Ježíš je stále v pohybu

 

Ježíš je stále v pohybu, je stále na cestě - do Kafarnaum, do Betánie, do Kány Galilejské, do Jeruzaléma, do Emauz... Výjimečně se někde zdrží.
Kdo se s ním chce setkat, nemůže zůstat tam, kde je - lhostejno, zda se krčí někde v koutku nebo se vyhřívá na výsluní. Musí jít za ním. Pokud o takové setkání člověk stojí, musí pro to něco udělat. Ale co? Třeba to, co ještě nikdy neudělal. Opustit vyšlapané cestičky, jít tam, kde ještě nikdy nebyl a riskovat při tom, že ho stejně nepotká.
Představte si, že několik let pomaličku, centimetr za centimetrem, ustupujete ze svých původně neotřesitelných ateistických pozic: jeden malý krůček, druhý, třetí... Až sem ještě můžu, dál už ne!
Jenom nikdy neříkejte nikdy (mám prostě jen sympatie ke křesťanství, mám toho dost načteno, ovšem rozhodně bych nemohla být věřící....určitě nejsem, ale... ) Pak se totiž stane, že vás někdo pozve na exercicie a vy si nenecháte na rozmyšlenou ani mizerné dvě hodiny, neboť víte, že tam prostě musíte. Proč? Protože chcete. I přestože jasně vnímáte ujetost okamžiku, kdy řeknete: ano, pojedu. Ať se všichni postaví třeba na hlavu! Sám před sebou si přece člověk nepotřebuje nic zdůvodňovat. Nikdo se ovšem na hlavu nestaví, nikdo mi nestojí v cestě.
Co jsou to vlastně exercicie, nebo též exercitia spiritualia? Internetový slovník praví, že je to "duchovní obnova, kterou vede zpravidla kněz, spočívající v duchovních cvičeních (modlitba, mlčení, přednášky, společné bohoslužby)". Takže něčeho podobného jsem se letos v červenci
skutečně zúčastnila. Ne, že by mi dřív duchovno bylo zcela cizí. Před dvěma desítkami let jsem se věnovala józe. Tehdy jsem absolvovala rovněž týdenní kurs - cvičení, vegetariánská strava, spaní na slamníku na půdě. I ateista někdy zatouží dostat se za hranice všedního života a zažít něco mimořádného. Ale jóga pro něj obvykle bývá přijatelnější než například jezuitská spiritualita. Přestože jsme v Evropě nebo právě protože jsme v Evropě. Tak to prostě je. Ale
proč by to někdy nemohlo být jinak?
V neděli ráno se vydávám na cestu. V poledne dorazím vlakem do České Třebové, kde mě čekají pro mě dosud neznámí spoluúčastníci exercicií, aby mě zbytek cesty svezli autem. Dostat se v neděli do některých míst veřejnými spoji je totiž problematické. Obec Čenkovice leží v Orlických horách. Jsou tam patrně zařízení spíš na zimní turistiku, hlavně na lyžování, ale pobyt v tomhle místě není k zahození ani v létě. Každý se ubytuje v samostatném pokoji s koupelnou. Proč? Protože během exercicií je žádoucí, aby vás nikdo nerušil. Je třeba zachovávat silentium, čili mlčení. Pokud jste extroverti zvyklí na neustálou komunikaci s okolím, může vás ticho dohnat ke krizovému okamžiku. Pokud se nesetkáte s Bohem, můžete se setkat aspoň sami se sebou. 
Mě samota rozhodně neporazí, protože jsem těžký introvert, co tráví moře času sám se sebou. I když introvert, v poslední době částečně obrácený naruby. Člověk, který se zasazuje o sdílení statků, včetně myšlenek, si přece nemůže dovolit zůstat introvertem. Nemůže kázat vodu a pít víno. Měl by, aspoň částečně, sdílet i sebe. Jinak by se ocitl sám se sebou v rozporu.
Každé ráno exercitátor zadává účastníkům punkta k rozjímání. Jde o úryvky z Bible, hlavně z evangelií. Vyloží jejich smysl, abychom my exercitanti mohli nad nimi během dne meditovat, promýšlet je ze všech stran a do hloubky. Uvažovat o tom, jak se úryvky vztahují k nám samotným, k našemu životu. Nechat k sobě promlouvat příběhy z onoho času.
Třikrát denně je zapotřebí věnovat se meditacím, vždy půl až tři čtvrtě hodiny. Účelem je odpoutat se od okolního světa a ponořit se do vlastního nitra. Během dopoledne má každý možnost promluvit s exercitátorem o čemkoliv. Každému účastníku věnuje půl hodiny osobního rozhovoru mezi čtyřma očima. 
Mezitím hodně chodíme po okolních kopcích - každý sám, abychom se navzájem nerušili (je nás tu sedm). Na žádném z kopců naštěstí nemůže člověk zabloudit. Čenkovice se svým žlutým kostelíkem jsou viditelné odevšad. Téměř každý den trochu prší a během chvilky se zase rozzáří slunce. Počasí se rychle mění jako v dubnu: slunce – déšť, slunce– déšť, mokrá tráva... Na pochůzce krajem si člověk urousá nohavice až po kolena. Medituje se nejlépe uvnitř za zavřenými dveřmi, pokud možno v tichu... Když se nemůžete soustředit, koupíte si v místním obchůdku svíčku a snažíte se sledovat její plamen.
V šest večer je jednoduchá mše. Všichni vědí, co mají při ní říkat, jenom já ne. Patřím sem vůbec? Jsem tady správně? Nevím, ale necítím odpor ani lhostejnost. Se špetkou rozpačitosti tiše vnímám posvátnost děje, byť se odehrává u kuchyňského stolu.
Po mši se zadává třetí úryvek z Bible k rozjímání a pak následuje večeře. Majitel či provozovatel, který nám vaří jídlo, je patrně zatížený na maso a na salám. Nebo má strach, aby nás moc neodbyl. Škoda, že jsem si neobjednala jen polopenzi. Nejsem zvyklá na teplé večeře.

