pýcha na sebe sama. Zatímco teď byl konfrontací s Ježíšovými slovy odhalen a zahanben.

V Lukášově evangeliu jako v jediném se dočteme, že Ježíš, kterého snad v tu chvíli vedli spoutaného na soud, se po kohoutím zakokrhání otočil a pohlédl na Petra ohřívajícího se u ohně. Jejich zraky se setkaly a Petr si tím pronikavěji uvědomil svou zradu. 

V perikopě je vlastně popsán dvojí druh osvětlení. Světlo ohně, které ozářilo Petrovu tvář, ukazuje, jak ho vidí jiní lidé, kteří mu nejsou přátelsky nakloněni. Svět ho vidí svýma očima. Je to podle nich člověk, který doprovázel zadrženého galilejského buřiče a rouhače. (Vždyť kdyby byl nevinný, tak by ho přece nezatkli). A pak je tu světlo Ježíšova soucitného pohledu, který proniká až do srdce. Ve světle ohně je Petrova tvář rozpoznána jinými lidmi, kteří ho soudí na základě povrchních znalostí. A v Božím světle, které nám odhaluje pravdu o nás, ale přesto nás neodsuzuje, rozpoznáváme sami sebe. „Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.“ (1Sam 16, 7). Chce, aby bylo průzračné. Proto ho hodlá zbavit veškeré nečistoty, která se v něm usadila. A nemůže to udělat bez naší spolupráce.

Po svém útěku z veleknězova dvoru musel Petr zřejmě prožívat velké duševní trápení, ba přímo vnitřní peklo. Na jedné straně zklamání z toho, že Ježíš nebyl tím Mesiášem podle jeho představ, že se totiž odmítl bránit mečem a také odmítl použít k tomu svou nadpřirozenou moc - a na druhé uvědomění si své zbabělosti, že se k němu v těžké chvíli, když se Ježíš stal bezmocným, nepřihlásil. Na rozdíl od Jana nepřišel ani ke kříži.

Myslím, že mezi námi není člověka, který by někdy v životě neprožil situaci, kdy utrpěl jeho vlastní sebeobraz, kdy si uvědomil, že není tím, za koho se pokládal. Že si zkrátka moc věřil a spletl se. Když někdo selže, často se mu stává, že mu to jiní lidé neodpustí. Když selžete ve firmě, kde jste zaměstnáni, mohou vás propustit pro nedostatek důvěry. Když selžete v manželství, dopustíte se nevěry, může se s vámi manžel či manželka rozvést, protože vám přestane důvěřovat.

Ale Bůh takto nejedná. On je tím, kdo odpouští, protože dobře ví, jak jsme slabí. On se nás nezříká, protože jsme hříšní. On je věrný, i když my jsme nevěrní. Neskoncuje s námi, ani když ho opakovaně opouštíme. Ježíš kázal, že je zapotřebí odpustit svému bratru ne sedmkrát, ale sedmdesát sedmkrát. Jak by to mohl sám neudělat? Ježíš nejenže nezavrhl Petra pro jeho někdejší pýchu a ambicióznost, ale svěřil mu po svém vzkříšení dokonce úlohu pastýře svého stáda. Dokud Petr spoléhal na sebe a své schopnosti, nedokázal nic, jen dospěl ke zradě Pána. Když přestal věřit sám sobě a předal vládu nad svým životem Bohu, dokázal mnoho.

I my patříme k těm, jimž Ježíš svěřil rozvíjení svého Království. Předal nám své světlo, abychom ho nesli dál. Abychom pomáhali druhým lidem dobrat se pravdy - o nich samotných, o světě i o Bohu. A především abychom je milovali, protože i on je miloval. Ani my nemůžeme při tom spoléhat jenom sami na sebe, na své schopnosti, ale především na něj.