JARO 24 - básně
OBLAKA
Oblaka nikdy nebývala tak krásná,
jako teď, když je mi už hodně přes šedesát.
Pozorovala bych je celé hodiny.
Jsem jako veliký zvon obrácený srdcem k nebi
naplněný vzpomínkami na minulost, která ve mně žije.
Radost i žal se spolu bez nepřátelství mísí.
Dětství i mládí se stýkají s dospělým věkem.
Jako by celý život trval jen jediný den,
který začíná rozbřeskem a končí soumrakem.
A zvonivý pohár srdce se plní slzami,
co přetékají přes okraj a zavlažují zemi.
Díky, díky, díky za život!
Za život obyčejný, neobyčejně krásný.
Nikdy jsem neviděla tak nádherná oblaka,
jako teď, když je za dveřmi stáří.
PŘED JARNÍM DEŠTĚM
Na kopci kvetou šeříky
- bílé a fialové.
Sní tam svůj sen
o včerejším slunci.
A dole ve vsi
stará Boží muka
- šedivý zděný kříž
s ukřižovaným
Ježíšovým tělem.
Vysoko nad ním
letí po nebi ptáci.
Na podezdívce kříže slova:
„Já jsem vzkříšení a život“.
Kdo touží, porozumí.
Potemnělé nebe se níží.
Schyluje se k dešti.
Už vidím svůj dům,
ukrytý v záplavě
jabloňových květů.
Ať prší na to,
co je zaseto,
aby to klíčilo!
Klíčky
jsou klíče k životu.
Komentáře
Okomentovat