Večer končí denní silentium a může se mluvit o všem možném. O víře, o politice, o tom, kam směřuje svět... Anonymní dotazy pro exercitátora je možné zaznamenávat během dne do sešitu ležícího v kuchyni na stole. Když nerozumí otázce, tak se zeptá, načež „anonym“ svůj dotaz upřesní. Na střešní okna občas zabubnuje déšť. Nastává krátká letní noc, všechno se ponoří do tmy.

Někdy se probouzím uprostřed spánku a myslím na leccos. Na vítr, který slyším hvízdat škvírami v netěsnících oknech, jak co chvíli rozhání mraky. Na hvězdy, z nichž některá občas vykoukne. Jsem na exerciciích a Ježíš je stále v pohybu, stále na cestě. Zacheus kvůli němu vylezl na strom, jiní se snažili mu nadbíhat nebo naopak šli za ním....A on - od každého žádá právě to, co je mu nejvíce zatěžko udělat: Po člověku, který má mnoho statků, aby je rozdal. Po člověku, který je vázaný na příbuzné, aby je opustil...Zkrátka abychom se zbavili toho, na čem nejvíce lpíme.
Co asi žádá ode mě? A co od něj vůbec očekávám já?

Na co tady vlastně čekáš - obracím se ke svému já. Snad ne na zjevení? Proč by se měl Ježíš ukázat zrovna nějaké Hájkové, když byl vyslán jenom ke ztraceným ovcím domu izraelského, jak praví Matouš (15, 24), popřípadě k jejich duchovním dědicům? Jsi ty snad nějaký dědic? Co si o sobě vůbec myslíš? Že jsi výjimečná? Na to rychle zapomeň! Jsi obyčejná stárnoucí žena, co trpí existenciální krizí, uvědoměním si, jak závratně rychle plyne čas, jak nenávratně se vzdaluje mládí. Možná i syndromem prázdného hnízda. Ale jen si přiznej, jak ti to plné hnízdo kdysi bylo na obtíž. A přiznej si mnoho dalších chyb! Třeba to, jak jsi od malička posedlá poznáním (i sem jsi jela spíš ze zvědavosti), zatímco lidé okolo tebe tě málo zajímají. Ale to přece víš už dávno, kvůli tomu jsi nemusela jezdit takovou dálku!

Ano, já vím, ale chci se změnit!

Nic si neberte na cestu, pravil Ježíš učedníkům. Ani mošnu ani chléb ani peníze do opasku ani košili navíc, ani náhradní sandály. Zato já jsem si toho na týden s sebou vzala! Ještě že můj kufr má kolečka, jinak bych ho snad ani neunesla. Cesta zpátky bude při nástupech a výstupech z dopravních prostředků krušná. Ale zatím jsem pořád ještě tady. A pořád na něco čekám.

Po několika dnech se počasí umoudří, dokonce začíná být trochu horko. Ve čtvrtek po obědě jdu lesem podél potoka. Nejdříve míjím domečky a chaty, láskyplně opečovávané přítomnými majiteli, nebo i opuštěné, se zavřenými okenicemi. Zahrádky jsou plné květin, které u nás doma už dávno odkvetly. Potok teče po levé straně cesty. Když dojdu k lávce, zmizí z dohledu. Utrhnu cestou několik borůvek. Chaty jsou už daleko za mnou a kolem mě vládne ticho. Na cestě leží hluboký stín, ale vysokými korunami stromů probleskují sluneční paprsky. Listnaté stromy přecházejí v jehličnaté, lesní stín se prohlubuje. Jsem sama v lese. Kdy se mi něco takového zase poštěstí?

Vnímám kouzlo přítomného okamžiku. Nic kromě přírody nevidím a neslyším, ale jsem tuze vděčná za všechno, co existuje. Za tento živý les, za to, že vysoko v korunách stromů září slunce, že kvetou květiny, že kolem bzučí hmyz, že zpívají ptáci a v dálce zase slyším bublat potok. Za to, že já jsem já a že jsem tady. Dojdu až k potoku, který mělce kříží cestu. Napadne mě myšlenka zout si boty a vstoupit do chladné vody. Ale neudělám to, protože mám oteklé kotníky a nohy samý puchýř. Už bych se neobula a čeká mě ještě zpáteční cesta. Místo toho se jen sehnu pro mokrý kamínek. Dál nejdu. Vracím se stejnou cestou do vesnice. V kapse si odnáším kamínek a v duši obraz vody a lesa.

Posledních dvacet čtyři hodin se mlčení exercitantů začíná hroutit. Už se blíží konec a ještě jsme si ani pořádně neřekli, kdo jsme. Ale snad se nevidíme naposled a konec konců si také můžeme napsat e-mail. Proč bychom to neudělali?

V neděli po ranní mši exercicie končí. Ježíš je stále v pohybu. Je na cestě do Kafarnaum, do Betánie, do Kány Galilejské, do Jeruzaléma, do Emauz...

A já jsem na cestě domů, k rodině. Namísto s Ježíšem jsem se setkala s živými lidmi, kteří jsou otevření komunikaci. To samo o sobě určitě není málo.