ZRCADLO (poetický text napsaný asi v osmnácti letech)

 Měli jsme doma zrcadlo. Staré, odřené zrcadlo v dřevěném rámu. Jeho hladina byla stříbrná a lesklá jako vzpomínky. Ztracená fantazie v něm ožívala jako ve studánce s živou vodou.

Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je nejkrásnější na světě? Ano, tak se ptala zlá macecha z pohádky o Sněhurce. Možná, že to bylo ono zrcadlo. Anebo alespoň střípek z něho, z toho obrovského, v němž bylo vidět celé království. Zlá královna je kdysi ze vzteku rozbila, jako čaroděj v pohádce o Sněhové královně.

Pohádkám patřilo zrcadlo odjakživa. Pohádkám a minulosti. Obcházela jsem je jako Alenka v říši divů a zkoušela se dostat na druhou stranu, kde je všechno obráceně,

-

Dívenka procitla ze sna a do očí jí blýskla stříbrná plocha zrcadla. Vstala z lůžka modrá noční košilka jí spadla až ke kotníkům. Bosé nohy pohladily starý odřený koberec. Dotkla se zrcadla a dívka za ním udělala totéž. Ne, není možné dostat se tam.

Zrcadlo vzpomínek. Vynořují se z něj jako z kouzelného jezírka. Objeví se v něm stará fotografie. Maminka a tatínek na svatbě, Chudá svatba to byla, za války. Je to tak dávno, že to už ani není pravda. Stříbrná jehla zašívá dírky v paměti, ale tahle vzpomínka tam není. Ani nemůže být. Holčička nezažila ještě tolik zim.

Ta holčička, to jsem já. Vlastně ne, je to moje dětství. Já už jsem dávno někdo jiný. Cizí, velká slečna, o které se mi nikdy nezdálo. Nebo zdálo, ale sama sebe jsem si představovala docela jinak.

Dávné sny o princeznách mi dodávaly fantazie. Až budu velká, budu princezna. Budu nosit dlouhé šaty, dlouhé vlasy a zlatou korunku. Budu se procházet v překrásné zahradě. A pak si pro mne přijde princ, který zabije strašného draka.

Ano, sny o princeznách a o králích. Strašně jsem chtěla dlouhé zlaté vlasy. A tajně jsem otvírala staré skříně a vyhledávala tam odložené šaty sester a matky – byly utkané ze vzpomínek na šťastné plesové večery. Střevíčky byly dvakrát tak velké jako má noha, ale to nic. Pro dětské oči to byly ty nejrozkošnější střevíčky pro malou princeznu. Jehlový podpatek mi podrážel nohy, ale to nic.

Teď honem na dvůr ukázat se kamarádkám. I ony měly podobné touhy. A slunce zářilo nad šťastným zlatým věkem dětství.

Dnes je všechno daleko. Ani tím největším hvězdářským dalekohledem nedostihne člověk vzpomínky, nezahlédne ztracené dětství. Dnes sedí v křesle velká cizí slečna a pije kávu. Nudí se trochu, a tak z nudy někdy píše básně a různé hlouposti. Vůbec nemá dlouhé zlaté vlasy ani korunu na hlavě. Ani není krásná. Ale dlouhé šaty má. Jsou schované ve skříni, jsou od prvních tanečních, ale i to už je tak dávno. Velká slečna občas otevře skříň a oblékne si dlouhé bleděmodré šaty a staré střevíčky s jehlovými podpatky. Jsou po mamince.

Slečna stojí před zrcadlem a vzpomíná. Kolik je to let? Osm? Deset? Ale zrcadlo už je jiné. Už neroznítí v děvčeti fantazii. Tohle zrcadlo jsme koupili asi před dvěma lety. To staré už dosloužilo. Seděli jsme jednou večer při světle lampy. Najednou se z ničeho nic ozvalo bouchnutí. Pak další a zvuk tříštícího se skla nás donutil vyběhnout z obýváku do ložnice. A tam na zemi leželo ubohé staré zrcadlo, rozbité na tisíc střepů. Fantazie se rozbila. Proč jsem si aspoň kousek neschovala? Ale tenkrát mi to bylo jedno. Dospívající dívka se ráda loučila s dětstvím. Spěchala pryč. Pryč z té šťastné sluneční krajiny. Jen dál, k prahu dospělosti, za kterým už ji čekal život, lákající svým kouzlem.

Jen někdy vzpomněla na staré zrcadlo. Jen někdy, když se zasmušila obloha a dlouho odmítala vydat sluneční paprsky. Když hrom tlumeně bouřil nad městem, osvětleným bičem blesku. Ale sluneční svit zase zahnal obláčky vzpomínek. Jen dál, dál, živote, co mi dáš – jak se to zpívá v té písni.

A život dával. Život vlastně není takový přísný pán v brýlích, který radši bere, než dává. Život je mladý muž, který rozdává štěstí, dokud jej má. Rozdával by stále, kdyby měl, ale nemůže. Někdy musí přidat i trochu bolesti, aby to lidem zpestřil. Brzy by se jim omrzelo samé štěstí, neboť lidé jsou nevděční a zapomnětliví.

Život nám bere i dává. Především dává zkušenosti, které hromadíme v srdci. Čím starší jsme, tím víc darů života nám narůstá v srdci. Stáří jich má hodně a mohlo by rozdávat. Ale mládí nemá rádo cizí zkušenosti. Chce své vlastní, potřebuje je. Jinak to už nejde. A po čase se děj opakuje u jiné generace. Věčný koloběh života jej stále vylovuje z propasti vesmíru.

Zrcadlo se už rozbilo, dětství se rozplynulo, ale vzpomínky zůstanou, Vzpomínky se nedají odhodit ani ukrást, Ve smutných dnech nás hřejí jako ohýnek z dětství, ale také někdy dovedou pálit jako požár. Lidé jsou však na ně milosrdní a ukrývají je ve svém srdci až do konce života.